Povětrnost má vliv nejen na naši pohodu a dobrou náladu, zásadním způsobem ovlivňuje především růst zemědělských plodin. Proto bylo počasí vždy bedlivě sledováno a zaznamenáváno. V minulosti byly také v oblibě pranostiky, později napomáhaly záznamy stoletého kalendáře.
Podle televizních „počasáků“ měla být letošní zima tuhá, až by praštělo v kostech. I podle sýkorek, které s velkým zájmem navštěvovaly krmítka. Jenže někdy se i superpočítač na počasí „sekne“ a sýkorky rády navštěvují dobře zásobená krmítka třeba i uprostřed léta.
Na Hromnice (2. února) by měl podle pranostiky skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.
A to už je čas vyhlížet jaro.
Na Valašsku jsme uvyklí na zimy sněhové a mrazivé, letošní „italská“ zima byla zklamáním. Ovšem jak pro koho, někteří si libovali, že nemusí natahovat na střevíce „nesmeky“ a že se ušetří za otop. Jiní se obávají, že si to s námi paní zima proúčtuje v létě. Nebylo by to poprvé. Pamětníci uvádějí, že v minulosti o teplém lednu sedláci vyháněli na pastvu dobytek a orbou připravovali pole na jarní osev, pak během žatvy odhrnovali z klasů sníh.
Lakonicky řečeno, není pravidlem, že je v naší zeměpisné poloze zima vždy bílá.
„Dne 20. května na sv. Duch napadl sníh a trval tři dny,“ zaznamenal Čeněk Kramoliš v ročence města Rožnova. „Pak nastal veliký mráz. Na poli vše pomrzlo nejen u nás, ale na celé Moravě, ba i v Čechách, Rakousích a Uhrách. Jen v Polsku mrazu nebylo.“
Na Valašsku nejbedlivěji sledovali počasí šlechtitelé a pěstitelé travních semen v Rožnově pod Radhoštěm. Od roku 1924 až do roku 1965 zaznamenávali teplotu, srážkovou činnost a sluneční svit. Systémem 9 meteorologických stanic vedli podrobnou evidenci o tom jak se počasí mezi beskydskými horami mění.
Zejména polovina třicátých let byla příznačná klimatickými extrémy. Výkyvy teplot se pohybovaly od mínus 37,0 st. C (11. 2. 1929) do plus 34,5 st. C (4. 7. 1931). Vůbec nejvyšší teplota ve 2 m nad zemí plus 39,5 st. C byla naměřena 1. 8. 1934. V roce 1936 bylo 202 mrazových dnů (kdy minimální teplota poklesla na nulu nebo níž). Nejledovějším rokem (teplota trvale pod nulou) s celkem 77 ledovými dny byl rok 1929.
Prvý přízemní mráz potrápil valašské zemědělce 27. srpna 1936, kdežto poslední přízemní mráz byl naměřen ještě 16. 6. 1928 a 18. 6. 1932. První sníh se objevil už 23. září 1931 a 28. září 1936. Kdežto poslední sníh padal ještě 2. května 1935 a dokonce ještě 13. května 1927.
Letošní jaro vstoupí do našich končin 20. března 2018. A jen co si ho trochu užijeme, už se ptáme, jaké bude léto. Kdy bude léto měli naši předkové celkem jasno podle prověřených pranostik.
V polovině května přicházejí ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác. Hned pak se hlásí Žofie, která má špatnou dešťovou pověst. V závěru měsíce května platí „O svatém Duše choď ještě v kožuše.“
V červnu se v prvé dekádě hlásí Medard a „Medardova kápě čtyřicet dnů kape!“ Měla by tedy kapat až do poloviny července. To už se hlásí „Svatá Anna, chladna z rána.“
Pokud míníme, že alespoň srpen nás zahřeje, pak „Počátkem srpna studený vítr ze strnišť fouká.“
Září bývá už jen vzdálenou ozvěnou léta „Po svatém Matouši čepici na uši.“
Co lze potom čekat od následujícího měsíce? „Do svatého Lukáše, kde chceš, ruce měj; po svatém Lukáši za ňadra je dej.“
Listopad je měsíc zcela prozaický. „Svatý Martin přijíždí na bílém koni.“ A „Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu.“
O prosinci pak už nemějme žádné iluze, neboť „Lepší vánoce třeskuté, nežli tekuté.“
Kdy vlastně přijde léto? Je o něm zmínka v jediné pranostice. „Na svatého Eliáše dopoledne léto a odpoledne podzim.“ Takže opravdové léto v naší geografické poloze nastane 20. července během dopoledne – pokud se ovšem vydaří počasí.
Každé období má své rozmary. Za veder toužíme po zasněžených pláních a když mrzne až praští, tak zase po teplém sluníčku.
Text a foto © Richard Sobotka