Opět jeden osmičkový rok. Dohady o tom jestli bude šťastný či nešťastný může nahradit exkurze do osmdesát let staré pevnostní pohraniční tvrze, která měla zemi ochránit před agresí zvenčí. Síly na zničení Československa však působily z docela jiného směru.
Cesta z obce Červená voda v Orlických horách do Červenovodského sedla v nadmořské výšce 813,6 m n. m. strmě stoupá hustými serpentinami s téměř protilehlými zatáčkami. Ostražitost řidiče je tady nanejvýš na místě. Samotné sedlo s parkovištěm je příjemnou změnou. Potěší také zjištění, že po hřebenu lze zajet zpevněnou cestou na 3 km vzdálený Suchý vrch (995 m n. m.) s rozhlednou a turistickou chatou.
Odtud se lze vypravit lesnatým terénem s výhledy až na Kralický Sněžník (1423 m n. m.) po červeně značené turistické cestě na 3 km vzdálený vrchol Bouda (844 m n. m.). Nebýt poutačů v Červenovodském sedle a občasné směrovky „Tvrz Bouda“ nic by nenasvědčovalo, že je nablízku těžké obranné zařízení z časů první republiky, dělostřelecká tvrz Bouda, jedna z pěti stavebně dokončených tvrzí těžkého opevnění, které bylo po roce 1935 budováno na nejdůležitějších obranných místech někdejšího Československa. Ostatně z kopce Bouda je na státní hranici – dnes s Polskem, ve 20. letech minulého století s Německem – málem co bys kamenem dohodil.
Dělostřelecká tvrz Bouda byla vybudována za pouhých 22 měsíců v letech 1936 – 1938. I navzdory tomu, že byla v průběhu druhé světové války různě „zkoušena“ nepřátelskými vojsky a po jejím skončení až do roku 1990 v podstatě ponechána svému osudu, těžařům kvalitních surovin a nájezdům divokých návštěvníků, dochovala se v téměř původní podobě. Od roku 1990 je v péči bunkrologů – Společnosti přátel čs. opevnění, od roku 2000 se o tvrz stará také Klub Bouda. Díky jejich nezměrnému úsilí se podařilo tvrz vyčistit a zpřístupnit veřejnosti.
Vstupní objekt K-S 22a „Krok“ a zároveň vstup do podzemí dělostřelecké tvrze Bouda.
V roce 1995 byla dělostřelecká tvrz Bouda zapsána Ministerstvem kultury do seznamu kulturních památek ČR.
Těžké opevnění mělo chránit Československo v nejdůležitějších směrech, především na severní a jižní hranici Československa. Lehké opevnění vyrůstalo podél celých hranic Čech, Moravy, Slezka, jižního Slovenska a na Podkarpatské Rusi. Vybudováno mělo být 16 000 lehkých objektů a téměř 1 300 objektů těžkého opevnění. Práce byly zahájeny v roce 1934, i přes obtížné podmínky byly provedeny rychle a ve výborné kvalitě, i v náležitém utajení. Celá linie opevnění měla být dokončena v roce 1951, o tom čase však už historie psala docela jiné dějiny. Práce na budování opevnění byly přerušeny po mnichovské dohodě v roce 1938. Do té doby bylo postaveno přes 10 000 lehkých a 263 těžkých objektů.
Prvé dny měsíce září měly pořád ještě sílu léta. Lesní mýtina, napojená na dvě přístupové cesty, zůstávala zalitá sluncem. Pod vzrostlými smrky se strmí masa železobetonu. Široká vstupní vrata jsou chráněná mříží, po stranách jsou střílny. Vstupní část tvrze sloužila zásobování, dnes je upravena pro prodej suvenýrů, pohlednic a literatury s náměty československého opevnění.
Expozice v jedné místnosti v podzemí tvrze.
Průvodce ještě před zahájením prohlídky rozprostírá teplý kabát vaťák na slunci před pevností, aby se náležitě vyhřál. Zevnitř čiší chlad. Prozatím však nic nenasvědčuje tomu, že by prohlídka bloku železobetonu měla být něčím mimořádným, brzy se přesvědčujeme o opaku.
Za vstupním objektem vchodového srubu na nás čekají tři pěchotní sruby a jeden mohutný dělostřelecký objekt. Vše propojeno v hloubce kolem 50 metrů pod zemí chodbami v celkové délce 1550 m a 125 schody stoupání a stejným počtem schodů během sestupu (délka prohlídky cca 1,5 hod.). Jinak volená trasa však může dosáhnout až 2 km s více než 300 schodů (délka prohlídky necelé 2 hodiny). Kompletní prohlídka podzemí i objektů tvrze na povrchu představuje trasu o délce 2,5 km, zdolání více než 600 schodů a může trvat až 3 hodiny.
Zatím co jednotlivé objekty dělostřelecké tvrze Bouda vystrkují v patřičných vzdálenostech nad terén jen čepice, kdysi vyzbrojené lehkými i těžkými zbraněmi, hluboko v podzemí se nacházelo veškeré zabezpečení pro posádku v síle 316 zvlášť vybraných a vycvičených mužů, posílených téměř 90 muži pěchoty, určených ke střežení objektu a k boji na povrchu tvrze. V podzemí bylo umístěno vše pro boj i pro případnou obranu dělostřelecké tvrze v případě obklíčení nepřátelským výsadkem a pro přežití v izolaci po dobu až tří měsíců.
Obranné zbraně dělostřelecké tvrze „Bouda“. 
Na nic nebylo zapomenuto. Hlavní vstup, kudy proudil do nitra tvrze materiál, chráněný několika střílnami, bylo možné uzavřít pancéřovými dveřmi, posuvnými uzávěry, případně jej odpálením minových komor uzavřít zásypem horniny.
Doprava materiálu v podzemí byla zajištěna pomocí sedmi vozíků úzkorozchodné železnice. Kromě válečných kasáren, elektrárny, skladu pohonných hmot, muničních skladů, ošetřovny, kotelny, vodovodu, filtrace vzduchu, odvodňovací štoly, telefonního a rádiového spojení, schodišť a výtahů, vše obklopeno 13 566 metry krychlových železobetonu, to byla také výzbroj: pistole, pušky, kulometné pistole, signální pistole, ruční granáty, lehké kulomety, těžké kulomety, minomety a 10 cm houfnice s dostřelem téměř 12 km.
V září 1938 chyběly tvrzi některé důležité součásti, včetně nejdůležitějšího bojového prvku výsuvné dělostřelecké věže. Osádku tvořilo 119 vojáků V. praporu hraničářského pluku 19. Velitelem byl legionář major pěchoty Jan Špále.
O vlastenectví budovatelů opevnění svědčí i pojmenování jednotlivých částí dělostřelecké tvrze Bouda, ty kromě evidenčních znaků měly i svá jména z historie českých dějin. Vstupní část K-S 22a měla název „Krok“, pěchotní sruby pak jména „Libuše“, „Teta“ a „Kazi“, dělostřelecký srub K-S 22 jméno „Horymír“.
Exkurzi podzemím provádějí věci znalí průvodci. 
V průběhu budování dělostřelecké tvrze Bouda zahynulo celkem 5 dělníků. Dalších deset obětí přibylo před rokem 1990 z řad divokých návštěvníků, kteří opuštěný a volně přístupný objekt navštěvovali bez jeho znalostí a potřebného vybavení.
Osud dělostřelecké tvrze Bouda byl i bez bojového nasazení dramatický. Během německé okupace sloužily jeho nadzemní části jako zkušební cíle, k výcviku snad všech složek německé branné moci a také jako zdroj kvalitních surovin. V závěru 2. světové války pak Němci tvrze, původně budované na obranu proti jejich expanzi, během ústupu využili k obraně prostoru severní Moravy.
Po válce se čs. opevnění setkala s naprostým nezájmem ze strany státu o tyto symboly obrany a naděje. Dělostřelecká tvrz Bouda však byla výjimkou, měla se totiž proměnit v rozsáhlé skladiště munice, proto byla částečně rekonstruována a v podzemí dokonce rozpracovány dvě štoly. Od záměru však bylo upuštěno. Následně pak došlo k devastaci objektu těžbou cenných surovin, pancéřové zvony a kopule byly rozřezány a více než 380 tun vysoce kvalitní ocelolitiny skončilo ve šrotu.
Chlad v podzemí nutil přitahovat kabáty těsněji. Teprve když jsme po hodině a půl opustili pevnost se zdmi ze železobetonu silnými 3,5 m, kam se na zimu uchylují netopýři, znovu nás zalilo hřejivé slunce.
Nechali jsme za sebou dělostřeleckou tvrz Bouda, která už jen svou pouhou existencí odstrašovala protivníka od agrese. Podnes představuje kus československé historie, naději i zklamání. O tom všem by mohly vyprávět lesy kolem.
Cestou zpět na Suchý vrch se před námi znovu otevřel panoramatický výhled přes údolí směrem ke státní hranici – to mělo být obranné palebné pole dělostřelecké galerie objektu K-S 22 „Horymír“. Z dělostřelecké tvrze Bouda však nebyl vypálen jediný výstřel. Ani dnes nedokážeme objektivně posoudit, zda to tak bylo s ohledem na tehdejší situaci a její pozdější vývoj lepší a správnější, či nikoliv.
Text a foto © Richard Sobotka