Užívání lidového kroje na Valašsku s nástupem 20. století upadalo. Nová doba vnášela i do odívání módní trendy. Od nošení krojů ustupovali nejprve muži, ženy se parádily pěknými kroji ještě v polovině 20. století. V současné době už jsou lidové kroje převážně chápány jako sbírkové předměty a z depozitářů muzeí se obvykle dostávají jen při folklorních slavnostech.
Textilní kolekce Valašského muzea v přírodě má na 20 000 kusů evidovaných položek.
„Jedná se o největší sbírku valašského textilu v České republice,“ uvedla Mgr. Eva Románková. „Až po rekonstrukci objektu Sušáku v roce 2005 byl získán vhodný prostor, kde je možné textil prezentovat. Tehdy vznikla myšlenka uspořádat výstavu právě o krojích. V té době nebyly v naší republice téměř žádné krojové expozice, nejen valašského kroje, ale i jiných krojů.“
V prosinci 2014 byla získána na projekt dotace z Norského grantu v hodnotě přes 21 milionů Kč. Realizace se myšlenka dočkala v roce 2015 a expozice byla slavnostně otevřena 4. 12. 2016. Prezentováno je přibližně 1000 oděvních součástek na výstavě „Jak jde kroj, tak se stroj“ jejíž autorkou je Mgr. Lenka Drápalová.
„Výstava se rodila víc než 10 let,“ uvedl ředitel Valašského muzea ing. Jindřich Ondruš. „Tak ať se tady společně setkáváme jen při samých dobrých věcech.“
„Přeji této výstavě, aby se moc líbila,“ uvedla předsedkyně Muzejního spolku Mgr. Marie Brandstettrová. „Aby ji shlédli návštěvníci muzea, ale také Rožnované a přesvědčili se, že rožnovský kroj nebyl jen červená, modrá a bílá, ale že měl množství dalších variant.“
Tradiční oděv Valachů oplýval množstvím rozličných forem, užívaných k různým příležitostem, bohatou barevností i různými zdobnými prvky, charakteristickými pro každou oblast Valašska.
Svým krojem se Valaši chlubili na Národopisné výstavě Českoslovanské v Praze roku 1895.
Čeněk Kramoliš (1862-1949), spisovatel a historik roku 1907 uvedl: „V národním kroji vypadá Valach ztepilý a vysoký jako jedle jeho lesů. Valaška zvláště vyniká krásou i drobným jemným krokem.“
Valašského kroje si vážili historik Eduard Domluvi (1846-1921) i Jozef Ország Vranecký (1866-1939). Dr. Arnošt Kubeša (1905-1993), vlastivědný pracovník, vedl k lásce k lidovému kroji i své studenty.
Při návratu T. G. Masaryka z exilu do Prahy vítali našeho prvního prezidenta na hlavním nádraží krojovaní rožnovští Valaši na čele s Čeňkem Janíkem.
Kroje si velmi vážila také Anna Zwillingerová (1909-2004), tehdy nejstarší valašská vyšívačka, Mistr lidové výšivky ze Zubří, která celý svůj život upsala zuberské výšivce. „Celá dlouhá staletí s láskou tvořili naši předkové tuto uměleckou ozdobu ke svým krojům. Když viděli, jak se vrchnost nosí v samém krajkoví, chtěli mít něco krásného alespoň na svých svátečních krojích. Vzory si vyšívačky braly z přírody. A jak mi vyprávěla Maryčka Schoberová, zuberská děvčata byly velmi vzácné nevěsty.“
Hermína Mikundová – Strohschneiderová (1884-1974), industriální učitelka a učitelka valašského vyšívání v Rožnově pod Radhoštěm: „Kroj je národně posvátná modlitba – od časů našich drahých předků. S úctou by měl na něj každý hleděti, že se nám tak dlouhá staletí uchoval. Prožil mnoho strastí, utrpení, války, roboty a mnohé svízele života. Každý kraj má své rázovité tradice – zvyky – zpěvy, tance a různé výroby podomáckého průmyslu. Valašská Bystřice vyrábí různé dřevěné nádobí a hračky. Máme staré uchované kroje v museích, také v některých rodinách. Při pohledu na ně se zamyslíme a obdivujeme dovednost našich předků, vždyť je tomu nikdo neučil a přece si dovedli kroj zhotoviti i pěkně ozdobiti.“
Za valašským krojem tesknil i poslední bača z Radhoště Jan Blinka z Dolní Bečvy, když kolem roku 1960 řekl: „V huni sa drželo teplo, v cajkových gaťách je zima.“
Svou expozicí přibližuje permanentní výstava Valašského muzea v přírodě o tradičním odívání na Valašsku lidové kroje, které bychom doma už marně v šatníku hledali.
Text a foto © Richard Sobotka