Na začátku pátrání po zapomenuté památce byl korespondenční lístek od paní Alice Pešlové z Valašského Meziříčí se sdělením: „Památkou na zemřelé vojáky v lazaretu ve Valašském Meziříčí po bitvě u Slavkova roku 1805 je nejen Abacie na soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy, ale také památníček na zapomenutého vojína z bitvy u Slavkova, který jsme objevili při procházce na Šafaříkově ulici, v místě nad někdejšími kasárnami.“
K bitvě Tří císařů došlo 2. prosince 1805 při řece Litavě u moravského města Slavkov mezi francouzským císařem Napoleonem Bonapartem, Rakouským císařem Františkem a ruským carem Alexandrem. V prostoru obcí Šlapanice, Sokolnice a Telnice rozmístil Napoleon na 74 tisíc vojáků. Vojsko Rakouska a Ruska čítalo na čáře Holubice, Blažovice, Pratce, Pratecký kopec, Újezd 85 000 mužů.
Bitva vzplála za husté mlhy před sedmou hodinou ráno a už kolem dvanácté hodiny téhož dne byla rozhodnuta ve prospěch Francouzů. Car Alexandr i císař František prchali z bojiště na kterém ztratili na 27 000 mužů. Značné ztráty měl i Napoleon, v bitvě padlo 12 000 Francouzů.
Po vítězné bitvě u Slavkova se Napoleonovi otevřel prostor směrem na východ. V červnu 1812 překročil hranice Ruska. Počítal s rychlým a snadným vítězstvím, ale už v listopadu téhož roku jej Kutuzov porazil na řece Berezině. Šťastná Napoleonova hvězda začala pohasínat. Roku 1813 sice ještě zvítězil v bitvě u Drážďan, ale bylo to jeho vítězství poslední. Bitvy v Čechách u Chlumce přinesly Napoleonovým vojskům zdrcující porážku a předznamenaly jeho pád. V roce 1815 Napoleon I. ještě krátce ovládl Francii, ale v tragické bitvě u belgického městečka Waterloo (18. června 1815), byla francouzská armáda poražena spojenými vojsky Velké Británie, Rakouska a Pruska. Sám Napoleon padl do anglického zajetí. Dne 22. června 1815 se Napoleon vzdal trůnu. Od 17. října 1815 byl Napoleon internován na odlehlém ostrově Svatá Helena, kde strávil zbytek svého života a kde také 5. 5. 1821 zemřel.
S ohledem na velké množství zraněných byly severně od fronty zřizovány vojenské nemocnice. Již 17. prosince 1805 byla jako první zřízena hlavní vojenská nemocnice ve Valašském Meziříčí. Druhá vojenská nemocnice byla zřízena ve Fulneku a třetí v Přestavlkách. Ředitelství vojenských nemocnic bylo zřízeno v Novém Jičíně.
Ve Valašském Meziříčí propůjčil hrabě Ludvík Antonín z Žerotína svůj zámek na lazaret. Cesta z bojiště u Slavkova trvala na vozech až 14 dnů. Místní dámy raněné obětavě ošetřovaly, zajišťovaly cupaninu, slámu, slamníky a potraviny. Při tehdejší úrovni léčby byla úmrtnost raněných velmi vysoká.
Polní nemocnice zůstala v meziříčském zámku snad do konce května 1806, načež byla přenesena do Tišnovic. Poslední úmrtí bylo 21. května 1806, kdy zemřel Jiška Jan, vojín štábní pěchoty.
Zemřelí byli ukládáni do společného hrobu pod polní cestou do obce Hrachovec. Místo bylo označeno čtyřmi hřebíky, vbitými na způsob kříže do kmene stromu. Byl v tom místě také postaven kříž, avšak, tak jako hřeby označený strom, časem zanikl. Počet pohřbených se nedochoval a místo samotné není dnes známé.
Další místo společného hrobu bylo vytyčeno v travnatém prostoru mezi dolní (Rožnovskou) Bečvou a silnicí vedoucí k Poličné. Leží na tom místě ve společném hrobě svorně vedle sebe rakouští a ruští vojáci. Je tam uloženo také 10 až 15 francouzských vojáků.
Místo původně označoval prostý dubový sloup s tabulkou na níž bylo napsáno: „Roku 1805 v čas francouzské války pohřbeno zde 1200 mužů. Odpočívejte v pokoji.“ Po čase sloup zanikl a byl nahrazen prostým křížem. Teprve v závěru 19. století vznikla občanská iniciativa, která vyzývala k vytvoření důstojného pomníku zemřelým vojínům.
„Dle výnosu c. a k. válečného archivu ze dne 20. února 1899 jest zjištěno a historicky prokázáno, že na místě výše zmíněném odpočívá 1236 rakouských válečníků, kteří v bitvě u Slavkova dne 2. prosince 1805 byli raněni a do tehdejšího c. k. polního špitálu ve Val. Meziříčí dopraveni, kde svým ranám podlehli.“
V dubnu 1899 bylo rozhodnuto historicky pamětihodné pohřebiště ozdobit důstojným pomníkem. Nad společným hrobem se vypíná jehlan z jarcovského pískovce, zdobený malým křížem, rakouským orlem a bronzovým nápisem na podstavci.
in memoriam militium MCCXXVIII qui fortiter in pugna apud slavkov anno MDCCCV pugnantes vulnerati hac in civitate obierunt patriae salutis fortissimidefensores
(Památce 1228 vojínů, kteří udatně v bitvě u Slavkova roku 1805 bojujíce raněni byli a v tomto městě zemřeli, blaha vlasti přeudatní obhájcové.)
