Při toulkách krajinou můžeme často objevit naše souputníky na tomto světě. Při poslední vycházce údolím Rozpité na Pavlovou louku na Dolní Bečvě jsem potkal dva zajímavé a svým způsobem neobyčejné kamarády.
Skorec vodní (Cinclus cinclus). Je stálý pták, který ve svém rajonu podniká místní potulky. Jen v zimě ustupuje před sněhem až do údolí. Velikostí připomíná drozda, svými pohyby spíš střízlíka. Má černohnědé peří ze kterého vystupuje na krku a na prsou velká svítivě bílá skvrna.
Potravu, larvy hmyzu a korýše, loví pod vodou. Jednoduše vběhne do studené vody horské bystřiny, pobíhá po dně, pomáhá si křídly jako vesly, při tom zobákem odlupuje přichycený hmyz. Dokáže se pohybovat i v prudkém proudu, silné drápky zatne do kamene aby ho voda neodnesla.
Jakmile se z vody vynoří, je úplně suchý, protože voda z mastného peří okamžitě sklouzne.
Skorec mokrý živel neopouští ani v době hnízdění. Materiál na stavbu sbírá pod vodou a pokud přece sebere na břehu snítku, nejprve ji provlhčí ve vodě, než ji umístí do hnízda.
Hnízdo obvykle staví v blízkosti vody mezi kořeny stromů, v dutinách strmých břehů, pod můstky a také v dutině jezu, kde je hnízdo chráněné proudem padající vody, kterou skorec prolétává s naprostou jistotou.
Do hnízda, vybudovaného z mechu a vodních rostlin snáší čtyři až šest vajíček, ze kterých po třech týdnech vyskakují často rovnou do vody mladí a hned si počínají jako jejich rodiče.
Skorec hnízdí dvakrát ročně. Hlasový projev je hvízdání a klokotání trylků.
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) patří k našim nejznámějším tvorům. Dlouhý huňatý ocas, boltce opatřené chvostky, obratná při šplhání a prolézání korunami stromů. Podle zbarvení může být tmavě hnědá, hnědá, černá i rezavá, všechny však mají svítivě bílé bříško.
Veverka žije pouze tam, kde jsou stromy, marné ji hledat v bezlesé krajině. Zimní kožich veverky je velice hustý, proto byla svého času její kůže zajímavá pro kožešinářský průmysl.
V době rozmnožování je veverka věrná hnízdu, ale na podzim se vydává na potulky. Pohybuje se tak, že přebíhá po zemi od stromu ke stromu, ale pokud jsou koruny stromů blízko sebe, volí raději vzdušnou cestu a přeskakuje ze stromu na strom. Při skoku jí napomáhá hustý ocas, který spolu s doširoka roztaženými nožkami zmírňuje pád.
Veverka je převážně býložravec, na podzim se živí plody a semeny, na jaře okusuje pupeny a ohryzává stromovou kůru. Pochutná si i na houbách, které vynáší na stromy. Neváhá spořádat také ptačí násady i vylíhlá mláďata.
Nejčastěji lze veverku pozorovat se smrkovou šiškou kdy dobývá její semena. Stejně obratně také dobývá jádra ořechů, zvláště lískové ořechy veverkám chutnají.
Veverky vrhají mladé až třikrát do roka po třech až sedmi mláďatech, ta jsou holá a slepá, oči se jim otevírají až po čtyřech týdnech. Hnízda si veverky stavějí v korunách stromů blízko kmene z větví, trávy a listí. Hnízdo má kulovitý tvar a je svrchu kryté, vchod je umístěn zespodu, ale hnízdo má zpravidla ještě další, tak zvaný útěkový otvor, který veverka používá v nebezpečí.
Největším nepřítelem veverky je kuna lesní a jestřáb. Často se veverka zachrání před útokem dravce jen skokem z velké výšky do koruny vedlejšího stromu.
Známou vlastností veverek jsou jakési spižírny, kde ukrývají ořechy na zimní čas. I když si místa úkrytu veverka pamatuje, ne všechna najde a takto napomáhají jejich šíření.
Beskydy – pohled z Hlaváček na masiv Radhoště.
Text a foto © Richard Sobotka