„jaré aj ozimé“ je název výstavy obrazů malířky, keramičky a zpěvačky Ludmily Vaškové z Rožnova pod Radhoštěm ve výstavních prostorách zámku Vsetín, která potrvá až do 26. listopadu 2017 a rozhodně stojí za zhlédnutí. Na okraj této výstavy je její povídání a vzpomínání.
Plakát k výstavě obrazů Ludmily Vaškové ve vsetínském zámku.
Ludmila Vašková přišla na svět v obci Hovězí na Vsetínsku. Tam vyrůstala uprostřed půvabné přírody, která formovala její cit k barvám i tvarům, což se nakonec zákonitě projevilo v jejím vztahu k výtvarné i hudební oblasti.
„Moc ráda vzpomínám na svůj domov,“ řekla. „Na přírodu a její barevnosti. Dlouho jsem z této pokladnice dětství vycházela a spojovala ji s každou svou činností. Jako dítě navštěvovala Základní uměleckou školu ve Vsetíně, zpěv a klavír, ale upoutal ji také výtvarný obor.
„Svět výtvarné kultury a vlastně všeho, co se týká obrázků a keramiky mne zajímá nejvíc.“
Úspěšně složila přijímací zkoušky na UMPRUM do Uherského Hradiště.
„Hodně jsem kreslila, stále někoho obtěžovala ať mi posedí jako model. Také jsem chodila s barvami do přírody, malovala třeba jen detaily. Obdivovala jsem mimo jiné ilustrátora Mirko Hanáka, jeho vynikající akvarely. Dalo mi práci akvarel zvládnout a stále na tom pracuji. Člověk musí s velkou lehkostí, suverénně a pokud možno hned napoprvé položit barvu, kterou tam potřebuje.“
Po maturitě usilovala dostat se na vysokou školu výtvarných umění do Prahy, ale okolnosti ji zavály na Pedagogickou fakultu do Olomouce, výtvarný obor v kombinaci s tehdy prosazovaným, ne však oblíbeným ruským jazykem.
„Olomouc byl plný ruských vojáků. Jejich ženy nás učily fonetiku, morfologii a ruský jazyk, byli jsme z toho zoufalí. Na půlroční studijní pobyt do Moskvy jsem odmítla nastoupit. A rusky vlastně pořádně neumím. Zaměřila jsem se na výtvarnou část studia u sochaře Zdeňka Přikryla, navštěvovala jeho přednášky o výtvarném umění. Školila jsem se ve zpěvu u manželů Eremiášových. Bylo mi opravdu moc líto, že se s Olomoucí loučím předčasně.“
V Rožnově nastoupila jako výtvarnice do textilky Loana. Provdala se, přišly děti. Posléze pracovala jako výtvarnice ve Valašském muzeu v přírodě.
„Hodně jsem toužila po modelování a právě v Rožnově se naskytla příležitost vyzkoušet si práci s keramikou. Ve Valašském muzeu tehdy zakládala keramickou dílnu výtvarnice Jiřina Kenkušová. To ona mne naučila točit, tam jsem pronikla do základu tohoto krásného řemesla a založila na něm, jako součásti svého výtvarného projevu, své budoucno. V našem nově budovaném domě stála keramická pec už v čase, kdy nám ještě zatékalo nedokončenou střechou.“
Následovala práce s glazurou, barvítky, kysličníky kovů a hlavně malování štětcem do syrové glazury. Každý výpal byl velkým dobrodružstvím. Bylo nutné s velkou pokorou respektovat keramickou hlínu jako živý materiál, vědět, jak tenký má být střep vytočené nádoby, jak správně modelovat z volné ruky, kolik materiálu nechat či ubrat, aby se dílo zdařilo.
Z cyklu „Masopustní rej“ (2015).
„Byly to pro mne velké neznámé, ale bavilo mne dozvídat se, jak se co dělá. Dobrý základ mi dal už během studia v Uherském Hradišti skvělý malíř, učitel a hlavně člověk František Nikl. ´Musíte hlavně pracovat´, tvrdil. ´Práce, to je to důležité, co vás dovede k cíli. Prostě stále pracovat, nečekat, že něco přijde samo, že vám někdo něco přinese, že vám něco nabídne a vy to jen tak použijete. Musíte tvořit, hlavně hodně kreslit. Nejdůležitější je kresba, od kresby se odvíjí plno dalších technik,´ opakoval stále dokola.“
Nebyla to však jen keramika a kresba, ale také zpěv.
„My jsme byli díky tatínkovi taková zpěvavá muzikantská rodina, dokonce jsme vyhráli televizní soutěž Zpívá celá rodina. Právě tehdy si mne všiml ředitel Valašského muzea doktor Jaroslav Štika a přizval mne do muzejního ženského pěveckého sboru Polajka. I když jsem už předtím zpívala s taneční muzikou, vůbec jsem netušila, jaká nádhera lidová píseň je. Bylo to pro mne velké obohacení. Zpívala jsem pak s muzikou Javořina, kde v té době hráli oba naši synové. Později jsem účinkovala také s muzikami Soláň a Kotár. Párkrát jsem si zazpívala také s vzácným člověkem Jankem Rokytou st. a jeho muzikou Technik. V poslední době velmi ráda vystupuji za doprovodu nadané mladé cimbalistky Anežky Tkáčové z Rožnova. Nikdy jsem neměla ve zpívání velké ambice, jen mne zpívání hodně baví a těší. Zpívání a hudbu všeobecně jsem totiž vždy považovala za samozřejmo.“
Ludmila Vašková úspěšně pracuje také jako ilustrátorka. Ilustrovala řadu Rožnovských malých tisků, například Pohádky, Koledy a Súdili sa Rožnovjané… Z větších formátů uveďme knihy Jak šel Janek do světa učit se řemeslu, Černéhodinky, Až na vrchol Radhoště a také vystřihovací Karpatský betlém.
„V Uherském Hradišti jsem studovala obor grafika a ilustrace, takže původní profesí jsem kreslířka a ilustrátorka.“
Ve všech uměleckých profesích je Ludmila Vašková bytostně propojena s Valašskem, které prostupuje celým jejím dílem a také jí samotnou. V její výtvarné tvorbě jsou zastoupeny nejen čarovné bytosti, ale také andělé a čerti. Každý z jejích obrazů má svůj příběh.
Z cyklu „Rozverní andělé“ (2013). 
„Kolikrát se malování nemohu dočkat a hodně se těším, až budu mít klid a mohu začít malovat. Pokud jde o ilustrace, nejdříve čtu příběh a přemýšlím o něm, dělám si poznámky, nechávám všechno uzrát. Pak teprve nastupuje práce se štětcem. Někdy v mé tvorbě převažuje čertovské, jindy andělské téma. Snažím se obojí trochu vyvážit. Je pravda, že čerti kolikrát sami tu svou čertovskou pověst trošku kazí tím, že nejsou až tak zlí a mnohdy je znát, že v sobě mají skryté i dobré myšlenky. Ostatně právě takové jsou i mé zatím poslední ilustrace knížky Bacha na raracha.“
Nejmilejší téma Lidušky Vaškové?
„Vůbec neumím určit takové to nej. To bývá různé. Někdy je to třeba pocit ze setkání s lidmi. Nebo po nějakém prožitku, který je důležitý nejen pro mne, ale celkově pro nás lidi. Takže mám v sobě jakousi informaci, která se chce dostat na povrch. Tehdy obyčejně začnu spontánně malovat. A je úplně jedno, jestli je to například nádoba s motivem – jako keramička mám totiž nádoby z hlíny a z porcelánu ráda. Jindy přijde taková chvilka, že maluju první co mě napadne, jen si nechám trošku projít hlavou tu barevnost, která je jakoby spojena třeba s určitou osobou. S takovým obrazem se pak opravdu nerada loučím.“
Každý obrázek Ludmily Vaškové má svůj příběh, který se vyvíjí, vstupují do něj další postavy a další příběhy.
Ilustrace z knihy „Bacha na raracha“ – Turci jedou na Jičín. (2015). 
„Je to tak a je to pro mne důležité. Vím, že není nutné nahodit některé obrazy a la prima, což se obvykle děje, když se rozhodnu ihned malovat. Jindy mám při malování pocit klidu, který je výborný pro soustředění – a vlastně i pro posílání očí dál za obzor a tam hledání dalších možností. Mám ráda takové nespoutané téma, kde si to mohu dovolit. Maluji obraz jak to cítím, co tam v mých očích prostupuje, snažím se nenechat tam žádné hluché místo. Malovat obrazy tímto způsobem mě těší, protože pak mohou vyprávět. Nejsou jen takové lapidární. Ovšem jindy jsou zase lepší právě ty lapidární.“
A je i trochu nostalgie v jejím osobním vyznání.
„Jsem vděčná těm, kteří mne přivedli k výtvarnému umění, k práci s hlínou, k hudbě. Jsem vděčná pracovitým rodičům. Učitelům, kteří mně ukázali krásu ilustrace starých grafických technik. Jsem vděčná za setkání s dobrými lidmi, sochaři i s těmi, kteří sedí u hrnčířského kruhu. Nikdy nepřestanu obdivovat výtvarný projev Antonína Strnadla, Jiřího Trnky, Adolfa Borna a mnoha dalších. Velkým příkladem je pro mne Miloš Šimurda, pozorovatel života a velmi oduševnělý umělec v oboru akvarelu.
Velký význam měl pro mne pan doktor Jaroslav Štika, který mne přizval do pěveckého souboru Polajek, a ukázal cestu do světa lidových písní a rožnovského muzea, které mne stále fascinuje a je mně ctí pro tuto organizaci pracovat.
Vážím si manželovy pomoci a jeho neúnavné práce na našich společných úkolech.
A mívám-li někdy pochybnosti o smyslu výtvarné práce, zvláště v současné době, motivované především ekonomicky, honem pomyslím na dávné vzory.
Věřím, že harmonie a krása prostředí, ve kterém žijeme, jakož i mnohé jiné duchovní a kulturní prožitky, jsou pro člověka natolik významným zdrojem inspirace a pozitivní energie, že není možné se jich vzdávat, byť by šlo jenom o útulný domov, záhon květin, originální novoročenku, či malovaný hrnek.“
Text a foto © Richard Sobotka