V pořadí už čtrnáctý „Milý tisk“ vyšel v rámci projektu tvůrčí skupiny seniorů „Město v mé paměti“ při Městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm, tentokrát pod názvem „Jak jsme si hráli“.
„Dětství patří mezi nejkrásnější období našeho života,“ píše v úvodu Petr Liďák. „I proto na tento čas strávený s kamarády, na své oblíbené hračky, společné hry venku v přírodě, rádi s nostalgií vzpomínáme.“
Titulní list „Milého tisku“ č. 14. 
Mirka Baštánová „Prázdniny u Bečvy“: „Řeka Bečva byla o letních prázdninách mým nejoblíbenějším místem. Tenkrát byl dřevěný splávek na řece přímo naproti našemu domu. Mnohem raději jsem podlehla rybářské vášni a chytala jsem spolu s bratrem malé rybky, kterým jsme říkali „hlaváči“. Věděli jsme, že hlaváči se ukrývají pod velkými kameny. A chňap! Hlaváč byl uvězněn v mých dlaních. Ne vždy se to povedlo napoprvé a ne pod každým kamenem byl skrytý hlaváč. Tenkrát se mně zdálo být koryto řeky Bečvy užší. Roky ubíhají, zdá se, že mně nějak rychleji než Bečvě.“
Marie Brandstettrová v příběhu „Jak jsem si hrávala“ uvádí: „Společně jsme hrávali i kuličky. Velcí patou vyhloubili důlek v udusané hladké půdě a hrálo se. Nás, tehdy malé, za chvíli obehráli o skoro všechno a my mudrovali, jak by se daly kuličky získat. Se Slávkem jsme si jich ze slínu ušoulali pěkné řady a několik dní je sušili na slunci s tím., že je nabarvíme a bude jich pro naši potřebu dost. Ale dopadlo to jinak, pořádně zapršelo a kuličky se rozmočily.“
František Drápala vzpomíná: „Moje útlé dětství bylo pro kluka, co se týká her, poměrně chudé. Měl jsem sice od Ježíška letadlo, dřevěný dvouplošník, ale nějak se „přihodilo“, že dlouho nevydržel a asi za půl roku létání jej stařenka mohla použít k zatopení v kamnech.“
Oldřich Kulišťák v příběhu „Perníkové hračky“ vzpomíná: „Vyrůstal jsem v zemědělské rodině jako nejmladší z osmi dětí. Hračky jsme neměli, v létě jsme trávili čas s rodiči na poli. Na zimu mně tatínek při řezání dřeva nařezal z polen kolečka, ze kterých jsem stavěl koníky a dělal ohrádky. Když šla maminka do Rožnova nakupovat, tak mi někdy koupila perníkového koníka a sestře koupila perníkovou panenku. Jak jsme si vyhráli s perníkovými hračkami, pak jsme je s chutí snědli.“
Paní Doubravka Vejmelková ve vzpomínce „Hry a hračky“: „V Rožnově jsem bydlela u svých staříčků na Tyršově nábřeží v prvním, tehdy obecním domě. Období dětství, kdy si děti nejvíce hrají, jsem prožívala v době války a to obchody hračky příliš nenabízely. Měla jsem panenku, kterou mi vyrobila rožnovská modistka paní Štipková a ušila na ni valašský kroj. Panenka neměla jméno, říkala jsem jí jednoduše Valaška. Vozila jsem ji v malém proutěném růžovém kočárku. Protože se v kočárku zalíbilo i naší kočičce, panenka musela uvolnit místo.“
Regina Orságová: „Dětství“. „Dětství jsem prožívala se šesti sestrami v chalupě na Horní Bečvě. Hračky mého dětství? I bez hraček bylo u nás doma o zábavu postaráno. Hra na schovávanou (na pikanou) byla nejčastější a nejmilejší hra. Co tu bylo úkrytů! Půda, třeba i seno, kůlny, stodola. To bylo smíchu, než se objevili všichni schovaní.“
Zdeňka Románková: „Moje krásné dětství na Koryčanských Pasekách“: „Moji rodiče i prarodiče byli po celý rok velmi vytížení tvrdou prací. Jediným obdobím, kdy si se mnou mohli hrát, byla zima. Tatínek ručně nakreslil na čtverec obyčejné lepenky políčka pro stolní hru ovečky a vlci, kterou jsme hráli s pomocí knoflíků. Maminka mě v zimě učila navlékat panáčky z korálků, kreslila na obdélníčky z tvrdého papíru „šaty“ pro oblékání vystřižených papírových panenek, zpívala mně a četla. Babička Hermína zase šila oblečky pro moje dvě opravdové panenky, které jsem pořád dokola převlékala.“
Připravil sb
Zdroj: Jak jsme si hráli. Kolektiv autorů. Vydala Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm, Edice Milé tisky č. 14. Prosinec 2017.