Procházka byla zaměřena na stavby projektované architekty Lubomírem a Čestmírem Šlapetovými, kteří zanechali v architektuře Rožnova nejpatrnější stopu. Většinu jejich návrhů stavěla rožnovská firma Bayer – Barabáš. Práce bratří Šlapetových jsou spojeny s funkcionalismem,
který do Rožnova pronikl velmi brzy. Je zajímavé, kolik staveb v tomto slohu zde najdeme.
Sloh je charakteristický prostým členěním forem a účelovým uspořádáním. Odmítá zdobnost a využívá nové stavební materiály např. železobeton. Ukázkou této architektury je např. vila postavená pro drogistu Adolfa Novotného na návrh pražského architekta Víta Obrtela na Nábřeží dukelských hrdinů. Dnes je využívána pojišťovnou Generali a různými stavebními úpravami její původní vzhled silně utrpěl. Drogista A. Novotný byl otec nám dobře známé paní učitelky Věry Klasové a možná si ho někdo ještě pamatuje jako správce místního kina.
Jiný funkcionalistický dům č.680, rovněž na Nábřeží dukelských hrdinů , navrhli bratři Šlapetové pro vrchního poštmistra Špičáka v r.1932. Na něm se již projevuje odklon od čistého /bílého/ funkcionalismu a objevují se tam přírodní materiály, což je přirozenější do horského prostředí s tradicí lidových roubených stavení. I tento dům byl při nedávné modernizaci poškozen výměnou oken za plastová, změnou jejich tvaru, odstraněním dřevěného obložení štítů, barevným nátěrem fasády ap.
Dům právníka Josefa Žanty č. 688 v Javornické ulici navržený Lub. Šlapetou v roce 1932 se zdá být opuštěný a chátrá. Přesto se zachoval téměř v původní podobě, jen úbytek místa za domem, kvůli pozdější okolní výstavbě ubral na působivosti schodišti, kterým se sestupovalo do zahrady. Charakteristickým prvkem je tzv. šlapetovské okno, horizontálně protažené, zdvojené, o výšce 1,2O m. Střední díl je zasklen napevno a postranní křídla lze volně otevírat. Architekt Šlapeta byl s rodinou Žantovou v kontaktu i později, ještě v roce 1965 navrhl pro dům bytové zařízení.
Vůbec prvním domem, který Lubomír Šlapeta v Rožnově na Hradišťku navrhl v roce 1931, byla vila č. 677 pro Karla Kristýnka, ředitele městské školy v Ostravě. Je to jednoduchá bílá kostka. Vila si dodnes zachovala hodně ze své původní podoby, i když nynější majitel provedl některé vnitřní úpravy a hlavně vyměnil okna za plastová a proměnil dům na pension.
Vedlejší vila patřila řediteli Brillovy továrny Klosovi a je rovněž architektonicky zajímavá. Podobný návrh jako pro vilu K. Kristýnka vypracoval L.Šlapeta také pro dům Amalie Winklerové. Byl však upraven a současný stav příliš původní návrh nepřipomíná. Vila je hustě obrostlá stromy a keři, je možné ji částečně vidět z Nábřeží Dukelských hrdinů a z ulice Slezské .
Ke skupině bílých kubických vil se řadí i víkendový dům ostravského advokáta JUDr. Josefa Vondráčka v Slezské ulici č. 703. Na projektu pracovali od roku 1933 oba bratři Šlapetové společně. Patrový dům má půdorys do tvaru L. Obě křídla jsou zakončena v prvním patře terasami a pod jižní terasou je zimní zahrada. Na jižní fasádě jsou šlapetovská okna a na západní dvě kruhová okna. Vilu dnes vlastní podnikatel pan Tůma, který provedl velmi zásadní přestavbu a dostavbu konzultovanou s renomovaným architektem a s použitím moderních materiálů. Základní myšlenka Šlapetova návrhu však byla respektována. Zahrada je doplněna bazénem a přístřeškem na posezení. Celkově působí prostředí velmi příjemně, není uzavřené jako u Winklerovy vily, před zahradou byl ponechán volný prostor do ulice. Prohlídku exterieru vily a okolní zahrady nám umožnil majitel pan Tůma a spolu se svým architektem doprovodil i zasvěceným výkladem.
Posledním zajímavým domem navrženým kanceláří Čestmíra Šlapety je dům Dr. Rudolfa Prchala v ulici Zahradní č. 750 z roku 1939. Architekt se zde vrátil ke klasickým funkcionalistickým formám. Vnitřní dispozice je jako u všech šlapetovských staveb vázána na světové strany. Původní vzhled domu byl ale téměř setřen pozdějšími přestavbami, původní garáž změnili na další obytnou místnost a postavili garáž novou, zazdili a zmenšili okna. Takže o původním stavu je možné si udělat představu jen podle dochovaného projektu.
