Žijeme v zázračné době. V některých ohledech dokonce zázračnější, než za totalitně socialisticko-komunistického režimu, kdy jsme všichni spěli ke světlým zítřkům a kdy zítra znamenalo již včera. Vše bylo opatřeno směrnicí a jasně narýsováno na řadu let dopředu. Nebylo nutné vyjevovat názory, uložené do hlubokého nitra, ani se to příliš nedoporučovalo. Tudíž převládalo mlčení.
Oproti tomu lze současnost charakterizovat určitou mnohomluvností. Příliš se nehledí, zda z úst tryskají jen slova ryzí, či také nežádoucí ingredience.
Z minulosti, ne zase až tak vzdálené se do dnešních dnů nedochovalo v minulosti dosti frekventované slovo „obezlička“. Znamenalo zbavování se osobní odpovědnosti za svěřenou práci nebo nějaký čin. Tento kdysi oblíbený partajnický výraz je už dnes zkrátka nemoderní. Jaký ho nahradil? Prostě – žádný. Žijeme v moderní době, ta si oblíbila zakulacování hran a parafrázování skutečného dění. Jinak řečeno, odnaučili jsme se nazývat věci pravým jménem. Tak pokoutní, či snad dokonce nekalý odliv finančních prostředků, například z bank, ale i z dalších institucí, se neoznačuje jako loupež, ale kulantně jako „tunelování“. Vlastně se dodnes neví, jestli při tom jde o peníze špinavé. Konečně i za špinavé peníze lze nakoupit čisté zboží, například kapesníky na otíráni uplakaných očí.
Asociální živly nejsou označovány jako kriminální, ale nepřizpůsobivé, je potřeba je hýčkat a pořádat na jejich podporu humanitární sbírky.
Nehodu na železnici nezavinil strojvůdce, výpravčí či jiný konkrétní člověk, ale podle oblíbené terminologie došlo k „selhání lidského faktoru“. Za celý svůj život jsem „lidský faktor“ nepotkal. Kdysi mne jako malého kluka málem přejel formanským povozem nikoliv anonymní „lidský faktor“, ale sedlák Žlebčík. A ještě mi nadával. Tehdy ovšem byla konzumace alkoholu pro řidiče dopravních prostředků polehčující okolností.
Jeden náš přední profesionální tenista se sice pohybuje na kurtu s razancí a cílevědomou snahou po přijatelném výsledku, ale když má málo úspěšnou hru vysvětlit na mikrofon, posluchač se dozví, že ve skutečnosti za něho hrál jakýsi „člověk“. To on dělal nepovedené zákroky, pohyboval se po kurtu jako mátoha, měl špatný servis a hrál příliš defenzivně. Pokud by se onen „člověk“ víc soustředil na hru, kdyby ten „člověk“ trochu víc makal, mohl být výsledek docela jiný. Takže je jasné, že za nepovedenou hru nemůže profesionální tenista, ale jakýsi „člověk“, který namísto něho poskakoval po kurtu.
Naštěstí se ve sportu málo využívá termínu, oblíbeného zvláště u motoristů, že s vozidlem nehavaroval on opilec, jediný člověk ve vozidle, ale anonymní „osoba blízká“.
K oblíbeným termínům naší současnosti také patří výraz: „… a o tom to vlastně je“.
Ale o čem to tedy sakra vlastně je? O neschopnosti vyjádřit se pregnantně? O nedostatku slovní zásoby? O úmyslu zastřít pravý význam události? Krýt někoho jako protislužbu? Někdy je tato řečnická průtrž zvýrazňována zamáváním ukazováčku a prostředníčku každé ruky u příslušného ucha na způsob jakýchsi uvozovek či „oslích uší“, čímž však může dojít k dalšímu zastření nevysloveného, takže posluchač sice ví, že neví o čem je vlastně řeč, ale bezpečně ví, že to ve skutečnosti neví ani sdílející osoba. A když se nechápající zeptá na význam řečeného, může se nadít odpovědi, třeba: „Tak nějak“. A když opravdu jde do tuhého, pak lze hodit jako záchrannou kotvu úsloví: „Těžko říct.“
Takže suma sumárum: za srážku dvou vlaků může „lidský faktor“, zápas prohrál jakýsi „člověk“, za karambol osobního vozidla pod vlivem alkoholu může „osoba blízká“. A pokud se neví jak se co událo, vypomůže „tak nějak“. Takže: „O tom to vlastně je“. Ale o čem to vlastně je? Těžko říct.
Přesné a srozumitelné vyjádření není dar, ani povinnost. V minulosti šlo o docela prostou lidskou vlastnost. František Palacký ve své knize z roku 1872 napsal: „Poslední mé slovo jest srdečné a vroucí přání, aby národovci moji milí v Čechách i na Moravě, v jakémkoli postavení se octnou, nikdy nepřestávali býti věrni sobě, pravdě a spravedlnosti!“ Vyjádření přesné, jasné a srozumitelné, které má platnost i víc jak140 let od smrti Františka Palackého.
Text © Richard Sobotka
Foto © Jakub Sobotka