V závěru 19. a s nástupem 20. století doznaly Pustevny radikální proměnu. Poklidné horské zákoutí se proměnilo ve frekventované turistické centrum.
Tehdy vstoupil na scénu nově narozený turistický spolek, vůbec první na území Koruny české, totiž Pohorská jednota Radhošť. Založený byl roku 1884 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Od prvých okamžiků si vzal spolek za cíl: „Návštěvu hor a zajímavých krajin moravsko-valašských usnadňovati, lásku k nim pěstovati a k vědeckému prozkoumání Valašska přispívati.“
Jak zřejmé, členové spolku zaměřili svou činnost především na Valašsko, vždyť také samotný Frenštát leží na úpatí památné hory Radhošť a celá bariéra horského masivu Moravskoslezských Beskyd jim takto byla blízká.
Pustevny červen 2018.
Nejdříve svou činnost upřeli na Horečky – malé romantické hory na úpatí Velkého, někdy také Frenštátského Javorníku, na jehož vrcholu také vybudovali svou vůbec první turistickou chatu, která turistům slouží až po dnešní dny. Frenštátští turisté budovali na Horečkách turistické chodníky, vznikaly tam restaurace, koliba, později také luxusní hotel Vlčina. Také však jeskyně Panny Marie Lurdské, Mařenčina studánka na památku frenštátského básníka Josefa Kaluse, zvaného „Valašský slavík“. A ovšemže je v této romantické hornatině také oblíbený rekreační objekt „Pantáta“. Frenštátští měli své malé hory – Horečky, které měli na dosah ruky, tak říkajíc hned za chalupou, milovali, hýčkali měli je rádi a rádi je navštěvovali.
V závěru 19. a začátkem 20. století se zájem o turistiku a „poznávání krajin moravsko-valašských“ natolik zvýšil, že bylo třeba porozhlédnout se po dalším zajímavém cíli turistických vycházek a cest.
Nabízel se, jak jinak, Radhošť, tyčící se jižně od města. Především sedlo Pustevny, které bylo přece jen víc chráněné proti přírodním živlům a také snáze dostupné. Jednání o získáni potřebných pozemků nebylo nijak snadné, hřeben Radhoště tvořil pomezní rozhraní mezi panstvím olomouckým a hukvaldským, náležejícím v té době příslušným biskupům. Cyrilometodějská kaple na vrcholu Radhoště zasahuje do pozemků obou a zatím co z jedné strany bylo pochopení pro její stavbu větší, ze strany jiné pak menší.
Pozemky na Pustevnách, tak zvané Krabičanky o rozloze 13 měřic, byly roku 1884 majetkem fojtky Apoleny Malinové z Prostřední Bečvy. Když byla dohoda o koupi konečně uzavřena …vykulili z pod kříba čtvrtku piva, máslo a slivovici, obdarovali fojtku několika viržinky, které měla v oblibě a takto ji slušně pohostili. I tak fojtka zaplakala hořce, že pozemek prodala.
Turistický spolek Pohorská jednota Radhošť si vzal za cíl budovat v horském terénu útulny, aby si měli turisté po namáhavém výstupu kde odpočinout, případně také přenocovat.
Prvými objekty byly útulny Pustevně a Šumná. Byl to začátek a málokdo v té chvíli dokázal předpovědět další rozvoj Pusteven a konečně i to, že během let se do vlastnictví Pohorské jednoty Radhošť dostane téměř celý hřeben radhošťského masivu.
Po vstupu na scénu slovenského architekta Dušana Samo Jurkoviče, „básníka dřeva“, vznikly na Pustevnách stavby neobyčejné, jídelna Libušín a ubytovna Maměnka, půvabné a obdivované i sto let po jejich vzniku. Brzy se tomuto horskému koutu začalo říkat „dřevěná pohádka“.
Ne nepatřičně bylo v objektu Libušín zaznamenáno: „Jak blahý vzduch! Vše, co tě tlačí, tam v pádol shoď! Zde volnost kráčí. Šíří se obzor, šíří se hruď, objímej světy, však svojim buď.“
Do výzdoby interiéru zasáhl také malíř Mikoláš Aleš a nebylo by to podle jeho nátury, pokud by tam neumístil kresby zbojníků Ondráše, Juráše, Jánošíka a také věhlasného portáše Stavinohu.
V té době zaznamenal o Jurkovičových stavbách brněnský novinář Josef Merhaut: „Ve vzdušném sále Jurkovičovy jídelny zpívají barvy, zpívají obrysy, zpívají malovaná dřeva svůj kouzelný zpěv.“
Interiér Libušína, který pojmul 200 osob, byl skutečně nádherně vypravený.
Časem byly stavby na Pustevnách doplněny o kuželnu a zvoničku. Nedaleko západním směrem vznikla rozhledna Cyrilka a východně dnes už neexistující rozhledna Metodějka.
V současnosti po dostavbě horní stanice lanovky získaly Pustevny něco nového z noblesy, která jim odedávna při tak početné návštěvě turistů v každé roční době neodmyslitelně náleží. A až bude dokončena stavba na troud spálené restaurace Libušín, a kompletně obnovena v původní Jurkovičově kráse, a až z prostoru Pusteven zmizí hromady odkudsi vydolované hlíny a kamení, budou Pustevny opět ve flóru a bude ještě větší radost a potěšení je navštívit.
Z novinek, které však už jsou na Pustevnách nějaký rok nazpátek zavedeny, a jsou stále doplňovány, jsou dřevěné plastiky. Snad úplně prvně se objevily málem v životní velikosti poblíž restaurace U Zaryše. Pak i na dalších místech. U vrchní stanice lanovky nabízí lavička usednutí a odpočinek, kterou ze všech sil drží dva vyřezaní siláci. Teď už je těch laviček povícero a některé dokonce nesou štítek se jménem patrona, například František Václav Lobkowicz, biskup ostravsko-opavský, nebo Radim Galík, starosta obce Prostřední Bečva, také Jiří Novotný, starosta obce Trojanovice. Jsou to však také plastiky skřítků z řezbářství Martin Bořuta z Podkopné Lhoty. Sochy skřítků, bájných bytostí, zvířat i lidí dovedně vyřezané ze dřeva. Je jich už celá galerie a není ztracený čas se u nich zastavit a prohlédnout si je.
Ostatně symbolem Pusteven je odnepaměti dřevo. Ze dřeva jsou klenoty Maměnka, Libušín a také zvonička. Dřevo, které v té horské poloze týráno vichry a sněhem roste jen velmi pomalu. Dřevo, které provází člověka od narození po celý život.
Dřevo je krásné, příjemné na dotek, neobyčejné v podobě stromu a půvabné když vyjde z dílny zručného řezbáře jako dřevěná plastika. Na Pustevnách už jich je k vidění celá galerie.
Text a foto © Richard Sobotka