Byla to docela obyčejná zeď. Taková venkovská. Už hodně stará. Neudržovaná. Postavená z materiálu, jaký byl a co komu právě padlo do ruky: kámen, cihla, střep, kus dřeva. Omítka místy ještě držela. Stříška kdesi vysoko nahoře, prý z plochých kamenů. Bylo znát, že si v dávné dávné minulosti dal někdo práci, aby zeď pěkně vypadala, ale zub času ji poznamenal. Bytelná byla. I pořádně vysoká.
Čas od času se našel nějaký blázen, který chtěl zeď přelézt. Podívat se na protější stranu. Co tam asi za tou sakramentskou zdi vlastně je? Dosud se to žádnému nepodařilo zjistit.
A jak už to bývá, celé generace u té zdi randily.
Také i ve mně zůstal zaklíněný střípek. Ach, Máňa Mánička. Děvče kypré jak vdolek právě vytažený z trouby. Pokaždé pořádně rozhicovaná.
„Co pořád čučíš na tu zeď,“ zlobila se.
Obyčejná zeď, místy porostlá břečťanem. Co asi za tou zdí je? Jaké tajemství skrývá? To nikdo nevěděl. Někteří zvědavci sice zhotovili primitivní žebřík, ale pořád byl krátký.
„Sakra jsi neviděl starou otlučenou zeď?“ zlobila se Mánička.
„Takovou ještě nikdy.“
„Tak si čum na zeď, vejre!“
A šla.
Bylo po randění.
Ale pořád se bylo na co dívat. I mimo zmíněnou zeď. Třeba na trochu odrostlejší mrně. Ze zvyku pořád ještě cucá dudlík, přitom si hraje s tabletem. Co mu tam běhá po monitoru? Bojová hra, útok tanků, nad nimi sviští nadzvuková bombardovací letadla. V kapsičce mrňousovi píská mobilní telefon. Batole vyplivne dudlík. „Jo,“ řekne do několika dírek na okraji přístroje. „Už jdu.“ Ještě se pokouší sestřelit posledního prevíta nadzvukáče bombarďáka. Tanky už vyřídil všechny.
Kousek dál v potemnělé ulici dobře sehraná parta výrostků loupí noblesní auťák. Dva hlídkují, mobilní telefon přitištěný k uchu. Třetí s nejvyšší loupežnickou kvalifikací zručně otevře dvířka, odblokuje alarm, propojí několik drátků, motor zaburácí, pneumatiky jen sviští. Než majitel bouráku zjistí co a jak, než zalarmuje policii, prokšeftuje loupežnický smrádek auťák za hranicí ve spřátelené cizině.
A támhle…
Povědomá postava – Máňa Mánička! Buchtička právě vytažená z pečicí trouby. Touha převzít genetickou informací jí nedá pokoje. Pořád randí u staré oprýskané zdi, jenže už ne se mnou. Kohopak ulovila na krátkou sukýnku tentokrát? Ferynka, nebo snad Bohouše? Jeden větší vejlupek než druhý. Žádný z nich, ale Michálek, mazlík, přítulník. S tím jsi to, děvče milé, vyhrála! Legrace s ním sice je, ale genetickou informaci už poztrácel málem po celém okresu. Ten se zajímá jen o to, kde se dobře najíst a dobře se mít.
Po dlouhých týdnech mi pošta doručila psaníčko od Máni Máničky. Podivné a zvláštní. „Zítra odpoledne ve čtyři na hřbitově,“ stálo na umaštěném papírku. Možná přece mne měla trochu ráda. Jenže psaníčko putovalo kdesi po čertech ďáblech a než se mi konečně dostalo do rukou, byla to už jen taková kondolence in memoriam naší lásky. Hřbitov pořád zůstával na svém místě, Mánička se už neukázala.
Dopis od Máničky jsem s málo obolavělým srdcem roztrhal na kousíčky a pohřbil u paty zdi pod jedním kamenem.
To už jsem měl známost s Terezkou.
Báječné děvče, klidné, milé a upřímné. Vůbec jí nevadilo, že pořád jen čučím do staré zdi, poslepované kde z čeho co komu právě padlo do ruky.
„Jen se klidně dívej,“ povzbuzovala mou průzkumnickou touhu Terezka. Štrykovala svetr, dá mi ho o Vánocích pod stromeček.
„Tak dlouhý žebřík asi neexistuje,“ zakláněl jsem hlavu.
„Což se na druhou stranu probourat?“ mínila Terezka.
Tohle by mohlo být řešení! Ale kdo ví. Zeď už byla na několika místech ohlodaná. I prokopat se pod ní kdosi zkoušel.
Bušil jsem do okoralé zdi krumpáčem. Zvětralé cihly se drolily, nepevně usazené kameny bylo lze vyviklat i pouhou rukou. I tak jsem se tím šťouráním dostal sotva pár centimetrů do hloubky. Některé kameny ve zdi byly velké jako kolo od vozu, jiné jako stodola.
„S tímhle náčiním se skrz zeď sotva dostanu.“
Někteří zvědavě přihlíželi, ťukali si ukazovákem na čelo.
„K čemu to bude dobré?“ pochybovali o smyslu mého namáhání.
