Nejvýznamnější památky jsou pro svou unikátnost zapsány na seznam světového kulturního dědictví, a jak všichni víme, vedle hmotných kulturních památek existují také památky nehmotné. V naší zemi mezi ně patří např. známá jízda králů. Jsou však i další pamětihodnosti nemateriální povahy, které můžeme považovat ne-li za světové, pak jistě za národní kulturní bohatství. Mezi takové bychom mohli počítat i fenomén nadcházející adventní doby – české roráty. Michael Pospíšil – hudebník, pedagog a znalec barokní hudby – zastává dokonce názor, že nebýt rorátů, nemluvilo by se už dávno v této zemi česky.
Roráty jsou ranní mše sloužené v adventním čase, ale roráty jsou také starodávné písně, které při těchto bohoslužbách zaznívají. Podle nejznámější z nich – vstupního zpěvu „rosu dejte nebesa“ (latinsky „Rorate coeli desuper“) – se nazývá celý soubor písní této liturgické doby. České adventní zpěvy nemají v evropské kultuře obdobu. Stačí otevřít i běžný, současně užívaný kostelní zpěvník – kancionál, část „adventní písně“. U názvů písní bývá zmínka o původu, o době vzniku… A jsou to data úctyhodná – od 14. století po současnost – počínaje písní Ejhle, Hospodin přijde, převzatou z antifonáře Arnošta z Pardubic (1297 – 1364).
Kostel sv. Martina ve Veselé, prvně zmiňovaný r. 1396. 
Osobní přítel zmíněného biskupa Arnošta z Pardubic král Karel IV. docílil toho, že naše země obdržely výjimku a jinde pouze o sobotách sloužené jitřní mše k poctě P. Marie byly u nás v adventu slaveny denně. Původně náročné liturgické zpěvy provozovali pouze klerici, později takzvaná literátská bratrstva – sbory sice laických, ale školených zpěváků – měšťanů, řemeslníků… Tradice těchto pěveckých spolků trvala po celá staletí, až do r. 1768, kdy Josef II. jejich činnost zakázal. Po jeho smrti byl sice zákaz zrušen, ale činnost těchto sborů se už nepodařilo zcela obnovit, kontinuita byla zpřetrhána. Tzv. literátská bratrstva sice doprovázela svým zpěvem liturgii po celý rok, ale právě roráty byly jakousi „výkladní skříní“ jejich uměni. Vznikaly skvělé, ručně opisované zpěvníky Rorátníky, později vydávané i tiskem.
Může být překvapením, že roráty – mše k poctě P. Marie – nezanikly ani v pohnutých dobách české reformace. Naopak, v utrakvistické společnosti získaly písně český text a ten už rorátním písním zůstal i po období rekatolizace.
Po josefínských reformách docházelo k rozsáhlé germanizaci Čech a Moravy. Jedním z mála veřejných míst, odkud čeština nikdy zcela nevymizela, zůstal kostel. Na kůrech se nepřestalo zpívat česky, a to i tam, kde zpěváci byli již skoro samí Němci. Zvláštní oblibě se těšily právě roráty, jak dokládá jedno dobové svědectví: „Mocnost českého zpěvu v chrámu Páně jest tak veliká, že také Němci proudem zpěvu strženi české písně v rorátnících si kupují, aby, co ve škole nezmohli, v kostele se naučili, a to čtení a zpěvu českému…“
Není pak divu, že starodávné texty českých rorátů se pro svou jazykovou krásu a ryzost staly významným zdrojem a inspirací při obrozeneckých snahách o rehabilitaci českého jazyka.
Samotné rorátní zpěvy se vývojem a zjednodušením staly písněmi „lidovými“ a jsou už jen odleskem toho, co o adventu v chrámech zaznívalo v éře literátských bratrstev. Dodnes však můžeme podobně jako třeba při zpěvu Svatováclavského chorálu cítit onu sounáležitost s generacemi našich předků napříč staletími. Rorátní mše mají stále svou zvláštní atmosféru a ani kostelní chlad, tma a brzké vstávání neodradí ty, kteří už ten prožitek znají, aby se i letos na roráty těšili.
Josef Krůpa
Více: https://www.youtube.com/watch?v=BqQ4s5pm8f4