Turistické prospekty a pohlednice ukazují Radhošť jako místo dalekých výhledů a hřebenovku mezi Pustevnami a vrcholem hory jako turistickou magistrálu plnou lidí. Ale ani na Radhošti není vždy slunečno a jsou dny, kdy zde turistu téměř nepotkáte.
V roce 2018 si Cyrilometodějská kaple na Radhošti připomněla 120 let od svého vzniku. 
Na vrchol Radhoště a jeho kapli vidím přímo od dveří našeho domku a mám už zvyk, že kdykoliv vycházím z domu, zvednu oči k Radhošti… Mám tu čest být členem spolku, který pečuje o cyrilometodějskou kapli na jeho vrcholu. Nechceme, aby kaple byla jen zaevidovanou kulturní památkou, kterou budou lidé znát pouze zvenčí. Členové našeho spolku osobně zajišťují zpřístupnění kaple veřejnosti a za tím účelem docházím „do služby“ v kapli už mnoho let i já. Vesměs se to už o mně ví, ale přesto se občas setkám s nějakým svým známým, s kolegou z práce nebo sousedem ze Zašové, který nechápe, co zde ve zvonici kaple u pultu se suvenýry a nahastrošený do služební valašské župice a beranice pohledávám.
Místo průvodce v kapli.
Také v neděli před štědrým dnem jsem se vypravil do kaple. Oproti svému zvyku jsem nešel na vrchol z Pindule, ale pohodlněji – z Pusteven. Od té doby, co přírodní hřebenovou cestu nenávratně zničili odfrézováním a zavezením žulovou drtí, volím tuto trasu z Pusteven pouze v zimě, když tu hrůzu zakryje sníh. Ta cesta byla kdysi krásná. Bylo příjemné klást nohy na radhošťskou skálu, struktura a skladba kamenů se měnila, každý krok byl jiný. Ano, nohy turistů tu vyšlapaly širokou stezku až na kámen, ale ta cesta nebyla mrtvá, mezi pískovcovými bloky rostly traviny a byliny, kterým se dařilo právě tam. Za deště stékala v drobných kaskádách přes kameny voda, čistá voda. Po „rekonstrukci“ cesta v suchém počasí práší a v dešti se zde tvoří šedivé kaluže a blátičko z jakéhosi záhadného pojiva, které nikdy neztuhne. Turisté ten sajrajt nosí na podrážkách až do kaple. Je mi smutno po té staré cestě. Vnímám její zničení jako chybu, jako nevratný, nezodpovědný, ba trestuhodný čin, jako by někdo sbíječkou rozbil mozaikovou podlahu starého chrámu, nahradil ji litou podlahou průmyslových hal a ten barbarský čin prezentoval jako rekonstrukci.
Také u populárního Radegasta je dnes klid. Myslím, že kdyby byla soutěž o nejfotografovanější sochu u nás, měl by radhošťský Radegast šanci na velmi dobré umístění. Teď tu ale není živá duše. Také dřevěný kiosek je zavřený. Prý i toto místo čeká rekonstrukce. Viděl jsem nějaké architektonické studie: náměstí na vrcholu hory…
Lidé, kteří na Radhošti dlouho nebyli, prý mají pocit, že socha Radegasta byla „původně“ větší. Socha je sice už nahrazena kopií, ale naprosto stejné velikosti. To zdánlivé zmenšení je způsobeno tím, že vyrostly okolní stromy, a také my sami. (Pokud zde byl někdo naposled na školním výletě….)
Socha Radegasta od Albína Poláška. 
Sochu Radegasta a bronzové sousoší sv. Cyrila a Metoděje u kaple vytvořil týž autor – Čechoameričan Albín Polášek. Ne každý ví, že Radegasta daroval Pohorské jednotě Radhošť a sousoší věrozvěstů Matici radhošťské. A už vůbec málokdo ví, že stejné sousoší ale z mramoru vytvořil už o několik let dříve pro Slovanskou kapli katedrálního kostela v Saint Paul – v hlavním městě amerického státu Minnesota. Nevím, jak je tomu v Saint Paul, ale těm radhošťským věrozvěstům sahají turisté na jejich bosé palce – prý pro štěstí.
Na Radhošti dnes vládne počasí pro toto místo a roční období poměrně typické. Celý hřeben hory kryje nízká oblačnost. Obrysy blízké kaple jen tuším, stožár vysílače o pár desítek metrů dál už nevidím vůbec. U vrat zvonice se potkávám s prvním návštěvníkem. Je ze Slovenska a má radost, že se může podívat i dovnitř. Okenice ve druhém patře zvonice ale dnes zůstanou zavřené, je vidět sotva na pár kroků. V kapli je vánoční výzdoba – betlém, ozdobený stromeček, všude uklizeno. Včera se tu za tím účelem sešli tři kolegové. Dost neuvěřitelné, když si uvědomíme všechny souvislosti a okolnosti. Prvním z trojice byl místopředseda spolku Jan Poruba z Dolní Bečvy. Jako už nesčíslněkrát přišel z Pusteven pěšky – ve svých 84 letech. Pavel Altrichter, oficiálně už také mnoho let důchodce, ale jinak stále aktivní varhaník, zpěvák, knihař a turista. Dojíždí z Kopřivnice na Pindulu, odtud stoupá ke kapli pěšky. Výšlap s převýšením 600 metrů zvládá i po operaci srdce. Stejnou trasou dorazil o něco později také MUDr. Mořic Jurečka. Ten jediný ještě není v důchodu, má ordinaci ve městě Příbor a kromě toho, že se angažuje na Radhošti, je od letošního roku i předsedou největší z našich Matic – té svatohostýnské. Všichni tři obětovali celý den a nemalou námahu, aby pro radost sobě i těch několika návštěvníků, kteří sem v tento čas zavítají, kapli vánočně vyzdobili. Jako malí, řekne si někdo. A to ještě neví, že tito tři vážení pánové v letech – všichni zdatní zpěváci – si zde po té práci jen tak sobě pro radost a Bohu ke cti zazpívali známé adventní písně. Jak to vím? Píšeme si zde v kapli takový deník: kdo tu byl který den ve službě, jaké bylo počasí, jaká návštěvnost, co zajímavého se přihodilo, co je třeba zařídit… Tam jsem se to dočetl.