Asi nejpozoruhodnějším projektem architektů Šlapetových v Rožnově je víkendový dům přerovského továrníka Vítěze na Dolních Pasekách č. 717 z r. 1936. Lubomír Šlapeta pracoval na adaptacích domu pro rozrůstající se rodinu téměř po celý svůj život. Dům stojí v rozlehlé krásné zahradě na úpatí vrchu Kozince, s výhledem do rožnovského údolí. Pocit romantiky a souladu s přírodou umocňují použité materiály, dřevo a kámen. Obytný prostor spojuje se zahradou sala terena.
Po znárodnění přerovské továrny a smrti Jana Vítěze se jeho manželka Zenobie přestěhovala do Rožnova natrvalo. Šlapeta prováděl další úpravy domu ještě v následujících letech, naposledy v roce 1980. Všechny změny se ale prováděly s ohledem na zachování původní myšlenky. Autorská přestavba roku 1980 byla poslední a dnes je dům jedním z nejzdařilejších příkladů romantické architektury jakou Šlapetové v oblasti Beskyd uskutečnili. Dceru továrníka Vítěze paní Zenobii Pelárovou si pamatuju. Byla to dáma v tom nejlepším slova smyslu. Chodila pracovat do Travinářské stanice, občas jsem ji potkávala a také jsem ji vídala pracovat na zahradě, která byla tenkrát její zásluhou úžasná. Ulice, ve které dům Vítězových stojí, nese dnes jméno Šlapetova. Když se manželka architekta Šlapety dověděla o úmyslu ocenit takto jejího muže byla nesmírně potěšena, protože v minulosti byly tendence jeho práci znevažovat jako úpadkovou a buržoazní úchylku.
Bratři Šlapetové nebyli ale jediní, kdo v Rožnově navrhoval domy ve funkcionalistickém slohu. Byl to také Val. meziříčský architekt Bohumír Kupka, který projektoval stavbu Zemské hospodářsko-lukařské školy na Nábřeží dukelských hrdinů č. 570 postavenou v letech 1928-31. Jejím ředitelem byl poslanec tehdejšího Národního shromáždění Emanuel Vencl, který měl velký vliv na rozvoj školství na Valašsku.
Spolupráce Bohumíra Kupky a Emanuela Vencla pokračovala návrhem jeho soukromé vily č. 696 na Tyršově nábřeží postavené v letech 1932-1933. Emanuel Vencl byl mimořádná osobnost. Pod jeho patronací se uskutečnila Krajinská výstava v r. 1932, která mimo jiné upozorňovala na problematiku aktuálního stavu vzdělání, hospodářství a průmyslu na Valašsku. Vencl využíval svých kontaktů a jeho zásluhou vznikaly na Valašsku školy. Na paměť desetiletého trvání republiky se Ministerstvo školství rozhodlo věnovat finanční příspěvek 1 milionu korun na stavbu několika měšťanských škol.
Poslanec E. Vencl měl největší zásluhu nejen na povolení subvencí, ale také na jejich výši. Vybraným valašským obcím pak doporučil k výstavbě škol v Zubří a ve Vidči opět architekta Kupku. I na těchto stavbách jsou patrné prvky funkcionalismu.
Mimořádně záslužná činnost E.Vencla se ale datuje do mnohem dřívějšího období. Již v době 1.sv. války, jako ředitel Hospodyňské školy, záměrně zvýšenými objednávkami obilí údajně k setí, zásoboval obyvatele Valašska a pomáhal jim přežít hladová léta.
S výjimkou období 1. sv. války byla léta počátku 20. stol. na Rožnovsku dobou velkého stavebního ruchu. Vznikalo množství pozoruhodných vilek, školních budov, kostelů, mostů a silnic. Většinu těchto staveb realizovala firma Bayer-Barabáš. Nacházíme je po celém městě. Patří k nim i novobarokní vila JUDr. Jana Slaměníka z let 1912-13, která od roku 1993 slouží jako Městská knihovna.
Další zajímavou, v Rožnově ojedinělou neoklasicitní stavbou je budova Měšťanské školy, dokončená v r. 1919. Podle návrhu brněnského architekta Vladimíra Fischera ji stavěla opět firma Bayer-Barabáš. Dnes slouží jako ZUŠ.
I Fassmannovu vilu v Pivovarské ulici stavěla podle návrhu Val.meziříčského architekta Arnošta Klose v letech 1904-5 tatáž firma. Už v r. 1906 postavil Karel Barabáš podle návrhu vídeňského architekta Stiassneho na Palkovni tzv. Lehárnu.
Firma domy nejen stavěla, ale také navrhovala. Jejich dílem je například několik secesních vilek v ulici Čechově z roku 1910 a domy v ulici Zátiší, které nechal postavit kolem roku 1912 obchodník a podnikatel Čeněk Janík pro svých pět dcer.
Návrhy této firmy jsou ovlivněny také některými prvky lidové valašské architektury. Například vilka č. 586 na Tyršově nábřeží, nebo vilka č. 528, kterou si dal postavit spisovatel Methoděj Jahn na Štefánikově nábřeží, dnes Nábřeží dukelských hrdinů.
Vůbec první dům si na tomto nábřeží postavil v r. 1920 Frant. Bayer a zakoupil kolem Bečvy i další pozemky. Bylo to tehdy místo značně nehostinné a sklidil za to posměch. Ovšem už do dvou let byly všechny pozemky rozprodány a postupně si na nábřeží dali postavit své domy ředitel městského úřadu Stanislav Kramoliš, ředitel spořitelny Fr. Hůzl, báňský úředník B. Pfeifr a další.
Firma se podílela i na výstavbě Valašského muzea. Již v r. 1911 vypracovala rozpočet na stavbu několika objektů, které se měly stát součástí muzea. V roce 1925 pod dohledem zkušeného tesařského mistra Michala Fabiána přestěhovali z náměstí Radnici a Billův dům do Hájnice.
V roce. 1924 postavila firma silnici z Rožnova do Vidče.
Frant. Bayer postavil také zvonici kaple na Radhošti, kde jsou o této skutečnosti vypsané podrobné informace.
Zdálo by se, že se firmě neobyčejně daří a bylo proto překvapením, že koncem třicátých let nečekaně vyhlásila bankrot. Stavitel Barabáš zemřel v roce 1935. Jaký byl další osud jeho rodiny nevím. Jeho dcera paní Věra Otevřelová, národopisná pracovnice, se kterou jsem měla to štěstí se potkávat ve Valašském muzeu a často jsme si o životě v Rožnově povídaly, se nikdy o práci svého otce nezmiňovala a já jsem se neptala. Tragedie rodiny Bayerovy je mi ale dobře známá, protože se dotkla i naší rodiny. František Bayer a můj staříček Josef Tvarůžek byli nerozluční kamarádi od chlapeckých let. Jako dospělí pracovali nadšeně v různých společenských organizacích křesťanského zaměření a navíc se oženili se sestrami Barošovými, takže celoživotní přátelství se stalo i rodinným příbuzenstvím. Bankrot firmy znamenal pro rodinu Bayerovu těžký pád společenský i existenční. Přišli o veškerý majetek. Ale zasáhl i do osudu naší rodiny. Firmě ručil můj staříček svojí vilkou, za kterou ještě nebyla splacena hypotéka. Tak se i vilka stala předmětem exekuce. Ironií bylo, že zbývala splátka posledních 1500 Kč. O nějakém splátkovém kalendáři nechtěla spořitelna vůbec jednat. František Bayer celou situaci psychicky neunesl a konec života strávil v Kroměříži v léčebně. Byl pohřben na ústavním hřbitově, protože jeho žena neměla finanční prostředky na převoz a pohřeb. Obě rodiny čekalo stěhování z jednoho podnájmu do druhého, moji staříčci měnili pobyt během dvou let 5x. Nakonec našli trvalé bydlení na Tyršově nábřeží v domě č. 770, který projektovala ještě firma Bayer-Barabáš. Teta Anna Bayerova bydlela jistou dobu v Blechárně a pak dlouho pracovala jako školnice ve Štefance, kde také bydlela. Poslední léta žila u své dcery v Bystřici p. H. Teta Anuška, jak jsme jí říkali, krásně zpívala. Vzpomínám na její návštěvy o Vánocích na svátek sv.Štěpána, kdy jsme se vždycky těšili, až nám zazpívá naši oblíbenou koledu Vyšla již hvězdička nad Betlémem.
Při procházení rožnovskými ulicemi je až překvapivé, kolik zajímavých domů zde bylo postaveno a jak významní architekti se na jejich návrzích podepsali. Bylo jich mnohem víc, než jsem tady zmínila, tak snad až příště, po dalším Dnu architektury.
Kromě poznámek zapsaných z výkladu při příležitosti procházky v Den architektury jsem použila informace z Magisterské práce Lenky Stavinohové, přístupné na internetu a vlastní rodinné vzpomínky.
Text © Doubravka Vejmelková
Foto, reprofoto, archiv © Richard Sobotka