I když si Valašské muzeum v přírodě v roce 2025 připomíná sto let od svého založení, nebude jistě na škodu připomenout také III. Valašský rok, který se v důsledku válečných dnů druhé světové války nekonal v desetiletém cyklu v roce 1945, ale mimořádně až o dva roky později v roce 1947. V roce 2007 téměř bez povšimnutí laické i odborné veřejnosti uplynulo 60. výročí konání III. Valašského roku (1947). Čím byl právě třetí Valašský rok pro lidovou kulturu významný uvedl v roce 2007 emeritní ředitel Valašského muzea v přírodě PhDr. Jaroslav Štika.
To bychom museli znát poměry, které tehdy v Rožnově, co se týká vztahu obyvatel k lidové kultuře, panovaly. Myslím, že si ten čas příliš idealizujeme. Stačí zavzpomínat, že v roce 1947 nebyl v Rožnově žádný soubor. Jen Dolnopasečané, a jejich Národní jednota, když bylo zapotřebí, dali dohromady, vlastně jenom oprášili to, co uměli, co tančili a co zpívali. Vyžehlili kroje a šli vystupovat. Pro mne to byla první velká národopisná zkušenost právě z Dolních Pasek.
Kulturní veřejnost tehdy brala lidovou kulturu jako něco méně významného, co nijak významněji neproniklo do povědomí Rožnovanů. Významnou roli tehdy zastával Valašský muzejní a národopisný spolek, pořádal všechny slavnosti a úzce spolupracoval s Dolnopasečany, kde bylo pár jednotlivců, kteří ještě něco uměli. Ke škodě věci, jak to někdy bývá, nebyli vždy v dobrém kontaktu mezi sebou. Tehdy k odborným pracovníkům patřil především Miloš Kulišťák a k organizačním paní Věra Otevřelová.
Avšak především musím vzpomenout, proč vlastně se Valašský rok v roce 1947 konal.
Při vzniku Valašského muzea v roce 1925 se pořadatelé usnesli, že každých deset roků se bude konat velká národopisná slavnost. Ta třetí připadla na rok 1945, což byl poslední rok druhé světové války, takže se Muzejní spolek rozhodl uspořádat třetí Valašský rok až roku 1947. Znamenalo to zajistit především finanční podporu, a do výborů a předsednictev přizvat významné osobnosti. Díky obětavosti se Valašský rok uskutečnit podařilo. Přišlo hodně návštěvníků a pořád ještě panovalo radostné ovzduší z osvobození země od fašismu.
Tehdy právě rok 1947 byl příznačný tím, jak tradiční kultura definitivně končí. Jen z některých vesnic, například z Velkých Karlovic ještě přišli rázovití Valaši. Byl zřetelný západ lidové kultury.
A právě na Valašském roku 1947 se vůbec prvně objevilo něco jako soubor, tedy cílevědomá práce s mladými lidmi. To představovala cimbálová muzika Milana Švrčiny z Valašských Klobouk. Hráli tam významní lidé, jako je Carda Jurášek, a další. Najednou to bylo něco jiného. Prostě některý z těch amatérských hudebníků zaznamenal noty a všichni hráli podle not, byly to zejména tance, protože tam se musí hrát tak zvaně pod nohy.
Takto tehdy vystoupily první soubory na nádvoří Valašského muzea.
Také jsem tam měl roli, jako student jsem dostal za úkol provázet právě Švrčinovu muziku. Najednou jsem byl celý v úžasu, poněvadž jsem zjistil, že je to moje muzika. Do té doby byl hudební folklor mezi mládeží věc zcela neznámá. Vzpomínám jak Miloš Kulišťák hrál na harmoniku a při tom jsme tancovali.
Ten rok 1947 pro mne znamenal vstup do lidového umění. Tehdy jsem si uvědomil, že se o folklor zajímám trošku víc, než kamarádi, se kterými jsem hrál házenou, provozoval atletiku a sportoval.
Z Velkých Karlovic vystoupilo na Valašském roku 1947 asi 5-6 žen a zpívaly, ale jak zpívaly! Já jsem nevěděl, co zpívaly, úplně jsem tehdy ustrnul, dnes už to vím, že to byly tak zvané hečené, zpívané rovnými dlouhými tóny.
V té době Rožnov prezentoval Sbor rožnovských paní a dívek, byly ve valašském kroji, nacvičovaly trojhlasé písně, ale mne, mladého kluka, to nechytlo. Bylo to takové měšťanské, lázeňské pojetí folkloru, které v Rožnově dlouho přežívalo.
