Je několik věcí, které nemůžeme v žádném případě ovlivnit. Mezi ně patří kdy, kde a do jaké rodiny se narodíme. Na všechny tyto skutečnosti jsem měla štěstí. Doba sice nebyla příliš vlídná, ale zato upevňovala charaktery.
Městečko Bystřice pod Hostýnem, kde jsem se narodila, leží na rozhraní Valašska, Hané a Záhoří a vlivy těchto regionů se v Bystřici více či méně prolínají. Měla jsem vždycky silnou vazbu na Valašsko, moje maminka pocházela z Rožnova pod Radhoštěm. Už 60 let ve svém rodném městě nežiji a když dnes procházím jeho ulicemi marně doufám, že snad potkám někoho známého z dob mého mládí. Vyrostly už tři další generace. Na místě, kde stával v Holešovské ulici náš domek je dnes autobusové nádraží. Nikdo z těch kdo tady projíždí neví, jak tu voněl šeřík, že tady rostly dva vysoké stromy jaderniček a zrály ty nejsladší ryngle. Zalitá asfaltem je tam někde studna, ve které bylo dost vody i pro sousedy v tom tragicky suchém roce 1947. Když na podzim opadalo listí z lip a kaštanů, které rostou podél říčky Bystřičky kolem silnice, viděli jsme z okna na Hostýn. Stával tam kříž, který byl osvětlený a zářil na kus Moravy, prý jej bylo vidět až v Olomouci. V roce 1948 nebo 1949 byl vyvrácen vichřicí a už nikdy nebyl obnovený. Vzpomínám si, jak v neděli jezdily kolem našeho domu desítky autobusů s poutníky na Hostýn a spoustu jich přijížděly také vlakem. Chodili jsme se někdy dívat na nádraží když odjížděli. Byla to vždycky přehlídka slováckých a hanáckých krojů.
Naše ulice jak jsem ji znala už neexistuje, stejně tak, jako celá pravá část Dolní ulice, která vede od náměstí směrem k Bystřičce. Dnes tam stojí moderní budovy s obchody a úřady. Pamatuji si tam dům, kde měl hodinářství a zlatnictví pan Josef Karel.
Obchůdek pana Aloise Fuksy.
Vedlejší malý obchůdek, vybíhající do chodníku vlastnil Alois Fuksa. To byla zajímavá postava. Do krámku se scházelo po několika schůdcích a sortiment zboží byl velice pestrý. Pan Fuksa, který měl přes oko černou pásku, prodával a opravoval sportovní obuv a všechno potřebné pro turisty a sportovce. Vídala jsem tam vázání na lyže, vosky, tenisové rakety a turistické hole. Ale my jsme si k němu chodili kupovat kuličky. Měl dokonce i skleněnky, ještě je mám. Prodával také tehdejší „zábavnou pyrotechniku,“ kapsle. Malé kulaté papírky, uprostřed s černou skvrnkou. To byl střelný prach. Když se do něj udeřilo kamenem nebo kladívkem, pěkně to prásklo. Ještě dnes vzpomínáme, jak nás to bavilo.
Vedle krámku pana Fuksy bydleli a provozovali pekárnu Gaždovi. Vyprávělo se, že u Gaždů se někde pod schody ukrýval holešovský farář Jan Sarkander, který byl v Olomouci umučený. (Papež Jan Pavel II. ho svatořečil). Něco na tom může být, protože ta Dolní ulice se kdysi jmenovala Sarkanderova. Já mám na Gaždův domek jinou vzpomínku. V r. 1947 a 1948 žila celá republika úspěchy našich hokejistů. Byli jsme mistry světa. Samozřejmě jsem i já byla velký fanda, znala jsem všechna jména našich hrdinů. Na přenos jednoho zápasu ze Sv. Mořice jsem se nestihla vrátit domů. U Gaždů bylo pootevřené okno a na celou ulici se nesl nezaměnitelný hlas reportéra Josefa Laufera. A já jsem stála pod oknem a celou třetinu napjatě poslouchala a fandila. Byli jsme mistry Evropy. V listopadu 1948 část hokejistů dodnes nevysvětlitelně zmizela i s letadlem při cestě z Paříže do Londýna.