V polovině 20. století byl prostor kolem Abacie zaplevelený náletovými dřevinami. Ty byly po roce 1990 odstraněny a prostor mezi soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy upraven na pěkný parčík. Malý křížek na vrcholu jehlanu a bronzový nápis na podstavci se zachovaly, rakouský orel nikoliv.
Kříž v Šafaříkově ulici připomíná zraněného vojáka v bitvě tří císařů u Slavkova roku 1805, který zemřel v nedalekém mlýně v Hrachovci (rodiště kardinála Bauera) a pohřben byl mlynářem tam na tom místě, asi 1 km západně od mlýna. Kříž je kovový, podstavec z kamenů. Po stranách kříže rostou lípy. V patě podstavce je na bílé tabuli černými písmeny latinsky zaznamenána událost.
In memoriam militis qui in pugna anno MDCCCV apud Slavkov commisa gravi vulnere acceptusque in hoc oppidium desidere patriae ductus pervenit,et cum in propinqua mola ex vulnere mortus est hoc in campo propinque hoc monumentua a molitore sepultus est.
(Na památku vojáka, který v bitvě v roce 1805 svedené u Slavkova s těžkým zraněním přišel do tohoto města – veden touhou po vlasti – a když v blízkém mlýně na zranění zemřel, na tomto poli poblíž tohoto památníku mlynářem byl pohřben.)
Po stranách památníku jsou dvě vzrostlé lípy.
Z dnes už zaniklého „Prostředního“ mlýna v Hrachovci pochází významný rodák Dr. František Saleský kardinál Bauer.
Hrachovecký potok poháněl tři mlýny: jeden fojtův a dva vrchnostenské, z nich „Prostřední“, který už byl postaven z materiálu tvrdého, koupil roku 1839 František Bauer ze Šenova za 3250 zl. konv. m. Mlynář František Bauer se oženil s Annou Pekárkovou z Lešné. Dne 26. ledna 1841 se jim narodil syn, kterému dali jméno po otci František.
Chlapec studoval gymnázium v Kroměříži a v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 1863. Titulu doktora bohosloví dosáhl roku 1869, tehdy byl jmenován profesorem Nového zákona na olomoucké fakultě. Roku 1873 byl povolán na vysokou školu do Prahy, tam se stal ředitelem bohosloveckého semináře.
Učenost, práce a svědomité plnění povinnosti přivedly tohoto muže na vesnici zrozeného bez protekce a rodových výsad roku 1882 až na biskupský stolec v Brně. Roku 1904, po uprázdnění arcibiskupského stolce olomouckého, mu byl papežem Piem X. svěřen úřad knížete arcibiskupa v Olomouci.
Za zásluhy byl Jeho Apoštolským Veličenstvem vyznamenán hodností tajného rady, velkokřížem řádu Františka Josefa a řádu Leopoldova. Roku 1911 byl jmenován kardinálem sv. církve římské a byl z knížat-biskupů olomouckých kardinálem desátým.
Ani přes vysoké hodnosti a vyznamenání nezapomněl na svůj prostý původ. Do biskupského znaku přijal k uctění otcova řemesla „paleční“ mlýnské kolo. Rád se do rodného kraje vracel. Hrob rodičů a sourozenců ve Valašském Meziříčí ozdobil umělecky provedeným pomníkem.
Poblíž místa někdejšího a již zaniklého „Prostředního“ mlýna v Hrachovci byl ještě za jeho života vybudován pomník lásky a vděčnosti k rodičům. Na mohyle jsou reliéfní vyobrazení kardinála Františka Bauera a jeho rodičů. Text uvádí: „V Bývalém naproti mlýně dne 26. ledna 1841 narodil se František Bauer, kníže arcibiskup olomoucký z rodičů Františka Bauera z Šenova a manželky jeho Anny z Pekárku v Lešné.“ Pomník je datován rokem 1911. Kolem je parčík s velkými pískovcovými kameny. Vzhled místa se do současnosti příliš nezměnil.
Jeho Eminence Dr. František Saleský kardinál Bauer, kníže-arcibiskup olomoucký, syn mlynáře, zemřel 25. 11. 1915 v Olomouci. Patří k nejvýznamnějším osobnostem církve i Valašska, a je nejvýznamnějším rodákem Hrachovce (obec je od roku 1976 součástí Valašského Meziříčí). Svou pílí, pracovitostí znalostmi a svědomitým plněním povinností se vypracoval z obyčejné mlýnice až k metám nejvyšším.
V roce 2018 uplynulo od bitvy u Slavkova 213 let.
Text a foto © Richard Sobotka