„Vědět esli náš svět končí u téhle zdi, nebo co je tam dál.“
„Dyť je to fuk. Žijem a umřem, ať se to dozvíš nebo nedozvíš.“
Kousek dál randila u zdi Máňa Mánička, ale s jiným amantem. Ještě nedávno tvrdila, že mne bude milovat až za hrob!
To už mne nezajímá. Ani mrňous bojovník tankista či letec u tabletu. Ani vysoce kvalifikovaní zloději aut, kteří před ramenem spravedlnosti frnkli i s noblesním auťákem.
„Nezahlédli jste je náhodou?“ doptávali se policisté.
„Ani zbla,“ vrtěl jsem hlavou a hleděl nahoru. „Chtěl bych se podívat přes tu zeď.“
„Je hrozně vysoká,“ také zakláněli hlavu. Pak řekli, že musí prohánět zločince a poroučeli se.
O Vánocích mi nadělila Terezka pod stromeček vlastnoručně upletený svetr. Voněl láskou.
Právě o tom čase bylo nebe poseto takovými spoustami hvězd, že už se tam další nevešly a padaly kamsi do hvězdoprázdna. Sypaly se jako když hospodyně cukruje čerstvě upečené koláče.
Kam vlastně všechny ty hvězdy v tom propastném nic letí?
„Zkusím udělat delší žebřík,“ rozhodl jsem se.
Terezka přidržovala latě, které jsem stloukal. „Ale musíš dát na sebe pozor!“ řekla.
Oblékl jsem si uštrykovaný svetr, takový amulet pro štěstí. Žebřík se při té délce všelijak kroutil. Statečná Terezka ho u paty zdi sice jistila nohou, chvílemi přece úzkostí i trochu vypískla.
Byl z té výšky nádherný výhled. Město zářilo. Dokonce i policejní auta jsem mohl sledovat jak prohánějí nekalé živly. Vozidlo rychlé záchranné pomoci se proplétalo uličkami k naléhavému případu. Z kterési hospody bzuněla dechovka a až do té výšky se linula příjemná vůně čerstvě čepovaného piva. O dvě ulice dál zase v odéru měkkých i tvrdých drog kraválovala metal muzika. A odkudsi bylo slyšet pláč dítěte, které v tom nervním chaosu nedokázalo usnout.
„Jsi už nahoře?“ křikla Terezka po špruchlinách žebříku.
„Ještě malý kousíček…“
Co lidí už se marně pokoušelo nahlédnout na druhou stranu zdi, mně se to podařilo.
„Co tam vidíš?“
Kymácel jsem se na chatrném žebříku, hleděl na protější stranu zdi na dosud nepoznaný prostor hlubiny Vesmíru plné planet, svištících podle chaotických zákonitostí, kterým ve skutečnosti nikdo nerozuměl. Byl to téměř shodný obrázek s oblohou plnou hvězd na naší straně zdi. Měl jsem nutkání vrhnout se do neznámého prostoru. Co tam najdu? Bude o kus dál zeď další, stejně otlučená a oprýskaná vesmírnou sešlostí? A za ní pak zase další a další a další…? Kde celý ten organizovaný chaos skončí? Či snad nekončí vůbec nikde?
Až se mi ze všeho motala hlava.
Terezka pořád jistila žebřík nohu naboso obutou v ošoupaném sandálu a trochu se o mne bála.
Malounko rozpačitý poznáním – nepoznáním, také notně unavený tou výškou jsem se vracel na stranu poznané jistoty.
„Prý jsi byl až na samém vrchu zdi,“ přišli na výzvědy někteří známí. „Co je tam dál?“
Doptávali se, jestli tam také běhá Měsíc po obloze, do jakých obrazců jsou hvězdy sestaveny, co komety, co supernovy rodících se planet, co pohřebiště hvězd černé díry.
Pořád celý ze všeho zmatený jsem krčil rameny. „Nevím… Nerozumím tomu.“ Neměl jsem jinou odpověď.
Jako každý večer jsme i tentokrát seděli s Terezkou před televizní obrazovkou. Na stopatnáctém kanálu dávali romantiku, na šestačtyřicátem western. Na pětapadesátém sport, nějaké plavání.
„V chladničce zbyly k večeři dvě kolečka tlačenky. Nakrájím cibuli, přidám kapku octu. K tomu krajíček chleba…,“ hlásila Terezka.
„Fajn…“
Trochu jsem se vykláněl z okna. Výhled na hvězdy rušilo klapání podpatků. Na poslední chvíli se Máňa Mánička přece ohlédla. „Mohli jsme si, ty blbče, krásně a spokojeně žít!“ Vzápětí ji pohltila hlubina, prozářená souhvězdím pouličních lamp.
Zloději aut už zase šmírovali.
Mezi stovkami televizních kanálů jsme nakonec zvolili western na šestačtyřicátem. Už po několika minutách jsme uprostřed střelby a potoků krve svorně podřimovali.
Zatím se v závějích sypaly venku za okny z modročerné oblohy v dokonalém a geniálně řízeném chaosu myriády hvězd. Některé z nich otloukaly na naši straně zdi omítku. Ani tentokrát se jakýmsi šťastným řízením žádná z nich nestrefila do našeho barevně vizuálního a akusticky sdílecího zařízení. Prozatím …
Text a reprofoto © Richard Sobotka