Od bývalého Gaždova pekařství přes cestu stojí škola, dnes má název T.G. Masaryka. Byla postavena v roce 1897 a jejího otevření se zúčastnil i císař František Josef I., který Bystřici navštívil při příležitosti císařských manévrů.
Hřbitov Laudonů v Bystřici pod Hostýnem.
U školy byla v roce 2013 umístěna busta továrníka Michaela Thoneta, který měl na rozvoj a historii Bystřice zásadní význam. V roce 1860 uzavřel Michael Thonet s majitelem zámku a panství baronem Ernstem Laudonem smlouvu o koupi dřeva z Laudonských lesů a založil továrnu na ohýbaný nábytek. Už o rok později byla postavena první budova továrny a firma Gebrűder Thonet se stala největší továrnou svého druhu na světě.
Příliv pracovních sil zvýšil počet obyvatel a v roce 1864 byl Bystřici udělen status města. Z původního podhorského zemědělského městečka se stalo průmyslové město.
Thonetové rozšířili výrobu do dalších poboček na Valašsku, kde byl dostatek dřeva. V roce 1885 zaměstnávala továrna 2 155 dělníků.
Ve vedení továrny se střídali Michaelovi synové a vnuci. Byli váženi pro své sociální cítění. Viktor Thonet dal postavit kolonii dělnických domků v Přerovské ulici a štědře podporoval městský sirotčinec. Franz založil fond na podporu vdov a sirotků. Jeho bratranec Carl, v době kdy vedl továrnu, dal pro předškolní děti svých zaměstnanců zřídit tzv. dětskou zahrádku „s vyučovací řečí českou“, což v té době nebylo běžné.
Učitelé Hudební školy, uprostřed s ředitelem Sládkem.
Můj staříček Josef Slavický u Thonetů také pracoval. Mám fotografii z roku 1909, na které je tehdejší majitel továrny Viktor Thonet se svými zaměstnanci. V důsledku různých problémů byl Viktor Thonet nucen se v roce 1923 spojit s jinou nábytkářskou firmou Kohn a Mundus, svůj podíl nakonec prodal a z města odešel. Během války se němečtí úředníci továrny hlásili nadšeně k nacistům. Po II. sv. válce se ještě zachoval název firmy Thonet, ale v padesátých letech byla přejmenována na TON.
Busta Michaela Thoneta u školy v Bystřici pod Hostýnem. 
Škola, u které je umístěna busta Michaela Thoneta, byla to v mém dětství škola chlapecká, stojí na začátku ulice, která vede k nádraží. Ulicí jsem prošla zcela náhodně v Den architektury se skupinou zájemců s odborným výkladem. Bylo pro mě překvapením, kolik zajímavých domů se právě tam nachází, navíc navrhovaných takovými architekty jako byl Bohuslav Fuchs nebo Otto Zeman, který byl nazývaný architekt Bystřice a Hostýna.
Ta ulice měla být honosnou třídou. Otto Zeman si tam postavil i svoji vilu, dnes jsou v ní ordinace lékařů.
Nevím, kolikrát jsem Nádražní ulicí šla a bohužel, příliš jsem si těch staveb nevšímala. I moje cesta do školy vedla částí Nádražní ulice kolem domku a dílny pana Jindřicha Plesníka, jednoho z posledních dýmkařů. Jeho dílnu i velkou reklamní dýmku koupilo po letech Valašské muzeum a byla instalovaná v Radnici v Dřevěném městečku, takže jsem si při práci v muzeu mohla své cesty do školy často připomínat.
Nádražní ulice, honosné vily a jejich zdobení.
Moje dívčí škola stála na náměstí vedle kostela. Od páté třídy k nám přišly nové spolužačky z okolních vesnic a také z Rusavy. Okamžitě jsem poznala, že mluví valašsky. Doma jsem se ptala, jak je to možné. Tatínek sáhl do knihovny a dal mi číst knihu Františka Táborského Rusava – život valašské vesnice.
