Městský hřbitov v Hranicích na Moravě se nachází nedaleko železniční zastávky Hranice město. S malou nadsázkou lze uvést, že je určitou galerií místní historie. Jednou z významných osobností, které právě zde našly místo posledního odpočinku je Josef Heřman Agapit Gallaš, jak je pod působivou bustou na pomníku uvedeno – lékař, lidumil, buditel a spisovatel. Dodejme, že také obdivovatel památné hory Radhošť.
J. H. A. Gallaš se narodil v nízkém domečku v Hranicích na Moravě 4. 4. 1756 a tamtéž zemřel 14. 2. 1840. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl. Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím. Soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Roku 1813 vydal „Muzu moravskou“.
Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ (vydané roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských, je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně“ doplnil dvanácti kresbami Valachů.
Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, Moravane, vlasti řeč!
O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci psal ve své poezii mimo jiné: Dobři ludě sou Valaši, nevždycky su na salaši, o svu dušu pečuju kedy k farám šturmuju. Ve dne umi koze pasti, v noci znaju dobre krasti, neprivykli zahalce, nikda nejsu bez prace.
Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po spisovatelově smrti vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti opětovného vysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení, svazek 5, který redigoval Karel Hynek Ježek, ředitel školy v Hlučíně.
Jednotlivé kapitoly pojednávají o salaších, o věcech v kolibě se nacházejících, o práci jenž se na salaši koná. Neschází zmínka o Radhošti a modle boha Radgošta, ani o Mořském oku nedaleko Pusteven a také o podzemních ďůrách.
Hory, které Valaši obývají, pojmenoval J. H. A. Gallaš „moravskovalaské arkadie“.
Valaši obývají v naší moravské, na všem polním zboží hojně požehnané vlasti tu nejchudobnější končinu, plané totižto Karpátské vrchy. Mezi nimiž Radhošť a Hostýn jsou nejznamenitější a v mythickém ohledu pohanského náboženství našich prastarých předků slovanských velmi pověstní. Dřevěné chaloupky chudobných salašáků sem a tam po pahorcích a po oudolích, kteréž zimního času tak velmi sněhem zametené bývají, že takřka je ani nevidět, kdyby z komínu vycházející kouř jejich přítomnost neprozrazoval.
Kresby Valachů podle J. H. A. Gallaše. 
Lesové jsou jak na dříví tvrdém i měkkém bohatí, zvláště pak se nacházejí semotam oberské jedle, jejíchžto pně tři velcí muži obsáhnouti nemohou. V těchto lesích nacházeli se jelenové i danihelky, ba i divocí kanci. Po potocích a řekách vydry často ulovené bývají. Z dravé zvěře ukazovali se zavždy medvědové, ba i ostrovid. Vlci navštěvují času zimního košáry na salaších, které ale – čuchem k nim puzeni – prázdné nalezše, mrzutí strašně vyjící zase opouští. Lišky, jezevci, tchoři a diví kocouři musejí též kůží častokrát svou opovážlivost Valachům platiti.
Z dravého ptactva nacházejí se na Radhošti orlové, veliké káně, luňáci, jestřábi, krahulci, skalní sovy, sokolové, krkavci, havrani a těm podobní mrchožrouti i jiní škodliví ptáci všudy po těchto horách, ač již za našeho času velmi ztenčeni.
Milovníci krásných motejlů mohli by zde vzácnými exempláři své sbírky rozhojnit, jak mně jistý v těch horách a lesích velmi zběhlý Valach, dobrý znáč tamní přírody ujišťoval.
Ale jakžkoliv lesové bohatí jsou na dříví, zvěři, ptactvu, tak velmi chudobná jsou na obojích horách ležící pole na svých plodinách, na nichž se krom ovsa, pohanky a kobzolů nebo zemských jablek ledvas co jiného rodí. Režného chleba a žitného pečiva neokusí zdejší chudobní obyvatelé kromě vrchařů bohatých snad nikdy, ledas jen při svatebním veselí. Sušená kvačka sloužívá jim na štědrý večer za pochoutku.
Na pastvách dobytek málo neb zhola nic trávy postihne. Z čehož o jejich chudobě, jak velká býti musí, lehko posouditi se nechá.
Radegast v kresbě J. H. A. Galalše
- H. A. Gallaš upíná svou pozornost také na majestátnou horu Radhošť.
Radhošť jest velmi vysoká ku Karpatům náležející hora. Její přirozená způsoba jest podlouhavo a od poledne k půlnoci protažená a třemi zvláštními vrchy přičepená, z nichž ten nejnižší v straně polední ležící a černým lesem přikrytý Starý Radhošť sluje. Nejvyšší, docela lysý a skalnatým čelem svým, kdež nejpříčnější, k půlnoční straně obrácený jest, ten pak od Valachů nazvaný Vysoký Radhošť, jenž se mezi moravskými vrchy za nejvyšší býti pokládá a skutečně také jest, čítá ve své zemoměrné zvejšce od površku mořského až k jeho skalnaté lysině 671 sáhů, a tak tedy vyšší jest o 86 sáhů nežli ohněsopka Vesuvia blíž městu Neapolis ve Vlaších ležící.
