Nenapadá mi příhodnější titulek. Čas svým řečištěm nenávratně odnáší vše, co nám bylo milé. Stojíme na břehu a udiveně sledujeme jeho plynutí. Kde se ten čas pořád bere? Kam běží? A proč tolik spěchá? Nejvíc mu mám za zlé, že se spoustou nepotřebných věcí, kterých se docela rád zbavuji, odnesl i mé mládí.
Někteří takové dění označují za pokrok.
Co se pokroku týká zlí jazykové tvrdí, že veškerý pokrok mají na svědomí líní mužští. Nejraději by karbanili v putyce a ve volné chvilce než přijdou na řadu vyložit list vymýšlejí jak to udělat, aby nemuseli tolik, nebo vůbec dělat. A to je vlastně princip veškerého pokroku.
Ale kde jsou ty tolik oplakávané staré zlaté časy? Útulná hospůdka. Venku mrzne až praští. Štamgasti mlátí kartami o bytelný stůl. Pro kouř není vidět sousedovi do listu. Hospodský nestačí přinášet půllitry napěněného piva a k tomu malé prcky pěkně ostré pálenky. Tu a tam do kouřového smrákání zazní: „Hraješ to jak ponocný!“ Nebo: „Kdybys hrál mravně, nemuseli jsme prohrát.“ Mezi tím přijde nutkání odplivnout si.
Ach, kde jsou ta krásná starobylá plivátka, kterými bývaly opatřeny všechny veřejné místnosti i úřady! Co kumštu vyžadovalo strefit se do malého kulatého otvoru. Začátečníci, ale s oblibou i ostřílení kozáci raději plivali na rozežhavená kamna, hezky to pokaždé zasyčelo.
Vzpomínáte na škrabáky u domovních dveří? Muž se vrací z hospody, nehledí na zablácený chodník, však boty před dveřmi oškrábe od přebytečného marastu a žena ho pochválí, jak je čistotný. Také škrabáky u domovních dveří jsou už historií. Nahradily je zametače a kropiče a čističe, co chvílí se prohánějí ulicí, práší, ale dlažba září čistotou, jíst by se z ní kolikrát dalo. Škrabáků není zapotřebí.
A pak s tím mlékem…
Hospodyně si usmyslí připravit rodině mléčný pokrm. Copak může zajít do chléva podojit kravičku, živitelku rodiny? Chlévů není, nahradily je garáže. Dá rozum, že ustájené automobily coby přepravní plechovky s motorem, výfukem a hrdlem na dolévání pohonných hmot, auta mlékovody v podobě vemene nemají. Pošle tedy manžela pro mléko do supermarketu. Nikoho ani nenapadne přemýšlet, kde supermarket má mlékodajné vemeno umístěno a jak je možné, že mléko rovnou plní a zatavuje do hranaté krabice s kovovou folií uvnitř. Kdo by se dnes chtěl trápit hlavolamem, co to kráva vlastně je a jak ve skutečnosti vypadá. Na to, že se za té poslední velké války prodávalo modře zbarvené vodové mléko v obchodě pana Grencnera, a jako nedostatkové zboží odměřovalo na půllitr, osminku i šestnáctinku, na to si už nikdo málem nevzpomene. Ani na to, že se původně mléko nakupovalo do bandasek, pak se vlivem pokroku nabízelo ve skleněných lahvích, následovaly plastikové sáčky, které s oblibou praskaly, pak se nosilo v plastikových lahvích a nakonec jako trvanlivé v již zmíněných papírových krabicích s kovovou folií uvnitř.
V obalovém sortimentu kapalných komodit jednoznačně zvítězily na celé čáře obaly z PVC. Jsou lehké, pevné, dobře se skladují, dobře se s nimi manipuluje. Má to však jeden drobný háček. Plastikové obaly sice byly vymyšleny, ale nebylo domyšleno, co s použitými. Sklo se po použití vrátilo do sklárny k dalšímu zpracování, kovová bandaska do železáren k přetavení na materii pro výrobu jiné užitečné věci. A co plast? Válí se kolem cest a po křovinách, řeky je odnášejí na mořské hlubiny. Prý trvá až sto let, než si s nimi příroda poradí. Za tu dobu může být zeměkoule obalena několika vrstvami mikrotenu z PVC jako křehký a choulostivý tovar. Může takový atak přežít? Jen s obtížemi. A když už se nebude moci nadechnout ona, ve které zakouřené putyce budeme za sto let dýchat my lidé, karbanit a strefovat se do plivátek nebo na rozpálená kamna?
Jen na okraj, pokud jde o to kouření. Jedni vědci spočítali, že v důsledku kouření umírá na celém světě ročně osm milionů lidí. Jiní uvádějí, že pokud se kouření zakáže, pak bude nutné ročně uživit o osm milionů hladových krků navíc, a že to nebude vůbec levné. Proto diskuse o tom, zda kouřit či nekouřit, trvá už tolik let.
Jaroslav Hašek (1883-1923) založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Netroufám si odhadnout, zda by občanstvo v rozbouřené politické současnosti s mírným pokrokem, natož s nějakým omezujícím zákonem souhlasilo. A jaký by taková strana měla úspěch.
Poskytněme jim čas. To je zatraceně povedená veličina, hned spěchá ozlomkrk, hned stojí na jednom místě a nemíní se hnout.
Před drahnými lety jsem ztratil knoflíček v podobě čtyřlístku. Co já se ho navzpomínal, naoplakával, ale co myslíte? Marně. Čas si jím zdobí o nedělích košilku. O nějakém navrácení ani řeč, čas ten má zatraceně tvrdou palici.
Text © Richard Sobotka