Při nejbližší příležitosti jsme se vydali na rodinný výlet. Přes Hostýn, Skalný na Rusavu. A tak jsme viděli chatu malíře Adolfa Kašpara, evangelickou faru, kde působil přes 50 let Daniel Sloboda, naprosto výjimečná osobnost a hledali jsme místo, ze kterého maloval Augustin Mervart obraz Hořansko, který jsme měli doma.
Až jako dospělá jsem si plně uvědomila, jakou formou jsme získávali různé vědomosti. Naši rodiče dbali na to, abychom se o místě kam půjdeme nebo pojedeme něco dopředu dověděli.
Výlet s učiteli a žáky Hudební školy na Skalný. 
Podobný výlet byl na zříceninu hradu Křídlo nad Brusným po přečtení historického románu Cesty knížecí od Pavla Hejcmana, (po roce 1989 starosty města), nebo na Obřany. Obřany jsou zřícenina hradu, který byl zbořen za husitských válek. Původně byl stavěn – dnes bychom řekli, bez stavebního povolení – Bočkem z Kunštátu v roce 1365. Král dal příkaz hrad zbořit. Boček jej ale převedl na markraběte Jana Jindřicha, ten hrad dostavěl a pak jej zase převedl zpět na Bočka. Zkrátka, všechno už tu bylo. Vzpomínám si, že na Obřany jsme jednou šli přes Hostýn, Skalný a Bečku, kde nás zastihla největší bouřka, jakou jsem v životě zažila.
V květnu jsme každý rok chodili do Ochoz na konvalinky. V tom lese jich kvetly snad miliony . Ale my jsme tam také hledali zbytky mohyl, které byly údajně staré několik tisíc let. Už jsme nic nenašli, protože nálezy z jejich okolí odvezli do MZM v Brně.
Vždycky, když přijedu do Bystřice, zajdu do Zrůbkovy cukrárny. To je ve městě pojem. Jsem ráda, že zůstal její název zachovalý, i když ji dnes provozuje asi pátá generace rodiny. Pana Zrůbka jsem znala, tedy toho ze čtyřicátých let minulého století. Byl také starostou a sponzorem všech možných charitativních akcí a v kostele měl vyhrazenou lavici se svým jménem na mosazném štítku. Chodili jsme do cukrárny na zmrzlinu servírovanou v alpakových kalíšcích a sedávali pod obrazem malíře Jana Ježka, který znázorňuje procesí na Hostýn. Visí tam stále. V zimě jsme se těšili, až pan Zrůbek umístí do výlohy velké figuríny sv. Mikuláše, anděla a čerta a o Vánocích krásný vyřezávaný betlém. Ten po letech koupilo Valašské muzeum a býval instalovaný ve velké jizbě Fojtství. Dnes sedávám v cukrárně raději u okna a pozoruji, jak se od mých dob změnilo náměstí.
Úžasná je květinová výsadba. Stejný je kostel i škola, která je pojmenovaná po Františku Táborském a kde jsem 8 let brala rozum. Vedle bývalá fara, dnes Lidová škola umění. Všechno jak bývalo, jen lípy kolem kostela vyrostly a na místě budovy Občanské záložny stojí dnes hotel Podhoran, příčina mnohých potíží města. Ještě dnes nerozumím tomu, proč bylo začátkem sedmdesátých let rozhodnuto o demolici Občanské záložny. Spíš by ta stavba měla být památkově chráněná. Její historie je velmi zajímavá.