Interiér kaple prostý a mrazivý. 
Bude konec roku, tak jsem udělal malou inventuru. Rok má 365 dnů. V kapli bylo díky dobrovolníkům z našeho spolku letos (zatím) otevřeno 213 krát. Tedy téměř dvě třetiny dnů v roce.
Říkáme-li že jdeme na Radhošť do služby, pak je třeba vědět, že to je skutečně služba v pravém smyslu slova, tedy zdarma. Pro nás sice radostná, ale to neznamená, že snadná. Stůl se suvenýry je v přízemí zvonice. V zimě zde mrzne stejně jako venku. Jsou-li otevřená okna ve vyhlídce věže, je tu neustálý průvan a chladno i v létě. V posledních letech jsme se už zmodernizovali: v ochozu kaple, který do té doby sloužil jen jako jakási kůlna na uskladnění žebříků, stavebních koleček a vůbec nářadí a materiálu, jsme si zřídili malý kamrlík. Kolegové mu říkají vznešeně „kancelář“, já „kumbál“. Zde se můžeme trochu ohřát a uvařit si třeba čaj (ale vodu si musíme samozřejmě donést s sebou z domu nebo o ní poprosit u nejbližších sousedů – obsluhu radhošťského vysílače).
Betlém a stromeček v kapli o Vánocích. 
No a úplně nedávno kolegové vybudovali za tímto kumbálem další místnost – zákristii, takže kněz už se nemusí přede mší převlékat do svého roucha za oltářem, jak se to zde v kapli praktikovalo po více než sto let… V zákristii je na zdi obrázek jako vzpomínka na P. Rudolfa, frenštátského faráře a obětavého služebníka i v této kapli. Také je zde upomínka na kardinála Dominika Duku, respektive na jeho návštěvu Radhoště. A hned vedle visí reliéfní dřevořezba kaple – dar šťastných novomanželů. Je to památka na jednu z mnohých svateb, které se zde konají poměrně často. (Já sám od toho snoubence spíše zrazuji. Ne od svatby samotné, ale od výběru místa. Počasí se nedá objednat. Prostě někdy se tu na Radhošti současně s novomanžely i „čerti žení“.)
Kamenný kříž Michala Janíka z roku 1805 a sousoší Cyrila a Metoděje od Albína Poláška.
Plaketa kardinála Berana je nejnovější z pamětních desek na zdi kaple. Poslali nám ji poštou z českého poutního centra Velehrad v Římě. Byl to však pouze sádrový odlitek. Nechali jsme ji vyrobit z bronzu a vystavili zde – v nejvýše položené svatyni naší vlasti – na počest kardinála, který zemřel v nedobrovolném exilu v Římě a jehož ostatky se mohly právě v tomto roce – v roce 120. výročí naší kaple – vrátit domů, jak si pan kardinál přál.
Zákristie v kapli na Radhošti. 
Lidé se ptají, jestli bývá v kapli o Vánocích půlnoční mše. Nebývá, ale to neznamená, že by byla kaple sv. Cyrila a Metoděje Vánocemi nedotčená. Ostatně, Vánoce si zde připomínáme celoročně známým obrazem Adolfa Liebschera Valašská Madona. Na Radhošti nejsou žádní stálí obyvatelé a tím pádem nemá ani radhošťská kaple své „farníky“, pro které by zde měla být půlnoční. Mše jsou na Radhošti slouženy pouze v letních měsících pro poutníky, ale při troše štěstí můžete tuto prostou kapli stojící o samotě na vrcholu hory zastihnout otevřenou takřka celoročně. Určitě častěji, než většinu kostelů uprostřed našich obcí a měst. Ano, je to překvapivé, ale je to tak.
Plaketa kardinála Berana a pamětní deska kardinála Duky.
Tato kaple je z mnoha důvodů výjimečná. Dnes jsem zde zdůraznil především jeden: ač i tento kostelík patří církvi, konkrétně farnosti Frenštát, stará se o něj úplně a bezezbytku občanský spolek – Matice radhošťská. Stará se o něj dobře. Osobně se domnívám, že podle tohoto modelu by měly fungovat i ostatní kostely a farnosti a že je chybou, že tomu tak není.
Den je v tento vánoční čas krátký. Šero bylo vlastně celý den a tma přijde brzy. Dnes už do kaple asi žádný návštěvník nedorazí. Zbývá zkontrolovat všechny okenice, vypnout hlavní jistič… Než za sebou zamknu dřevěná vrata zvonice, jdu se ještě rozloučit do kaple. Maně se mi vybaví slova sloky staré poutní písně: „…a vždy si rozjímám, že jdu už naposled“. Po katolickém zvyku sáhnu při odchodu z kaple do kropenky u dveří – a prsty narazí na led. Venku mokrý sníh namrzá. Richard Sobotka ve své knížce Toulky Beskydami vzpomíná tragický příběh kastelána radhošťské kaple, který cestou ze služby v kapli domů do Frenštátu nešťastně uklouzl a zabil se asi nárazem do stromu při pádu po zledovatělém strmém svahu…
Josef Krůpa
Foto © Josef Krůpa