Prosluněné rožnovské náměstí v čase končícího léta a začínajícího podzimu. V jedné předzahrádce s dobrým výhledem na městský ruch jsem ho zahlédl. Šálek kávy vypitý jen napůl, takže zbývalo deset patnáct minut na rozhovor na kterém jsme se už nějaký čas domlouvali.
Těch několik minut stačilo připomenout si to podstatné z těch osmi desítek a dalších pěti let, které každou následující vteřinou byly vzdálenější minulostí.
Mgr. Bohuslav Maleňák
Mgr. Bohuslav Maleňák, jeden z prvých našich skokanů na lyžích a Mistr sportu v biatlonu, absolvent Tělesného institutu v Praze, nejdéle sloužící učitel Střední zemědělské školy v Rožnově pod Radhoštěm jako kdyby si teprve před chvílí odepnul lyže „skočky“ nebo odložil biatlonistickou pušku malorážku a šel si na chvíli odpočinout k šálku kávy před nástupem těch nejlepších na stupně vítězů.
Mgr. Bohuslav Maleňák má bezprostřední vztah k hospodářskému statku na Hradisku, vybudovaném na úpatí kopce s ruinou stejnojmenného hradu.
„Byli jsme jedna ze tří deputátních rodin, které na statku Hradisko bydlely. Otec pocházel ze Zašové. Matka ze Zubří, tam jsem se také v roce 1933 narodil, ale větší díl svého života jsem od nejútlejšího mládí prožil na Hradisku.
Statek na Hradisku tehdy patřil Vítkovickým železárnám a jako jejich zaměstnanci jsme byli na statku, spolu s dalšími dvěma rodinami, jako deputátníci ubytovaní a zaměstnaní. Otec dělal lesního hajného. Maminka byla doma u dětí, jak bývalo tenkrát obvyklé, ale v mládí pracovala v cihelně v Hrachovci, kam v létě chodila denně ve tři hodiny ráno pěšky, a večer zpátky. V zimě pracovala jako výborná zuberská vyšívačka u Gregorů a přivydělávala takto na živobytí.
Původní statek Hradisko je postavený z kamenů z hradu, zdi až metr a půl silné, hodně vlhké. Tenkrát, jak bylo zvykem, jsme bydleli jen v kuchyni a jedné jizbě. Záchod byl venku. Pro vodu se chodilo do maštale ke kravám nebo ke koňům. Jelikož statek stojí na rozhraní tří katastrů, měli jsme kuchyň v Rožnově, spát jsme chodili do Vidče a latrína, která se nacházela kus dál od obydlí, ta stála v Zubří.
V čele statku je vysoký dům, tam bydleli páni. Rakušan Umlauf, který řídil zdejší lesy, měl za manželku Češku, rozenou Kybastovou, to byla přísná a nekompromisní paní. My, deputátníci, jsme do jejich stavení neměli přístup, ten jejich objekt byl pro nás tabu. Když nás tam přece náhodou vzali k jejich synovi Karlíkovi do pokoje, tak to byl pro nás svátek. Namazali nám chleba máslem, nebo třeba i marmeládou. U pánů sloužily kuchařka a posluhovačka. Jedna služka se starala o Karlíka.
Rožnov v prvé polovině 20. století. 
Pánův Karlík byl o rok mladší ode mne a protože neměl jiného kamaráda, musel jsem s ním být já. Tak jsme po celou válku jezdili denně na koni. Karlík měl krásné anglické sedlo, já jezdil jen tak. On měl pěkného šimla, já jen Fuksu, malou kobylku, poníka zavlečeného z Ukrajiny.
Když pan Umlauf přišel pro tatu, neklepal na dveře, ale čakanem zabouchal: „Herain! Maleňák herain!“ A Maleňák musel jako lesní hajný udělat panu Umlaufovi raport.
Jako deputátní zaměstnanci statku jsme měli výhodu v tom, že jsme denně dostávali tři litry mléka a ročně třicet metrů dřeva na topení. Otec dostal také oblečení. A lyže.
Tak jsem také já jezdil na lyžích odmalička. Lyže mně udělal tata. Když mi bylo pět nebo šest, už jsem musel v zimě rozvážet po krmelcích krmení, které jsme na podzim nasbírali zvěři. Tata mi dal do ruksaku kaštany, dopředu seno a už jsem rajtoval ke krmelcům do Vrchového (dnes Vápenka), a do Hrbaně (vlevo od viaduktu do Vidče).
Terén u viaduktu je opravdu hrbatý, proto Hrbaňa. Je to tam samá zmola. I cesta se tam propadá. Tata říkal že je tam buď štola, nebo že tudy vedla pod zemí úniková cesta z hradu. Podle mne tam byly spíš šachty z časů, kdy se na Hradisku kutala stříbrná a železná ruda.
Kopci po pravé straně viaduktu jsme říkali Vrchové (dnes Vápenka), tam se těžíval vápenec. Svahy pod hradem jsou zalesněné. Proláklině mezi skokanským můstkem a hradem říkají Rožnované kaňon, ale my jsme tomu místu říkali Hluboký potok a v místě, kde potok ústí do Bečvy, jsme se chodívali koupat.
Prostor dál k Zubří, odkud pokaždé malíř Hapka maloval Zubersko, je samá díra, samý násep, prolákliny s vodou, hromady zeminy. Říkali jsme té divočině „kačiny bařiny“. Jsou to vyloženě uměle vytvořené kopečky, žádný přirozený útvar. Tam musely být šachty na dobývání rudy a ty kopečky jsou haldy. Říkali jsme tomu místu Kadaně.
Tam v tom prostoru jsou tak zvané Divínovy zahrady, sad, dnes už jen několik starých zplanělých ovocných stromů.
Původní Staré Zubří neleželo v dnešním údolíčku, ale poblíž staré cesty z Rožnova do Meziříčí u Starozuberského potoka. Při hluboké orbě tam údajně objevili nějaké střepy hrnců. Ta historie, kdy Starozubřani kvůli dobývání rudy na Hradisku raději utekli do Uher je všeobecně známá.
Statek Hradisko měl na dvoře vyhloubené dvě hluboké roubené studny, dnes jsou obě zasypané. Uprostřed nádvoří stála kašna. Vynikající voda do ní byla stažena od pramene z kopce Vrchového trubkami vyvrtanými do borového a modřínového dřeva. Když se po válce na statku prováděla rekonstrukce, ještě se na ty původní trubky někdejšího dřevěného vodovodu přišlo. Voda těmi trubkami pořád tekla do kašny, odtud se brala pro dobytek a také pro lidi.
Objekty severovýchodně před statkem, dnes už je tam jen klenutý strop a vpravo čtvercový obrys někdejší stavby, to byly hospodářské objekty, které sloužily pro potřeby statku. Do jednoho z těch objektů se vždycky během zimy navozily kostky ledu, nasekané v Bečvě, byla to taková lednice a Umlaufovi tam měli spižírnu, zásobárnu potravin, ovoce, pivo. Čtvercový objekt vpravo byla nějaká hospodářská kůlna. Byly to objekty novější, napojení na někdejší hrad neměly žádné a podzemní chodbou už vůbec ne.
Za války kašna vodu neměla. Moderní rezervoár byl vybudován u Bučisk. Odtud se voda čerpala nad statek do dalšího rezervoáru a odtamtud vedla samospádem do statku.
Rožnovská Horní ulice po přechodu fronty. 
Na statku bylo ještě za války třicet nebo čtyřicet krav, tři páry koní, telata a pár volů. Ráno se podojilo. Teta paní Umlaufové, Kybastka, vždycky odstředila mléko, to se nalévalo do sklenek, a v létě na bryčce a v zimě na saních se rozváželo po Rožnově lidem, kteří sami neměli krávy.
Ale stalo se, když v pětačtyřicátém přicházela fronta, tak vodovod nefungoval. Dobytek bučel žízní. Starý Pius Mičola, panský kočí, zapřáhl dvě páry koní do vozu a jeli jsme s dlouhou bečkou pro vodu do Bečvy. Seděl jsem na první páře na koňovi, Pius Mičola na voze na bečce.
Rusi už zatím obsadili statek na Balkáně. Když jsme se vraceli Viděli nás přijíždět s vodou a možná se na tu dálku domnívali, že táhneme na statek dělo, začali po nás střílet z těžkého kulometu. Starý Pius Mičola na mne křikl: „Ogare, drž sa chomúta!“ Práskl do koní, cvalem jsme vyletěli na statek, zavřeli železnou bránu – zůstaly v ní tři díry od těžkého kulometu jak po nás stříleli.
Krávy a koně jsme sice zachránili, ale vzápětí přišli Rusi.
Rožnov Rusi osvobodili v neděli ráno 6. května 1945, ale na statek na Hradisku přišli už ve čtvrtek.
Rusi brali všecko. Vzali i kočár ve kterém Pius Mičola vezl v roce 1933 na Radhošť prezidenta Masaryka. To byla taková relikvie, nikdo na ten kočár nesměl ani sáhnout. Rusi sebrali kočárové kobylky Jiskru a Hvězdu a se vzácným kočárem odjeli. Kočár ani koně od té doby už nikdo neviděl.
Na statku bylo také krásné auto Tatra, které patřilo panu Třasoňovi. Stálo na špalcích, protože Třasoň byl za války zavřený. Rusi vytrhali ze sedadel kůži, ve Vidči jim z ní švec Haniťák musel ušít boty holinky, pak se v nich nechali vyfotografovat v rožnovském fotoateliéru u Kota. Auto zpojízdnili a odejeli s ním, ale brzy se zjistilo, že to byli nějací zloději. Ruská vojenská policie je chytila v Rožnově. Auto vrátili.
Auto později koupil pan Šimek, kterému jeho taxikářské auto shořelo spolu s hotelem Radhošť, a provozoval s autem Tatra taxislužbu.
K nám na Hradisko přišli Rusi už ve čtvrtek. Napřed rozvědčík, takový starý Rus. Když uviděl tatu a strýca Mikulenku, oba měli na řetízku kapesní hodinky, hlavní samopalu jim je vzal, dal sobě do kapsy, a jel dál. To bylo naše první setkání s Rusama.
Pak přišli inteligenti. Nedostudovaní medici. Nasadili je do první linie. Moje malá sestra jednomu z nich seděla na klíně a on vyprávěl, že má za sebou čtyři roky studia medicíny a teď už třetí rok jde s frontou stále kupředu v první linii. To byli inteligentní kluci, nic nebrali, naopak sami ještě cosi dali.
Za nimi přišel druhý sled, banda Rusů, ti vykradli statek do němoty. Matce sedm valašských krojů, peřiny, tatovi zůstaly na práci ve chlévě akorát jedny gatě. Panu Umlaufovi vzali šest loveckých pušek; Rus si je navěšel křížem na sebe a odejel na koni. Paní Umlaufce dokonce vypili všecky voňavky, protože z nich byl cítit líh. Všecko brali. Krávy, které jsme s Piusem Mičolou zachránili, vystříleli. Maso snědli a polévku vylili. Koně odvlekli.
Těmhle vojákům velel major, měl na hlavě lodičku, nosil dalekohled, na nohou vysoké boty, u pasu šavli. Řekl, že má právo zastřelit každého z nich, ale že by je musel postřílet všecky, protože to jsou chlapi puštění ze sibiřského arestu, většinou těžcí zločinci. Měli na určitém úseku za úkol prolomit frontu. Ti, kteří přežili, pak šli ve druhém sledu.