Tehdy už tradiční kultura zanikala rychleji a rychleji. A předpokládalo se, že podobně tomu bude i s folklorními slavnostmi a s folklorními soubory. Naštěstí opak byl pravdou. Patří k dobrým stránkám našeho lidu a jejich kulturních představitelů, že si spíše povědomě a citově uvědomovali, že zánikem lidové kultury něco ztrácejí. Takže se objevili ti, kteří si ještě všechno pamatovali.
Zde musím znovu vzpomenout Miloše Kulišťáka, který našel mezi mládeží spoustu zájemců o lidovou kulturu. Začaly vznikat krúžky, kde jsme se scházeli a tančili při harmonice. Vznikala souborová činnost, především se jednalo o cílevědomou odbornou práci, to znamená choreografie lidových tanců. A také v muzice odborný postup. Čím více jsme se modernizovali, tím více se dostávaly ke slovu zapomenuté tradice. Myslím si, že na Valašsku to bylo velmi silné hnutí a Valašské roky jsou toho svědectví.
Měl jsem štěstí, že jsem u všeho byl. I u těch začátků, kdy jsme na Palkovni vybudovali soubor Radhošť. Potom se dělaly slavnosti v muzeu. A když jsem roku 1972 do Valašského muzea nastoupil, to už jsem se octl v rozjetém vlaku festivalů. A myslím, že jsem se tam dobře chytil. Protože u všech jsem byl až do roku 2003 a ještě za nového ředitele jsem dělal šéfa slavností. A Rožnovské slavnosti měly v naší kultuře své významné místo, byly druhé největší hned po Strážnici. Vždycky jsme se snažili něco nového objevit – to by bylo dlouhé vzpomínání, ale vzpomenu jen jednu záležitost, festival krajanů z Texasu. To bylo v roce 1990. Tehdy za mnou přišel pan Viktor Petr a od té doby jsme byli spolu pořád každý rok ve styku.
Bylo to prostě pozoruhodné. Po šedesáti letech najednou přijeli do Rožnova krajané, poprvé do své staré vlasti. Byli velice krásně přijati. To se pak rozšířilo o další enklávy krajanů: Chorvatsko, Rumunsko, východní Ukrajina, Paříž, Londýn. Odevšad krajané přijeli a Valašské muzeum bylo místem krásných schůzek a silných okamžiků.
Co se kulturního dědictví sourozenců Jaroňkových týká, budu hovořit jen za sebe.
Myslím si, že jejich idea byla v mnoha záležitostech nesmírně pokroková. Třeba právě ve způsobu budování muzea, kdy oni řekli, že muzeum není jen záležitostí parku, muzeum potřebuje paseku, potřebuje políčka, dobytek, včelín, tedy úplně proti představám některých rožnovských patriotů. Třeba jak Jaroňkovi vystupovali proti fintění v měšťanském rožnovském kroji a proti tak zvanému svérázu, což právě v Rožnově převažovalo. A idea živého muzea, tu jsem měl na paměti po celou dobu mé práce ve Valašském muzeu, ta se u mne posílila tím, že jsem měl skvělou možnost projet skoro všechny evropské skanzeny a vždy jsem viděl, že v popředí jsou právě muzea v přírodě, která převzala ideu Artura Haselia o živém muzeu. Jaroněk tento výrok neznal, ale nezávisle jej podobnými slovy formuloval. Čili v tom je velikost Bohumíra Jaroňka.
Domnívám se, že právě z jeho idejí bude muzeum stále čerpat.
A pokud bych mohl něco kladného říct k sobě, pak to, že jsem asi neudělal velkou chybu v tom, jak jsem řídil výstavbu Valašského muzea a jeho aktivity. Totiž právě neznalost problematiky muzea v přírodě a také neúprosný ekonomismus mohou muzeum zavést na jinou cestu, ze které se pak špatně vrací.
Pro mě bylo na prvním místě sloužit návštěvníkům, a pokud se jim líbí posedět si, ať si posedí, a jestli přijdou s trojkolkou tak ať jdou s trojkolkou dovnitř. Ať fotografují…
Třetí Valašský rok, byť zapomínaný, ve skutečnosti znamenal zásadní obrat v tehdy už zanikající lidové kultuře. Právě v roce 1947 se v oblasti lidové kultury nahodilá setkání změnila v systematickou práci souborů.
PhDr. Jaroslav Štika, etnograf (1. 4. 1931 – 28. 9. 2010), vystudoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity Brno, v letech 1956-72 pracoval v ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, v letech 1972-99 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě. Byl viceprezidentem Svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal Etnografický region Moravské Valašsko, Československá muzea v přírodě, Lidová strava na Valašsku, Valaši a Valašsko a další.
Snímky z III. Valašského roku 1947.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Foto archiv VMP