Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernest Hemingway, jsou chápány spíš jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná na Zelený čtvrtek Ježíšovu poslední večeři, jeho ukřižování na Velký pátek, pohřbení na Bílou sobotu a zmrtvýchvstání na velikonoční neděli – hod Boží velikonoční.
Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek:
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.
A kronikář Franta Maléř o Velikonocích mimo jiné uvádí:
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě pravilo sa „Svatý týden“. Každý jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. Na „Škaredů středu“ (Černú) býval dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznůl „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.
Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“ a po celú dobu co byly zavázané ohlašovali u kostela ai po chalupách v dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonů nehrálo sa ani na varhany.
Na „Veliký pátek“ spěšej než vyšlo slunko chodívali sa všeci z chalupy na potůček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po průdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.
Na „Bílů sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíků červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ aby ten rok hodně léčivého ovoca urodily.
Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílú sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávů, cibulů, šafranem, fuksijů s octem, salmijákovů barvú. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.
O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a po jednom malovaném vajci každému v chalupě.
V Pondělí velikonočním hneť po půlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřůchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalků, kerů měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárků“, keré ogaři měli sebů.
Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrústě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), pří čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbú byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřůchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.
Ať i letošní Velikonoce přinesou všem radost a potěšení.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka