V roce 2017 uplynulo 60 let od smrti Františka Filipa, všeobecně známého jako bezruký Frantík. Ze sedmi dětí se jako jediný narodil bez rukou a před smrtí utopením, jak se to praktikuje s nechtěnými koťaty, ho zachránila mateřská láska. Ze snadno předvídatelné životní dráhy mrzáčka a žebráka, který je všem jen na obtíž, se vlastní vůlí a pílí vypracoval na samostatného a soběstačného člověka. Byl příkladem životní energie a jeho životním heslem bylo „Chci a proto umím„. Na obecné škole v Jamném nad Orlicí, kde se bezruký Frantík začal vzdělávat, je umístěna pamětní deska.
Na bezrukého Frantíka (vl. jménem František Filip, nar. 1904 v Jamném n. O.) ještě po desetiletích vzpomínala řada pamětníků.
Akademický malíř Karel Solařík znal bezrukého Frantíka z jeho pobytu v Rožnově pod Radhoštěm.
„Pracoval jsem v té době u svého otce jako malíř porcelánu. Rožnov bylo oblíbené město. Kromě návštěvníků klimatických lázní do Rožnova s oblibou zajížděli na letní pobyt i podnikatelé. Také bezruký Frantík. Znal jsem ho, přátelili jsme se. Tenkrát byla ke koupi rádia ve formě stavebnice, skládali jsme každý svou, já rukama, bezruký Frantík jen nohama, přesto byl s tou prací dřív hotov.“
Bezruký Frantík byl oblíbený, všichni ho znali. V Rožnově pod Radhoštěm si u horního splavu na řece Bečvě pořídil „Kavárnu u Frantíka“. Byla to pěkná dřevěná bouda, která zpočátku sloužila jako bufet, po vylepšení jako restaurace, kavárna a dokonce i ubytovna. „Kavárna u Frantíka“ měla neobyčejně příhodnou polohu. Obklopena lesy, vodou a sluncem, téměř samota, vzdálená od města pouhých dvacet minut chůze. Z jedné strany ji hlídala tehdy Wilsonova (dnes Petřekova) stráň, opačným směrem byl výhled na Radhošť. Na řece Bečvě bylo přírodní koupaliště. Pěkné zákoutí navštěvovalo mnoho hostů.
Knížka o bezrukém Frantíkovi z Jamného nad Orlicí. 
Bezruký Frantík byl člověk podnikavý a úspěšný. V Praze měl svůj obchod s upomínkovými předměty, vydával noviny, psal knihy, řídil vlastní automobil, jezdil na přednášky. Věnoval se také dobročinnosti a do své rožnovské restaurace pozval na letní pobyt chudé dítě z Prahy k bezplatnému desetidennímu pobytu. Ve své rožnovské kavárně také pořádal soutěže krásy, vymýšlel zajímavé akce a takto získával stále širší klientelu.
Úspěch v podnikání se nakonec stal bezrukému Frantíkovi osudným. Majitelé ostatních hostinců podali na něj stížnost, že nemá koncesi hostinské živnosti. Nepomohlo odvolání na úřady, dokonce ani k samotnému prezidentovi. Bezruký Frantík musel v roce 1936 kavárnu zavřít.
Vrátil se domů do Jamného nad Orlicí. Podnikatelský duch ani přes neúspěch v Rožnově bezrukého Frantíka neopustil. Už o půl roku později prodával v Brně zmrzlinu a limonády. Pak si zařídil nabídkovou a inzertní kancelář, kde zaměstnával více jak desítku lidí. Pořádal přednášky a ukázky své dovednosti. Psal články do nejrůznějších novin a časopisů, napsal také několik knih. Byl dvakrát ženatý a měl tři děti.
„Kavárna u Frantíka“ v Rožnově pod Radhoštěm.
Jeho aktivity zlomila až nová politická situace po únoru 1948, kdy soukromá podnikatelská činnost byla omezena. Nedokázal se do nové situace vpravit. Pokoušel se podnikat dál, ale štěstí už mu nepřálo. V únoru 1957 bezruký Frantík náhle zemřel ve věku 53 let v Brně, kde je také pochován.
„Kavárna u Frantíka“ v Rožnově pod Radhoštěm u horního splavu po roce 2000 zanikla. Nezachoval se ani původní štít Frantíkovy kavárny. Zůstal jen obrázek Kavárny u Frantíka, jak ji za časů její existence zvěčnil do pohlednicového formátu malíř Karel Solařík.
Bezruký Frantík v Brně za volantem svého automobilu. 
Na bezrukého Frantíka v jeho rodné obci v Jamném nad Orlicí nezapomněli. Uchovávají jeho fotografie, knihy a novinové články. Dochovala se i Frantíkova školní lavice, která byla pro něho speciálně zhotovena.
Chlapec, který se narodil bez rukou, se zapsal do historie tím, že díky vůli dokázal naplnit své celoživotní heslo „Chci a proto umím“.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka