Malebné městečko Příbor s téměř devíti tisíci obyvateli patří k všeobecně oblíbeným. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1251. Rozkládá se na obou březích řeky Lubiny, lemováno je krásnou scenérii předhůří Beskyd s vyhlídkou na Štramberskou trúbu, Hukvaldy a staroslavný Radhošt. Právem se chlubí bohatou historií, je jedním z nejstarších v oblasti severovýchodní Moravy a podnes si uchovalo půvab starobylosti.
Věhlas města je založen především na školství. Farní škola zde existovala již roku 1541, piaristické gymnázium roku 1694 a střední vzdělání mohli získat i žáci z nižších vrstev obyvatelstva. Po založení českého učitelského ústavu v roce 1875 se město stalo centrem vzdělanosti severovýchodní Moravy, absolvovala ho řada významných pedagogů a odborníků ve školství a kultuře. Právem se Příbor nazýval „moravská Litomyšl“.
Irena s rodiči – rodina Kalmusových v Příboře. 
Není od věci zmínit se, že Příbor je rodištěm a působištěm významných osobností. Farní školu navštěvoval sv. Jan Sarkander. Na nižším gymnáziu studoval a jedenáct let pak na něm působil jako kaplan pozdější arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Narodil se zde historik, zakladatel moravského místopisu Řehoř Wolný, filozof a národní buditel Bonifác Buzek, akademický sochař František Juraň, spisovatel Josef Kresta a další. Především zakladatel psychoanalýzy, čestný občan města Příbora Dr. Sigmund Freud. Před jeho rodným domem dnes stojí na ulici „jako živá“ plastika pohovky i s polštáři, nezbytná součást psychiatrického vyšetření.
Pepík Genser a Irena Kalmusová. 
Město se chlubí nádherným podloubím kolem Náměstí S. Freuda. Také pitoreskními uličkami, které uchvacují malíře. Jsou zde čtyři kostely: Farní kostel Narození Panny Marie, Kostel sv. Františka, Kostel sv. Kříže, Kostel sv. Valentýna a navíc Piaristický klášter. Město původně patřilo olomouckému biskupství a biskupové byli městu pro jeho pobožnost velmi nakloněni. Zvláště kardinál František Dietrichstein, který vylepšil městský znak (dodnes umístěný na domě č. 6 na náměstí Sigmunda Freuda), a udělil městu i řadu privilegii a práv.
Úpravné a malebné městečko Příbor, plné zajímavostí, dýchá historií i současností zároveň.
Ohlédnutí spisovatelky Ireny Kopecké je v její knížce „Nikdy nejsi sám“ určeno právě tomuto městu. Narodila se v něm, prožila zde dětství a mládí, na místním hřbitově odpočívají její rodiče, působila v Příboře jako učitelka i jako ředitelka školy. A touto celoživotní pupeční šňůrou, třebaže posledních několik let žije jinde, je s městem Příbor stále spojena.
„Chci poděkovat Irence Nedomové, která mě neustále prosila, abych napsala své paměti,“ poznamenává autorka ve své knize.
Titulní strana knihy Ireny Kopecké „Nikdy nejsi sám“. 
Ohlédnutí Ireny Kopecké za jejím Příborem se odehrává ve čtyřiašedesáti příbězích. Každý z nich je uveden citací moudra některého z moudrých lidí. Každý příběh je svým způsobem svébytný a autorka jakoby se pohybovala v jakémsi mezivrství, a současně propojovala duchovno, jímž je její vyprávění prostoupeno s každodenní realitou všedního života svého, svých blízkých, sousedů i známých.
„Jste v mých vzpomínkách,“ ujišťuje autorka.
Město Příbor nad řekou Lubinou je plné neobyčejných míst s půvabnými názvy Benátky, Mexický splav, s uličkami a ulicemi pojmenovanými po slavných osobnostech. To všechno zůstává, ale „Hejna bílých hus jsou už jen vzpomínkou,“ neboť i malebné městečko Příbor se mění. I zde „Je země živých a země mrtvých a mostem mezi nimi je láska,“ jak v jednom z citátu zaznamenal Thorton Wilder.
Spisovatelka Irena Kopecká a její nová kniha.
Snad právě nejvíc pro městečko Příbor platí, že „Ráj je ten starodávný dům … dokud ho neopustíme.“
Své místo však má v knize i syrově realistický dovětek: „Je důležité nechat určité věci odejít. Zbavit se jich.“
Ovšem někdy svých činů později litujeme, stále však platí, že „Co kdo zaseje, to sklidí.“
A také ono osudové: „Čas nejde vrátit zpět.“
To vše jen stvrzuje skutečnost, že jsme tím, čím právě v daném okamžiku jsme v radosti i smutku, neboť právě onen okamžik je naplněním našeho života.
Spisovatelka Irena Kopecká a její čtenáři. 
Vyprávění Ireny Kopecké také objasňuje její neutuchající lásku ke květinám, jejich barevně sladěnou záplavu v domě i na přilehlé zahrádce. Vždyť její otec byl významným a uznávaným pěstitelem květin s řadou diplomů i medailí. Ta láska ke květinám zůstala v autorce trvale zakotvena a stala se také nedílnou součástí jejího literárního díla.
Vyprávění doprovází obrazy květin malíře Miroslava Hanzelky, titulní stranu obálky zdobí jeho modré kosatce.
Autogramiáda Ireny Kopecké.
Kniha Ireny Kopecké „Nikdy nejsi sám“ byla za velkého zájmu uvedena mezi čtenáře 13. října 2017 v refektáři piaristického kláštera v Příboře.
Foto © archiv Irena Kopecká
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka