Starší Zašovjané si ho dobře pamatují. Byl to kněz, redemptorista, který se tak znelíbil komunistickému režimu, že 18 let nesměl vykonávat své kněžské povolání. Letos od jeho smrti uplyne už 35 let. Časopis slovenských řeckokatolíků Svetlo otiskl tehdy tuto zprávu:
„Dňa 14. júla 1984 ukončil svoju pozemskú púť otec Alois Jozafát Brezina. Usnul pokojne, posilnený sviatosťami umierajúcich. Narodil sa 14. novembra 1905 v Bludove na Morave. Z desiatich súrodencov bol štvrtým. Rodičia mu dali príklad zbožnosti a pracovitosti. Bol obdarený schopnosťami ducha a ako študent vynikal vo všetkých predmetoch. Na kňaza bol vysvätený 29. júna 1932 v Prahe. Bol rímskokatolíckym kňazom, ale ako nadšený ctiteľ sv. Cyrila a Metoda prijal obrad gréckokatolícky. Ako mladý kňaz pôsobil tri roky v Stropkove.
Záver svojho života ukončil medzi gréckokatolíkmi v Brezničke, kde pôsobil od roku 1971 až do smrti. Jeho životná cesta nebola ľahká. Bol viackrát vážne chorý. Tri roky bol väznený v nemeckom koncentračnom tábore blízko Bayreuthu. Posledné bolesti ťažkej nemoci znášal s odovzdanosťou do vôle Božej. Bol duchovným synom sv. Alfonza a jeho verným nasledovníkom. Veriaci si ho vážili pre jeho kňazskú horlilvosť. Rád každému pomáhal, vedel tešiť trpiacich aj obveseliť štipkou humoru.
S nebohým sa rozlúčilo veľa kňazov, medzi nimi aj spolubratia z rodnej Moravy a skupina príbuzných, za veľkej účasti vďačných veriacich.“
Nedá se přehlédnout, že v citovaném článku se mluví o mládí a stáří, ale ani slovem o střední etapě života P. Březiny. Politická realita roku 1984 to neumožňovala.
P. Alois Březina před kostelem v Březničce. 
Na železniční trati Olomouc – Mohelnice je stanice Červenka. Obec mnohem menší než Zašová, přesto zde zastavují i některé rychlíky. Za nádražím stojí kostel, na který přímo navazuje jiná velká budova. Původně tu byl jen malý zámeček, který vznikl jako soukromá „čekárna na vlak“. Později objekt získali redemptoristé, přebudovali jej na klášter a střední školu a přistavěli i zmíněný kostel sv. Alfonse, což vysvětluje, proč je v Července kostel hned u nádraží.
Právě v tomto klášteře začal po válce působit P. Alois Březina a jako vzdělaný a aktivní kněz se stal záhy jeho představeným. Ne na dlouho. V neděli 17. července 1949 se měl ve všech moravských kostelích číst list arcibiskupa Josefa Matochy, komunističtí úředníci to však zakázali. P. Alois Březina věc vyřešil nesmírně vtipně, ale současně odvážně. Chytil se toho, že podle ústavy je Československá republika demokratický stát a veškerá moc vychází z vůle pracujícího lidu. On měl pracujícího lidu plný kostel, tak nechal hlasovat, zda má arcibiskupův list přečíst…
P. Alois Březina před kostelem sv. Cyrila a Metoděje ve Stropkově. 
Odplata se dostavila brzy – byl obviněn z podvracení republiky. (V průběhu let 1948 – 64 bylo na základě podobně absurdních obvinění odsouzeno pouze z tohoto řádu redemptoristů 52 řeholníků k celkovému trestu 303 let + 1 x doživotí.) P. Březina měl protentokrát štěstí – byl brzy amnestován. Do svého kláštera se však vrátil jen nakrátko, protože už v noci ze 13. na 14. dubna 1950 proběhla tzv. „akce K“, kdy byly násilně zlikvidovány všechny mužské řády u nás. P. Březina byl následně jako stovky jiných protiprávně držen v klášteře Želiv přeměněném na internační tábor. Když se po letech dostal na svobodu, jeho klášter v Července už využívala armáda. Azyl našel u rodiny své sestry, která žila v Zašové. Její manžel zde měl zahradnictví (pan Lev), a i když také tento rodinný podnik si už přivlastnil stát, rodina původního majitele mohla pod hlavičkou JZD v zahradnictví nadále pracovat. Tak se i P. Alois Březina stal zaměstnancem družstva.
P. Alois Březina v zašovském kostele.
Zašovský farář P. Karel Boháč byl knězem velmi oblíbeným, ale i občansky statečným. Se slovy, že kněz patří na faru, nabídl P. Březinovi k bydlení jeden pokoj. Později P. Březina občas vypomáhal při poutích a jiných slavnostech u oltáře jako přisluhující, ale i to bylo „na hraně“, protože měl stále zákaz působit jako kněz. Zašovské ministranty učil a zkoušel z „latinky“ a ti z něj měli větší respekt než z pana faráře. Při službě u oltáře vyžadoval od ministrantů kázeň a důstojné chování, mimo kostel však bylo vše jinak. Zastával heslo: „Smutný svatý – špatný svatý“. S dětmi chodil na farní zahradu – jak říkal – zobat ovoce a podnikal s ministranty i s dalšími dětmi výlety na známá místa v okolí.
P. Alois Březina s dětmi na Radhošti (kolem r. 1960). 
V době politického uvolnění roku 1968 mu byl konečně navrácen státní souhlas k výkonu kněžského povolání. P. Alois Březina, ač už byl v důchodovém věku, bez zaváhání přijal nabízené místo na východě Slovenska blízko Dukelského průsmyku, kde se většina obyvatel hlásila k řeckokatolické církvi, a to navzdory tvrdé perzekuci a až do roku 1968 komunistickým režimem podporované snaze rozšířit zde vliv ruského pravoslaví. P. Alois Březina tam zpočátku neměl snadnou pozici, ale díky své otevřené povaze dokázal překonat všechnu nevraživost a přispět k usmíření a k dobrému vzájemnému soužití, což prý nakonec ocenily i tamní státní orgány.
P. Alois Březina a Březnička r. 1982.
P. Alois Březina je pohřben v řádovém hrobě na hřbitově ve Stropkově a jeho farníci z malé vesničky Breznička o něm dodnes mluví jako o vzácném člověku.
Josef Krůpa