Tak se to všechno seběhlo, ostatně jako vždy až na poslední chvíli. A co čert nechtěl, opět se na někoho zapomnělo.
Anděl Tadeáš, který měl agendu ohledně rozdělování dárků pod vánoční stromeček na starosti, rozpačitě přešlápl, když Nejvyšší odtrhl oči od listiny.
„Modře označené položky jsme vyřídili v přesčase ještě během dnešní noci,“ vysvětloval Tadeáš. „Poslední dvě, ty označené červeně, jsem chtěl vyřídit osobně, jelikož ostatní andělé už padají únavou. Žel…“
Velký otazník v očích Nejvyššího nezmizel, jen jakoby se zvětšil.
„Žel, zabránily mi v nápravě objektivní příčiny.“
Na čele nejvyššího naskočila vráska.
„Nebeské sklady jsou absolutně prázdné.“
Červeň u zatržených dvou jmen v předlouhém seznamu jakoby ještě víc zrudla.
„Anička a Barunka,“ pokrčil anděl Tadeáš rameny. „Obě jsou podle abecedního pořádku měst a obcí uvedeny až úplně na konci seznamu.“
Na čele Nejvyššího přibyla další vráska.
„Já vím. Kdo jiný by měl dárek dostat, než děti s dychtivě rozzářenýma očima, očekávající v tu zázračnou chvíli velké překvapení? Prošmejdil jsem všechny regály, ale objevil jsem už jen jednu hašlerku a jedno lízátko.“
Odpovědělo mu povzdechnutí na znamení, jak může být služba Nebes kvůli některým nezodpovědným andělům obtížná.
„Přece jen, řekl jsem si, nakonec i taková maličkost může udělat radost, ale koho vyslat?“
Vrásky z čela Nejvyššího sice zmizely, ale do očí se vrátil otazník.
„Všichni po namáhavé službě odpočívají, aby byli svěží na podvečerní oslavný chorál.“
K jednomu otazníku přibyl další.
„Je tady sice Ofertus, přezdívaný nebeský orel, letecký instruktor andělské mládeže. Teorii létání sice ovládá skvěle, jenže prakticky má nalétáno sotva několik minut. Pokaždé se dostane nanejvýš do metru výšky, hned pak padá.“
Třetí otazník přibyl k předchozím dvěma.
„Radil jsem mu: dbej trochu na dietu. Neuposlechl. Na svou hmotnost by potřeboval nejméně dvojnásobně velkou plochu křídel.“
Pokrčení rameny naznačilo, že nic snazšího.
„Ovšem jeho orientace v terénu je hluboko pod standardem začátečníka. Třeba má namířeno do Rejkjaviku a přistane mezi vřešťany na Madagaskaru.“
Ke třem otazníkům přibyl čtvrtý, navíc jedna vráska na čele.
„Jsou tady ještě Filipo a Johanes, oba ovšem v létání naprosto nezkušení začátečníci, andělé vlastně stále ještě školou povinní. Obával bych se vyslat je do neznáma.“
Zhoupnutí hlavou ze strany na stranu naznačilo, že riziko ztráty dvou nezkušených andělů je menší, než ztráta důvěry v Nebesa dvou malých klientek.
„Seděl jsem drahný čas nad starými mapami, popsanými švabachem, než jsem to místo v podhůří Beskyd objevil. Sašová, Šašová, Zašová? Původně bažinaté místo, ztracené v horách a lesích. Ovšem lidé jsou prý tam zbožní. V poznámce pod čarou jsem se poučil, že jde o věhlasné poutní místo s pěkným kostelíčkem. A se Stračkou… Prolistoval jsem několik encyklopedií a naučných slovníků, přesto pořád nevím, co slovo Stračka vlastně znamená.“
Zhoupnutí ramen naznačilo, že na takové drobnosti koneckonců nezáleží.
„Dobrá… Dám oběma naprosto přesné souřadnice. A napomenutí: žádné courání, nejkratší cestou tam a hned zase nazpátek. Ovšem…“
Do očí Nejvyššího se vrátil jeden otazník.
„Tak náročná a daleká výprava jen s jednou hašlerkou a jedním lízátkem…“
Otazník vystřídalo mírné rozhození rukou na znamení, že lepší něco, než vůbec nic.
„Děj se vůle Páně,“ uklonil se anděl Tadeáš rádoby obřadně. Málem při tom škobrtl a seknul sebou. Pak tochu pokulhával.
Oba andělští elévi Filipo a Johanes, jako kdyby nedostali přísné napomenutí k okamžitému návratu, vrátili se na nebesa až před večerem. Přilétli celí zadýchaní, každý na zádech obrovský ruksak.
„Lízátko a hašlerku jsme předali,“ podávali memorandum o výsledku expedice.
„No a?“
„Vůbec nejde o malá děvčátka, očekávající dáreček s jiskřícíma očima, jsou už to velké slečny.“
„A co ty ruksaky?“
„Dárky si vzaly, moc se při tom smály a za tu námahu každému nabalily ruksak dobrot.“
Už aby byly – Hosana na nebesích a Aleluja – Vánoce za námi!
Text © Richard Sobotka
Předvánoční čas podle malíře Vladimíra Bartoška
Kresby © Vladimír Bartošek