V roce 2018 uplyne 140 let od narození rožnovského kronikáře Josefa Tvarůžka (25. 2. 1878 – 25. 2. 1959).
„Tatínek se narodil v Rožnově. Doma nás bylo devět dětí, rozpětí mezi sourozenci bylo 18 let,“ vzpomínala svého času na otce Josefa Tvarůžka nejmladší dcera, paní Marie Pikalová (rozená Tvarůžková, nar. 1926). „Tatínek měl 5 tříd základní školy, vyučený byl knihař. Knihařství měl v Majerově dvoře. Knížky byly jeho záliba, měl k nim velmi blízko. Kronika města Rožnova byla doslova jeho koníček.
Za první světové války sloužil tatínek na italské frontě v Gorici. Nejprve však 4 roky ve Vídni u nějakého lajtnanta. Tehdy prošel všecky vídeňské divadla a všecky opery.
Tatínek nosil bradku, pod nosem nakroucený knír. Tenkrát to bylo v módě. Bez nakrouceného kníru nebyl chlap chlapem. Zastřižený knír nosil pořád. Ale bradku od roku 1928 nenosil.
Po návratu z první světové války zaměstnal tatínka jako účetního strýc stavitel Bajer. Za celosvětové krize ve 30. letech zůstal tatínek bez práce. Dělal co se kde namanulo. V Lidovém družstvu účetnickou práci, vodil lázeňské hosty po Rožnově a po okolí. Lesmistr Jurajda ho vzal jako účetního.
Na tatínka mám pěkné vzpomínky. Byl zásadový. Snažil se, abychom všichni dostali vzdělání.
Roku 1933 byl tatínek pokladníkem na obci. Měl 450 korun měsíčně, to byl základ pro obživu rodiny.
Jako muzejní pracovník měl přístup k všelijakým zápisům. Nejprve sestavil svůj rodokmen. Také zaznamenával vzpomínky pamětníků. Na Hradisku dělal vykopávky. Byl u toho, když byl v řece Bečvě objevený bludný kámen. Pořád někam chodil, všecko musel vidět a zaznamenat.
Tatínek byl také městským archivářem a kronikářem. Měli jsme v té době ve velké kuchyni dlouhý stůl. Na jedné polovině dělala maminka kuchyňskou práci, na druhé tatínek práci archivářskou. Pak byl archiv na faře, tatínek tam všechno rovnal. Když Valašské Meziříčí přestalo být okresem, archiv byl přestěhovaný na Vsetín.
Tatínek byl také výborný muzikant. Hrál na klarinet. Všecky koledy zaznamenal na ručním papíře. Psal brkem – i kroniky psal až doposledka brkem.
Všeho tatínek dosáhl vlastní píli, hloubáním a pracovitostí. Uměl hrát také na harmonium. Každou písničku dokázal zanést do not. Sbíral koledy, psal o jejich původu.
Sbírku koled mi věnoval, protože jsem dobře zpívala, hrála jsem také na klavír. Jsou ručně psané brkem na ručním papíře.
Koledy jsme zpívávali ve vánoční dny, Anežka hrála na housle, já jsem hrála na harmonium, kdo chtěl tak zpíval. Byly to koledy, které tatínek vyhledal a zaznamenal. Hymnus, když se zpívá sborově, tak je to nádhera. V tatínkově podání je slovo provázené hudbou. Každá valašská koleda má význam slov zapsaný do not. Každá nota vyjadřuje určitou činnost. Na to byl tatínek pedant a na dodržování při přehrávání také příliš choulostivý.
Rodiče se brali v roce 1907. Po obřadu se projeli v kočáře do Vigantic a zpátky – a maminka šla otevírat obchod. Svatební snímek dělal fotograf Karel Plachetka. Na svatební fotografii je maminka v tmavém, protože tatínek nechtěl, aby vypadali jako komedianti, čili byla v tmavém a bílé doplňky. Bylo to decentní. Vlasy měla maminka spletené do korunky, v nich věneček z živých květů. V ruce živou kytici chryzantém. Rukavičky. Tatínek bez rukavic. Tatínek vždycky tvrdil, že si vzal nejhezčí děvče z Rožnova.
Na zlatou svatbu rodičů se 25. 11. 1957 sešlo kolem šedesáti lidí z přízně. Maminka Hermína (za svobodna Barošová) půl roku nato zemřela, bylo jí čtyřiasedmdesát let. Tatínek zemřel do roka, právě na svoje jedenaosmdesáté narozeniny 25. února 1959.“
Text a reprofoto © Richard Sobotka