Během přesunu fronty nezůstalo na statku nic.
Po válce dodala UNRRA (Pozn. Mezinárodní organizace založena roku 1943 k poskytování bezplatné hospodářské pomoci zemím poškozeným 2. světovou válkou.) jednoho koně, byl sice velký a těžký, říkali jsme mu Kopírko, ale strašně hubený. Tehdy se na statku Hradisko začínalo se vším prakticky od nuly.“
V šálku ještě něco kávy zbylo. Bohuslav Maleňák usrkl a pokračoval ve vyprávění.
„To už je všecko pryč. Co bych měl vykládat. Jen sedím, hledím na náměstí jestli se neukáže některý známý, žádný nejde, všichni už se minuli.
Když jsem před válkou a potom za války přešel po náměstí, potkal jsem jednoho člověka, to bylo všecko. Auto, kdepak! Až potom Mikolášek měl auto, jinak tady žádné nebylo. Mikolášek bydlel v dolní ulici, nevím co dělal. Ale byl to starý Rožnovák. Vždyť tady za mými zády stál původně hotel Radhošť, nějací lidé tady být museli.
Před válkou byly na náměstí tři velké stromy. A Masarykova hlava.
My jsme z Hradiska vždycky sběhli do rožnovského kostela, to jsme museli, mama byla velká katolička. Vstávali jsme v pět hodin. Z Hradiska je to tak tři kilometry. Nám to ani nepřišlo, seběhli jsme z Hradiska, v momentě jsme byli dolů, a po mši zase nahoru, v momentě jsme byli na statku. Když bylo potřeba i třikrát za den jsme tuhle trasu běželi. Pokaždé jsme na náměstí chvilku usedli, trochu si odpočinout. Človíčka tehdy vidět nebylo.
V kostele jsem toho prožil moc. Tata byl velký katolík, ale hlavně mama, ta byla Zubřanka a to byla velká katolička. Takže jsme museli vždycky do kostela. Jednou jsme jeli na pouť na Hostýn. Jeli jsme vlakem do Bystřice pod Hostýnem v nákladních vagonech, jenom takové lavice na sezení tam byly.
Také jsem dělal ministranta, ale neuměl jsem všecky ty říkánky nazpaměť, tak jsem si vymýšlel a farář mi dával nohou znamení, ať odpovídám pořádně, ale já jsem nevěděl co mám odpovídat. Za ministrování jsme tehdy nedostávali nic. To byla extra pocta dostat se do kostela za ministranta. Někteří ministranti byli pořádní lumpi. Když se nikdo nedíval tak jedli hostie a také víno dulili. Jíst hostie a pít mešní víno mně nikdy nenapadlo.
Také jsme chodili do Vidče do kina, bylo to z Hradiska blíž, než do rožnovského kina. Tam to bylo fajn, Vždycky jsme si sedli Mařka a já. Hodně jsem s ní držel, ani nevím jestli ještě žije, byla o rok mladší. Oni měli koně, já jsem byl z Hradiska, tatu lesáka dobře znali, a když chodil s flintou a čakanem, o který se opíral, pokaždé se mu málem klaněli.
Už můj staříček byl lesní hajný, tata též.
Také jsem měl jít dělat hajného, ale utekl jsem jim do Prahy na studie. Tata mě chtěl zrubat čakanem. Nikdy mne nebil, ale tenkrát byl pořádně naštvaný. A prý: „Co v té Praze budeš dělat?“ „Studovat tělesnou výchovu.“ „Co to je za hovadina, to slyším poprvé.“ To víš, tata hen na vrchu na Hradisku. Bylo nás na školu přihlášených 800, brali jen 40. Vůbec jsem nečekal, že mne vezmou. Ale vzali mne. Přišlo mi oznámení: Dostavte se tehdy a tehdy do Prahy, byl jste přijat. Bylo to dobré, i pak ve škole to bylo dobré.
Tak to uteklo člověče.
Tata byl jeden čas v nemocnici. Než se vrátil tak jsme s Laďou Šimkem vyrubali na Hradisku kus lesa a postavili tam skokanský můstek. S tatou, když viděl vyrubaný les, to mělo zase seknout. Ale bylo to tam fajn.
Začínal jsem u skoků na lyžích. Potom jsme také skákali velké závody, přišlo se podívat strašně moc lidí, říkalo se že až 30 000 jich tam bylo. Dnes se mi to nechce ani věřit.
Ve skoku na lyžích jsem měl druhou výkonnostní třídu. Jedničku dostali Remza a další Harrachováci. My odkudsi z Rožnova jsme byli považováni za druhojakostní skokany.
Vůbec si nevybavuji, že bych při tom skákání na lyžích byl polámaný. A při tom ty můstky byly stavěné, to byla hrůza. Strašné můstky. Přijeli jsme do Harrachova na velký můstek, vylezli jsme na věž a když fuknul větr, celé se to hýbalo. A jezdili jsme toho.
Tehdy nás závodit na západ nepustili, ale východní Německo a jižní Evropu jsme projezdili, proskákali. To bylo dobré. Na západě tehdy nebylo skokanů, kdežto na východě nás bylo hodně.
Těch skoků na lyžích jsme potom nechali a věnovali jsme se biatlonu. Běhali jsme v létě i v zimě. Zpočátku se střílelo velkorážními zbraněmi, potom to změnili na malorážky. S biatlonem jsme jezdili i na západ. To bylo něco!
V prvých poválečných dnech byla na náměstí Masarykova busta. 
Jako Mistři sportu jsme na trénink fasovali spousty nábojů, tehdy to byly ještě velkorážní, a pod ním byla káď se švestkovým kvasem na slivovici. Měl jsem je pověšené v kůlně v takovém vankůši a celý ten měch se jednou utrhl a čváchnul do kvasu. Nikdo si toho nevšiml. Až v pálenici na poslední chvíli při nalévání kvasu do varny. Jakou chuť by slivovice měla, kdyby to v pálenici křachlo, ani nechci domyslet.
My Rožnováci jsme byli na střelbu dobří. Když jsme přijeli do Harrachova na závody, nebo kde jinde po republice, tak se ostatní křižovali: „Rožnováci jsou tady, to si ve střelbě zase ani neškrtneme!“ Střelba nám šla opravdu dobře. Já jsem měl výhodu, tata byl lesák, myslivec, staříček též, takže zbraně jsme doma měli, se střelbou to pro mne nebyl žádný problém.
Za ten čas se Rožnov moc změnil. Tehdy měl tři a půl tisíce obyvatel, to už bylo hodně lidí. Ale pak začala Tesla, textilka Loana už existovala, najednou počet obyvatel vyskočil na víc jak osmnáct tisíc lidí. Dnes mám kolikrát pocit, že už je ten kdysi dřevěný Rožnov až přelidněný“
Zeptal jsem se, jak životní jubileum oslavuje.
„Nijak,“ dostal jsem strohou odpověď. „My tohle neslavíme. To jsme nesměli. Zubřané, mama byla Zubřanka, a tata Zašovjan, nikdy žádné oslavy nebyly, to jsme neznali. Tehdy bylo všecko jinak. Co naděláš? Nic.“
A po chvilce jakéhosi zasnění ještě dodal: „Tak to všecko uteklo. Naráz jsme staří. Ale pořád ještě žijeme. A to je dobré.“
Ještě nějaká kávová slza na dně šálku zůstala.
Zatím čas dál nezadržitelně chvátal, každou další vteřinou jsme byli starší a všecko kolem jiné. Kde až se ten chvat nakonec zastaví, to nikdo z nás neví.
Text, foto, reprofoto © Richard Sobotka a archiv Ivan Bajer