Byl to pěkně ostrý den, onoho jedenadvacátého srpna roku osmašedesát.
Předchozího večera žádný netušil, že by uprostřed léta plného rozkoší mohl takový den vůbec nastat. Ani noc tomu nenasvědčovala. Tedy až do druhé hodiny z půlnoci. To v Praze byl pořádný rumraj už od třiadvacáté hodiny předchozího dne, ale Praha je Praha, ta musí mít vždycky něco extra.
Domovní zvonek drnčel vlezle a nekonečně. Byly dvě hodiny ráno. Mžourání rozespalých očí zaregistrovalo v přísvitu chodby činžovního domu nadsouseda. Nebylo třeba klást pitomé dotazy na způsob: „Co blázníš? Víš kolik je teprve hodin?“ Jeho hlášení bylo strohé, ale ne úplně přesné.
„Je válka!“
Nezdržoval se, šel zvonit u dalšího souseda.
Válka to nebyla.
Válka totiž vypadá kapku jinak. Ve válce není čas budit sousedy a varovat je před neskutečně možným. Ve válce by krev cákala po stěnách a po podlaze až do vyčerpání zásob. Ve válce by na nějaké varování nebyl čas a v rachocení munice všeho kalibru by beztak nebylo slyšet vlastního slova.
Ale je pravda: i na rachocení zbraní došlo i na tu krev.
Prostě přišli nás obhlédnout jen návštěvníci. Sice nezvaní (láskyplné psaníčko, jak se pak ukázalo, přece odesláno bylo), ale po dvaceti letech (byť uměle implantovaného) pobratimství jsme pro ně byli něco jako příbuzní, sice poněkud vzdálení. Prostě si nelenili a z dalekých stepí a severních pustin se přišli na vlastní oči přesvědčit jak to s tou kontrarevolucí u nás je doopravdy. A také, zda bratranci ve střední Evropě nepotřebují s něčím píchnout, poradit, pomoct, s čím si nevědí rady. A přibrali k tomu pobratimy Poláky, Němce (ti to u nás z doby nedávno minulé pořád ještě dobře znali), Maďary a Bulhary. Rumuni basu netáhli, možná si mysleli, že si své problémy umíme vyřešit sami. Rumuni zřejmě nenakoukli do naší historie a nevěděli, že většinu našich problémů musel řešit někdo jiný.
Hlášení nadsouseda jsem nekomentoval. Otočil jsem klíčem ve dveřích bytu a ospalecky vrávoravým krokem vešel do kuchyně dát si hlt čaje na zklidnění. Rádio chvíli mluvilo, pak zase nemluvilo, hrálo hned hymnu, hned zase vyzývalo k odchycení nějakého černého automobilu té a té státní poznávací značky.
Co je tohle vlastně za den? Středa jednadvacátého srpna osmašedesátého roku!
Touhle dobou se většina normálních lidí sluní někde u vody nebo trampuje po horách.
Když jsem povytáhl roletu, zíral jsem rovnou do hlavně těžkého kulometu umístěného na obrněném transportéru, který se zvolna šinul naší zapadlou městskou ulicí.
Museli mít sakra dobré mapy a spolehlivé informátory, kteří je seznámili s každým zákoutím i toho nejmenšího města. Nebloudili, jeli na jistotu. Akorát když chtěli od obrozeneckých nejistot osvobodit naši fabriku, tak se do jejího nitra dobývali tankem přes osobní vrátnici.
„Vozidla musí přes nákladní vrátnici,“ vysvětloval vrátný se služební pistolkou zavěšenou na řemenu uniformy. „To je o pět set metrů dál po tamhleté silnici takhle a takhle a takhle,“ črtal ukazovákem do povětří zalomenou trasu.
Komandýr pochopil, motor vyplivl mraky nespálené nafty, tank vyrazil osvobodit naši fabriku tím správným průchodem.
Nastala podivná doba. Stranické sekretariáty se svislýma ušima roztřeseně naslouchaly příkazům uniformovaných politruků, kteří se ani nenamáhali pořídit si tlumočníka.
Státní představitelé si zatím udělali na zapřenou nechtěný výlet do vzdálené stolice. My doma do jednoho vlastenci jsme jim drželi palce a zatím, než se vrátí, čmárali jsme po zdech hesla. A také opakovaně vyvěšovali na nejvyšší bod fabriky obrovský transparent „Okupanti uchaditě domoj!“ Pokaždé někdo transparent převrátil, ale my jsme ho vždy znovu hrdě postavili. Tedy až do chvíle, kdy kterýsi člověk řekl: „Neblbněte, volové, někdo do vás drcne, slítnete se střechy ajncvaj a kdo vám co dá?“ I v tak vypjaté době existovali dobří lidé. Přestali jsme na transparent myslet a měli na paměti slova prezidenta, vrátivšího se ve zdraví a celkem v dobré formě z nechtěného výletu: „Stačí iskérka…“
Nastaly podivné časy, ach, prapodivné.
Pokaždé ve výroční den údajného osvobození od kontrarevoluce ti nejoddanější běhali do nedalekých kasáren s náručí rudých růží a s poděkováním.
My ostatní, no co my, co jsme mohli dělat, teď jsme měli pro změnu svěšené uši my. A věrni Foglarovi a skautskému výcviku jsme se učili držet bobříka mlčení.
Navzdory přemalovávaným a mizejícím nápisům „Kontrarevolucii nět!“ a také „Min nět!“ a podobně to bylo sakra dlouhé osvobození. Chodili jsme do práce a drželi ústa. Co jiného nám zbývalo? Někteří chodili do nedalekých kasáren šmelit levný benzín a všelijaké jiné věci, kterých v tržní síti nebylo. Šlo o oboustranně výhodný kšeft. Děti vojáků inostranců se rodily, školáky osvoboditelů denně svážel autobus kamsi do školy, kde se učili rodnému jazyku, aby se mu neodrodili, ani lásce k vlasti.
Když se po třiceti letech do vlasti vraceli, vzali z kasáren všecko co šlo, i zásuvky a dráty ze zdí, žárovky a splachovače, zkrátka kdeco. Jen rudě natřená kamenná zeď kolem kasáren po nich zůstala.
Tu barvu z kamenů nešlo ničím odstranit, takže našinci raději tu zeď zbourali a svah oseli travou. Ale krvavě rudá skvrna pořád v nás nějak zůstala, i o padesát let později, tak se nám zažrala až do krve.
Ten památný den tehdy jedenadvacátého srpna v osmašedesátém roce byl zkrátka pořádně ostrý.
Podle dohody si měl v ten den přijít pro motocykl Jawa 250 lesák se kterým jsme se domluvili, že motocykl ode mne odkoupí. Přišel naducaný v obleku a v hubertusu kolem deváté ráno, bradu zamodralou čerstvým holením a ojínělou přetrvávajícím mrazem. Bylo mínus šest, na léto neobvykle nízká teplota, ale co, změny přicházejí, musíme si zvykat. Lesák navrhl, že bude vhodné transakci motocyklu o nějaký den odložit na příhodnější dobu.
Nebylo námitek. Vlastně ani na výběr. Věc s motocyklem jsme vyřídili o týden a záležitost s opakovaným osvobozením vlasti definitivně až o třicet let později.
Už je to padesát let od toho absurdního roku, kdy nám bylo vtloukáno do palic, že hrby jsou rovina a rovina že jsou hrby.
Je k neuvěření na jak dlouho se některá návštěva chtě nechtě protáhne.
Text © Richard Sobotka