Strana půlnoční jest velmi nepřístupná pro velikou příkrost vysokých skal, v jejichž dírách a rozsedlinách nesčíslné množství kavek, havranů, luňáků, skalních sov a kání hejří, ano i orli mívají zde zavždy svá hnízda. V stranu ale východní a západní nechá se dost povolně na něj vystupovati, a kdož se na jeho vrch vzhůru dostal, ten bývá za vynaloženou obtížnost velmi výborně odměněn. Neb předůstojný výhled otevírá se mu odtud na všechny strany. Jeho neznámou sobě rozkoší opojené oko loudá se vůkolí, nevědouc na které místo pod jeho nohama rozloženého nádherného obrazu přírody okem svým spočinouti má.
Současné podoba sochy Radegasta od frenštátského sochaře Albína Poláška. 
O letní rovnodennosti se čarovný výjev nesčíslného množství svatojánských ohýnků naskýtá, z pohanstva zděděný obyčej, kdy naši v modlářských temnotách tápající předkové bohu Makošovi ku poctě oheň na tomž dni večerním časem zažíhali a svůj dobytek přes něj skákati nechávali, domnívaje se, že tím způsobem jsouce posvěcen, očarován býti nemůže.
Valaši sice na Makoša nevěří, o to víc ale na kouzla a čáry, k jejíchžto zapuzení tyto svatojánské ohně velmi mocné býti se domnívají.
Vnitř jest Radhošť, tato oberská hora, plná jeskyní a bludištních průchodů, z nichž prý některé z jedné strany hory až na druhou pronikají. Prý jistý J. Matýzek, bývalý učitel ve vsi Juřince, kterýž ji s tovaryšstvem dvanácti s pochodněmi a loučemi dobře opatřených valachů v naději nálezu drahých kovů snad i na pár mílí prolezl.
Před několika lety sestoupilo několik odvážlivců do podzemí Radhoště v naději, že tam najdou zlaté střechýle. Ale pak se velmi ulekli, když namísto drahého kovu tam našli lidské a větším dílem již od lišek strávené mrtvoly, stranou také kus voskové svíce, uhaslé kapající vodou na zemi leželo. Namísto zlatého střechýlu přehroznou hladovou smrt pod zemí nalezli.
- H. A. Gallaš neopomenul zmínit někdejší pohanské bohy k Radhošti přináležející.
Za bývalých pohanských knězů boha Radgoště na této po něm jméno nosící hoře velmi slavný chrám na vršku vysokého Radhoště měl stát. Že na též hoře skutečně modla onoho boha pohanských Moravanů se kdysi vynacházela, o tom není žádné pochybnosti. Ale jeho chrám na onom vrcholu nikdy státi nemohl. Podle svědectví poutníků se rozkošný háj při něm vynacházel, v němž poutníci a obětníci své posvátné tance při veselém kvasu a hlučné hudbě slavívali. Avšak na vrcholu Radhoště, ani na vrcholu Kněhyně, žádného stromu nerostlo, ale jen nízké chrastiny.
Kdežto Starý Radhošť lesem přičepený jest, tam se nechalo svatyni pohanskou zříditi, i posvátné ohně skládané býti mohly, při nichž pohané křepčiti obyčej mívali. Pročež chceme-li do jeho chrámu nahlédnouti, musíme své zření na Starý Radhošť obrátiti.
Vstup do radhošťského podzemí. 
Jeden z nejznamenitějších bohův Moravských byl Radgost nebo Radhost. Zobrazil jej můj otec, nebožtík František Gallaš, když roku 1753 kostelní ozdoby na faře Rožnovské vyřezával. Modla měla hlavu muže mladého, korunou špičatou přikrytou. Po stranách beraní rohy a velké odstrčené telecí uši mající. Tvář byla důstojná, přívětivá, bradou kadeřavou obrostlá. Modla ta byla bez rukou a bez nohou a z mědi ulitá a tak náramně veliká, že v ní obtloustlý muž pohodlně seděti mohl a co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, ano i prostředkem jistého nástroje tázajícím se ho odpovědi vydávati mohl.
Radgost byl bůh poutníků, kteří ze všech končin k mnoho dní trvající veselé slavnosti v onom rozkošném háji k němu přišli. Obětovali mu tučné voly, telata a skopce. A tanec při zvučné hudbě konali a při hodování mnoho sudů vína vypito bylo.
Hlavní slavnost boha Radgostě děla se za času, kdy slunce na nejvyšší stupeň svého letního běhu vystoupilo. Teprve když svatí apoštolové obrátili Moravany k samospasitelné víře křesťansko-katolické, pak onu oberskou potvornou modlu Radgostě vyvrátili, roztloukli, chrám jeho zbořili a spálili a Bohu všemohoucímu, že je z té slepoty milostivě vyvésti ráčil, vděčně vzdávali díky.
Na onom pak Radhošti k věčné památce slavného vítězství nad pohanstvem velký kříž vystavěli a k němu se každoročně první křesťané na den povýšení svatého kříže scházívali a svému Spasiteli za dar pravé víry s velkým plesáním vzdávali díky.
To a mnohem víc a také košatěji o Valašsku a Radhošti zaznamenal v prvé polovině 19. století lékař, lidumil, buditel a spisovatel J. H. A. Gallaš.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka