Lipan je extra ryba, fajnová ryba, úžasně elegantní ryba, naše vůbec nejkrásnější. Spíš hmyzožravec. Živí se drobnými vodními ústrojenci u dna, ale i z náletu, sbírá pod hladinou i na hladině. I při sběru a shánění potravy má ušlechtilé chování. Lipan je prostě šlechtic.
Lipan má rád štěrkové dno. Nevyhledává úkryty, jako to dělá pstruh, ale zdržuje se v mírných tažných proudech. Až k podzimu, kdy už je voda studená, sjíždí do zátočin se zklidněnou vodou, kde nemusí vydávat tolik energie.
Mladá populace a ryby středního věku žijí společensky, jen postarší kusy samotářsky.
Muškaři loví lipana na pstruhových vodách výhradně na umělou mušku, většinou na tu nejmenší.
„Lipan má vynikající bílé masíčko, chuťově perfektní,“ zasnil se Mirďa Koutecký. „Latinsky se jmenuje Thymallus thymalus – a to je tymián, protože jeho maso údajně voní trochu po tymiánu. Cenil si ho i sám císař Rudolf, který roku 1588 vydal písemné nařízení, aby lipani byli u hostiny předkládáni jen nejvýznamnějším osobám.“
Lipani bývají nádherně vybarveni, přičemž mlíčňáci jsou vždy pestřejší než jikrnačky. Fialová barva na skřelích přechází do šedomodré až zlatozelené. Za hlavou mívá několik skvrn nepravidelných tvarů. Barvami, zvláště v době rozmnožování, přímo hýří také hřbetní ploutev samců, střídají se na ní uskupení barev černé, červené a hnědé.
„Nezapomenutelný zážitek je na jaře z lipaního milování,“ pokračoval Mirďa. „Odbývá se začátkem května na písčitém dně, kde jikrnačky kladou několik tisíc žlutých jiker.“
Tam vzniká nový život, křehký, lehce zranitelný, tak snadno zničitelný. Tam se rodí malí lipánci.
Rybář musí zchytra na tyto ostražité a málo důvěřivé ryby, jakými lipani jsou. Někdy může při lovu prostřídat umělé mušky Iron Blue Dun, neboli ocelovou jepku, nebo Red Ant, čili červeného mravence, Apple Green Dun, což je zelená jepka, Grey Palmer, neboli šedou housenku, případně Bblack Quill, tedy černé brčko, lovit suchou muškou, případně mokrou muškou zatíženou brůčkem nebo dřevíčkem, používat jemný lipanový prut a lehkou muškovou šňůru, vymýšlet stále nové varianty nástrah a měnit způsob lovu, přece může vyjít naprázdno.
„Protože lipan brát může, ale nemusí,“ zvedl Mirďa Koutecký ukazovák. „A někdy nebere ani nástrahy, po kterých by se jiné ryby třeba utloukly.“
Poetičtěji naladění rybáři označují tyto ryby za lipaní princátka. A skutečně, když se lipani s nástupem podzimu brouzdají vodní tišinou a paběrkují hmyz mezi plovoucími listy, kdy se na hladině objevují lipaní kroužky, když sbírají vodou unášenou potravu, pak tak krása nutká poetu rybáře chopit se pera a zaznamenat ten pomíjivý okamžik verši.
„Je to nádherná ryba,“ přitakal zkušený rybář Michal Marek, který snad dokáže přelstít každou rybu, přimět ji, aby sebrala, co jí na háčku nabízí. A když ji přelstí a uloví, pak ji v závěru, když už ji malátnou může vzít z vody, zbaví háčku a vrátí jí svobodu. „Lipan má hřbetní ploutev jako nějaký prapor. Jinou technikou než muškařením se docela těžko chytá. Samozřejmě na nějakého červíka se také dá chytnout, ale na přívlač a na nějakou třpytku jen výjimečně. Takže je to v podstatě ryba, která jako kdyby byla určena pro chytání na umělou mušku.“
Lipan není agresivní ryba, jako třeba pstruh, lipan prostě rád sbírá hmyz z hladiny.
Pstruh také sbírá, ale mimo to také uloví rybičku, velký pstruh třeba i nějakou tu myš spolkne, žábu. Kdežto u lipana je to prostě hmyz, případně nějaká žížala, kterou voda spláchne, také si ji vezme, jako většina ryb, ale hmyz je největší složkou jeho potravy.
Pstruh a lipan se i dalšími zvyklostmi odlišují, zvláště pokud jde o stanoviště.
Pstruh je potoční ryba, zvolí si ve vodním toku svoje místo, chce tam být sám. Regulací potoků a řek zmizely příhodné úkryty pod břehy. A nejsou v řečišti kameny, za kterými se pstruh rád schovává, také aby neviděl na dalšího pstruha. Čím méně kamenů, tím vidí pstruh dál, a jakmile jsou dva pstruzi na jednou místě tak se bijí, vyhánějí se, silnější obsadí teritorium kam dohlédne, proto jich nebývá v přehledné řece moc.
Kdežto lipan má rád společnost. Zvláště mladších lipanů vždycky bývá více po hromadě. Málokdy bývá lipan sám. Jen ti opravdu staří mají rádi poklid a samotu.
Také Coufal Zdenek tvrdil, že lipan je princ podhorských říček. „Pokud jde o ryby, je lipan královnou našich vod,“ chválil lipana. „Není nic krásnějšího, když na podzim, kdy je hlavní lipaní sezóna, objeví se na hladině mezi spadaným listím tu a tam lipaní kolečko. Voda je trochu zamžené, ale rybář ví, jsou tam. Jenže lipan se nechá strašně dlouho přesvědčovat, aby zabral. Rybář mění mouchy, ty musí být strašně malé, jen takové tipečky, dává jiné profily silonu. Kolikrát je to k uzoufání. Lipan je strašně vybíravá ryba, ale když se jí člověk strefí do chuti, pak si dobře zachytá.“
Coufal Zdenek původně chodil na velké ryby na přehrady a k velkým řekám, ale když ho pravověrný rybář Mirďa Koutecký obeznámil s kouzlem muškaření na pstružích vodách, rázem mu propadl.
„V počátcích mého rybaření na pstruží vodě, kdy mne Mirďa Koutecký zasvěcoval do tajů muškaření, lapal jsem doslova každé slovo, pečlivě dbal všech rad. Pak šlehám vodu, jdu po proudu, i výš až k hornímu splavu, marně jsem mušky vybíral, přebíral, uvazoval, nahazoval. Tady žádní lipani nejsou, vzdal jsem nakonec marné snažení. Ale jsou, řekl Mirďa Koutečký, který mne doprovázel. Támhle výš proti proudu jich klevetí celá tlupa. Byli tam, už také jsem je viděl. Mirďa nahodil mušku, vytáhl nejpěknějšího lipana z houfu. Byla to jikrnačka, pěkná ryba. Rázem se Mirďa Koutecký proměnil z poety v lovce. Vzal nůž – lups! Lipana usmrtil, vyvrhl vnitřnosti. Podívej, povídá. Jen jsem zíral, jak přímo rituálním způsobem vytlačil do dlaně jikry, opláchl je vodou a pozřel. To je valašský kaviár, řekl. A mně v tom okamžiku trochu mrazilo na páteři. Později jsem to také několikrát zkusil a pokaždé jako bych se vrátil hluboko do pravěku, kdy svět ještě ovládaly nepoznané síly, kterým člověk příliš nerozuměl.“
Mirďu Kouteckého jsem měl svolení doprovázet jednoho podzimního odpoledne k řece.
„Půjdeme omrknout lipánky,“ řekl zamilovaně ten nestor místních rybářů.
Přívětivé slunce se prodíralo lehkou mlžkou, stromy přímo hořely barvami, pouštěly listy po řece kamsi ke vzdáleným přístavům. Čas jen zvolna plynul, jako by den váhal zda neuchovat ten krásný okamžik napořád. I řeka zmalátněla, jen líně střádala krajkoví pěny, spadané listí a všechny poklady podzimu v zátočinách.
„Musíme až k někdejšímu Hážovskému mlýnu,“ poznamenal Mirďa Koutecký. „Vidíš sám, jak se řeka mění. Místo štěrkopísku je dno vyšperkované kamenným dlážděním. Řečiště zarůstá chaluhou vodní, tlačí se ta plevel od břehů až do středu řeky. Takhle voda prostě přestala lipanům vyhovovat, proto jich také začalo z přirozeného výtěru ubývat.“
Rybáři sice rok co rok vysazují do chovných potoků na tři tisíce lipanů z umělého chovu, jsou to opravdu krásní lipánci, nádherní, ale nemají tu životaschopnost a adaptibilitu na prostředí, jako ryby z přirozeného výtěru.
„To máš tak,“ pokračoval Mirďa Koutecký. „Lipan je krátkověká ryba. Čtyřletý lipan už je senior a pětiletý či šestiletý je vzácnost. Lipan dorůstá délky podle úživnosti řeky. Na Rožnovské Bečvě jsem ulovil za svou éru jediného lipana o délce čtyřiceti centimetrů. A to jsem si mohl gratulovat.“
Byli jsme na místě.
„Támhle jsou,“ ukázal Mirďa Koutecký do matného zrcadla hladiny na protáhlé říční zátočině.
Nic jsem tam neviděl, až po chvíli jsem v tom místě lipany spíš vytušil.
Mirďa upevnil na jemný vlas sotva patrnou mušku a nahodil, lehký proud podzimně zasněné řeky ji zvolna unášel. Jeden z houfu lipanů popojel blíž, aby si návnadu prohlédl. Ani mu nenapadlo ochutnat. Vrátil se k hejnku a jako by si tam v sotva znatelném říčním proudění o něčem vyprávěli.
„Dnes to na jásání moc nebude, jak se mi jeví,“ poznamenal Mirďa Koutecký.
Zkusil jinou mušku, pak další. Vše marné.
Mirďa Koutecký stočil vlasec, schoval umělou mušku do krabice, odložil prut mušák.
Pak už jen tak seděl a nechával čas plynout bez toho, aby se ho pokoušel zadržet. Mhouřil oči do vodního sršení. Skomírající den plynul ve sotva patrném vánku, prostříbřeném vlákny pavoučků poutníčků.
Řeka dál unášela ojedinělé listy stromů, ty lodičky vzpomínek, psaníčka dávno minulých lásek.
Znenadání se mezi putujícími listy začala na hladině objevovat lipaní kolečka.
„Podívejme,“ usmíval se Mirďa Koutecký. „Podvečerní beseda zřejmě skončila. Nastal čas přesunout se k prostřenému stolu.“
Ani mu nenapadlo uvázat na jemný vlasec titěrnou mušku a lstivě ji podstrčit mlsným lipaním hubinkám.
Sledovali jsme lipaní kolečka na hladině a radovali se z přívětivého podvečera.
Dál jsme jen tak seděli, nechávali plynout čas a bylo nám dobře.
(Kapitola z knihy: Richard Sobotka: Rybářské štěstí, Vydavatelství Víkend, 2008)
Foto Richard Sobotka