Občanská záložna vznikla v roce 1886 jako finanční ústav a sdružovala velmi širokou škálu střadatelů. V členské základně se kromě jmen známých bystřických osobností objevuje také továrník Thonet a pro nás jistě zajímavý Čeněk Kramoliš. Budova Občanské záložny sloužila také jako hotel a společenské centrum města s krásným sálem a restaurací. Já mám toto místo spojené hlavně se vzpomínkami na Hudební školu a jejího ředitele Jana Sládka. Přišel do Bystřice už v roce 1925 na místo varhaníka. Hru na varhany studoval na konzervatoři v Praze, ale vzpomínal, že základy hry mu dal Jan Hlucháň z Rožnova, který v jeho rodišti působil jako varhaník. Po absolvování konzervatoře pracoval Jan Sládek jako odborník na zvony a stal se uznávaným a velmi zkušeným kampanologem. Po 1. světové válce si většina farností pořizovala nové zvony namísto zrekvírovaných. Zvony musely splňovat všechny parametry obsahu kovů a musely být správně vyladěny do různých tónin. Pan Sládek jezdil po celé republice a zvony kontroloval. Jeho příchod do Bystřice měl velký význam pro kulturní život města, hlavně pokud jde o hudbu. Vzpomínám si na pověstné abonentní koncerty, které organizoval a zval na ně nejlepší umělce té doby: Věra Řepková, Josef Páleníček, David Oistrach, Václav Hudeček, Maria Tauberová, beseda s Annou Hostomskou a Mirko Očadlíkem a řada dalších. Vrcholem sezony bývaly koncerty Pěveckého sdružení moravských učitelů a Mužský pěvecký sbor Moravan pod vedením sbormistra Josefa Veselky. Ředitel Sládek založil a řídil pěvecký sbor Tregler, který existuje dodnes a má vysokou uměleckou úroveň; Eduard Tregler byl vynikající varhaník a pedagog, přítel Jana Sládka. Zemřel v Bystřici během letního pobytu.
Pamětní deska na domě čp.71 na domě na náměstí. 
Vzpomínám na Hudební školu velice ráda, byla tam přátelská atmosféra. (Přikládám fotografii z výletu na Skalný s učiteli a jejich žačkami). Pan ředitel Sládek mě učil hudební nauku, klavír pan učitel Sedlář a zpěv paní učitelka Buchingerová. Z Hudební školy vycházeli absolventi, kteří úspěšně studovali na konzevatoři a mnozí z nich působili jako profesionální hráči; např. violoncellistky sestry Olivovy, Libuše v orchestru Smetanova divadla a Helena v Pražském symfonickém orchestru FOK, Josef Stibor lesní roh Filharmonie Brno, Eva Doláková flétna v Janáčkově filharmonii Ostrava, kde také vyučovala, koncertní a operní pěvkyně Libuše Zbořilová Janochová. Někteří působili i v zahraničí např. Jaroslava Krumpholcová v Norsku, Miroslava Janečková ve Švýcarsku. A to jsou jen někteří z těch dřívějších, o úspěších současných nemám přehled.
Na kvalitu výuky měl určitě vliv také výběr učitelů. Jejich vzpomínky na působení v Bystřici byly vydány při příležitosti 100 let od narození Jana Sládka a 5O let od založení Hudební školy.
Zajímavý je osud Dagmar Kopecké Lédlové. Výborná klavíristka a později studentka hry na varhany, po absolvování kozervatoře studovala ještě v Německu. Provdala se do Kanady, kde měla v Torontu soukromou školu. Její manžel objednal v Krnově výrobu varhan přesně na míru a pracovníci krnovské továrny je v domě instalovali.
Z Bystřice pocházeli také Jaromír Karel a jeho bratr Miloš, synové Josefa Karla, který měl v Dolní ulici hodinářství a zlatnictví. Všichni tři byli hudebně činní, oba synové byli žáky pana ředitele Sládka. Jaromír Karel pak studoval skladbu na konzervatoři v Brně u Jaroslava Kvapila. Při angažmá ve Smetanově divadle v Praze začala jeho spolupráce s Alfredem Radokem a Oldřichem Novým, který ho přivedl do Plzně. Tam ho zaujala opereta. V Plzni působil jako šéf operety a dirigent mnoho let. Zemřel v roce 1989.
V Bystřici má své kořeny také významný hudební skladatel 20. století Klement Slavický. Jeho otec rovněž Klement, byl žákem Leoše Janáčka a působil jako varhaník a sbormistr na Hostýně. Ze dvou manželství se mu narodilo 15 dětí. Pět dětí z prvního manželství se narodilo ještě v Bystřici. Pak se rodina přestěhovala do Tovačova. Tam se jako nejstarší narodila Anežka zv. Aša provdaná Vondrovicová, nadaná pěvkyně. Hudební skladatel Klement Slavický zemřel v roce 1999, jeho syn Milan, který šel jako hudebník v otcových šlépějích a jeho umělecká činnost byla neuvěřitelně všestranná, ho přežil jen o 10 let. Dnes z rodiny Slavických v Bystřici už nikdo trvale nebydlí. Najdeme je nejen v naší republice, ale i v Austrálii, Kanadě a Holandsku. Možná mnozí z nich ani neví, že jejich kořeny jsou v domku č. 6 nedaleko zámku v městě pod Hostýnem.
Bystřický zámek.
První zmínka o Bystřici je z roku 1368 a už tenkrát tam stála tvrz. Z té se nezachovalo nic. Zámek, jak ho známe dnes, přestavoval ze starého renezančního zámku v letech 1765-68 brněnský architekt Antonín Grimm. Ve vlastnictví zámku a panství se vystřídalo několik rodů. V 1. polovině 16. stol. to byli Páni z Víckova a Prusinovic, pak panství zdědila Bohunka z Víckova provdaná za Václava Bítovského z Bítova. Jejich erby jsou nad vstupní branou do zámku.
Zámek v Bystřici pod Hostýnem. 
Václav Bítovský byl odsouzen k trestu smrti za účast na Stavovském povstání, ale protože uprchl byl dopaden a popraven až v roce 1628. Byl viněn za umučení Jana Sarkandera. Panství bylo zkonfiskováno neoprávněně, protože jej vlastnila Bohunka. Majiteli se stali
Lobkowicové. Pak zámek chátral, nebyl trvale obýván, až v roce 1650 prodal kníže Lobkowic bystřické i holešovské panství Janovi z Rottalu.
O stavbu poutního chrámu na Hostýně se zasloužil Antonín Rottal. 
Do historie Bystřice se zapsal nejvíce František Antonín Rottal, který dal postavit nový chrám na Hostýně a současný kostel v Bystřici, zasvěcený sv Jiljí. Rottalové pocházeli ze Štýrska, kde byl sv. Jiljí velmi uctíván. Rottalové neměli mužské potomky a dcera Františka Antonína Rottala Marie Amalie se provdala za velmi vzdělaného Jana Jakuba della Rovere l´Abbate, a tehdy začal na zámku čilý společenský, umělecký a také stavební ruch. Ke starému renesančnímu zámku byl přistavěn podle návrhu architekta Grimma zámek nový.
Z rodu Rovere pocházeli dva papežové, jeden z nich Sixtus , dal postavit Sixtinskou kapli/. Další majitel zámku hrabě Jan Nepomuk Wengerský pokračoval v kulturních aktivitách. Zřídil v zámku divadlo i s orchestrem, v operách většinou italských, zpívala i bystřická děvčata a v orchestru účinkovali s panskými hudebníky i místní. Při zámku založil hrabě Wengerský anglický park, který patřil v té době k největším na Moravě.
Památku rodu Laudonů uchovávají pomníky na hřbitově v Bystřici pod Hostýnem. 
Historie zámku je nejvíce spojována s rodem Laudonů, kteří jej vlastnili od roku 1827 až do roku 1934. Slavný generál Laudon, o kterém se zpívá že „jede přes vesnici“ v Bystřici nikdy nebyl, protože zemřel v Novém Jičíně v roce 1790 dřív, než jeho příbuzní zámek koupili. Ale v zámeckém parku mu postavili sochu.
Laudonové nebyli žádní krutí feudálové, na obyvatelích panství jim záleželo. Je známé, že po prusko-rakouské válce, kdy Bystřicí několikrát prošlo pruské vojsko a obyvatelstvo bylo nuceno armádu zásobovat a bylo naprosto zdecimováno, baron Laudon je z vlastních prostředků doslova zachránil před hladomorem. Dal zřídit sirotčinec a spolu s továrníkem Thonetem a Václavem Zbořilem jej jako hlavní donátoři financovali.
Baron Ernst Olivier Laudon byl vlastníkem zámku v letech 1836 až 1913. Byl velkým milovníkem přírody. V zámeckém parku dal postavit skleníky, zimní zahradu, rybníky a vysázet nádherné květinové záhony. Park byl přístupný obyvatelům. S výjimkou rozária. Na růžích si baron velmi zakládal a bohužel se mu začaly ztrácet.
Sestra mého tatínka Marie Slavická byla provdaná Machačová. Otec jejího manžela byl zámeckým zahradníkem a o nádheru parku se staral. O tom, jak to na zámku chodilo se v naší rodině povídalo. Například děti měly učitele češtiny. Paní hraběnka prý ráda v zimě na rybníku bruslila. Hrabě dal do zámku zavést telegraf. Na přání barona vysázel jeho zahradník kolem Bystřičky alej platanů. Rostou tam stále a já doufám, že ulice Pod platany se tak bude jmenovat ještě hodně dlouho. V rozlehlém parku byly také salaše, kde se chovaly ovce a podávala žinčice lázeňským hostům, kteří využívali park k procházkám. Ovce byly chovány i na loukách kolem Hostýna.
V Bystřici byly stejně jako v Rožnově klimatické lázně i podobně organizované. Prospekt o klimatickém a žinčičném léčebním místě z roku 1900 je toho dokladem. Rozdíl byl jen v tom, že hosté ubytovaní v soukromí si museli přivézt vlastní peřiny. Připomínkou lázní je ještě dnes restaurace v parku Zahájené a název jedné části města.
V roce 1934 byl zámek prodán státu a pak předán armádě. Od té doby sloužil jako vojenský sklad zdravotnického materiálu a postupně také různým armádám. A to také znamenalo zničení parku, kde byly postaveny sklady.
Na místě bývalé Laudonovy jízdárny byl v roce 1935 postaven Spolkový dům Sušil. Byl tam velký sál kde cvičili Orli, kino, restaurace a za budovami byl stadion, kde se v zimě bruslilo a v létě promítaly filmy. Dnes je v těch místech Sportovní hala. V roce 1951 byl Vzdělávací spolek Sušil zrušen a majetek převeden na Sdružený závodní klub ROH. Místo sloužilo dál jako společenské a kulturní centrum města. Také abonentní koncerty o kterých jsem se zmiňovala se konaly tam.
Dům v němž František Sušil pobýval a po Fr. Sušilovi pojmenovaná ulice.
Ve vedlejší ulici, která také nese jméno Františka Sušila je domek, kde v roce 1868 tento významný kněz, sběratel lidové slovesnosti zemřel při lázeňském pobytu. Nevím, kdo je vlastníkem domku, ale jeho stav je víc než smutný. Pravděpodobně tam nikdo nebydlí.
Po roce 1989 byl zámek vrácen městu a dnes je to důležité místo kulturního života. Konají se tam Zámecké koncerty, výstavy a přednášky. Nachází se tam Městské muzeum a jeho bohaté sbírky jsou v zámku často vystavovány. Kdykoliv přijedu do Bystřice do zámku zajdu a vždycky je tam něco zajímavého.
Několikrát Bystřici navštívili poslední členové rodu Laudonů, kteří ještě v zámku žili jako děti. Bylo to dojemné vzpomínání a byli velmi potěšeni, jak se zámek opravuje a město se stará o jejich rodinný hřbitov, který je památkově chráněným místem.
Moje procházka městem pokračuje od Zrůbkovy cukrárny kolem bývalé továrny „Václav Zbořil a syn první moravská továrna na voskové zboží, svíčky a mýdlo.“ Firemní značku Zbořilovy továrny navrhl malíř Hanuš Schwaiger. Můj tatínek pracoval u Zbořilů jako účetní. Občas jsem za ním chodila a poznala jsem tam manželku Václava Zbořila mladšího Jiřinu. Byla to velmi milá paní. Pocházela z Rožnova, ze známé rodiny Holubovy z náměstí. Několikrát jsem navštívila jejich úžasnou vilu v Kroměříži, která byla rodině vrácena v restituci a dnes je provozována jako penzion.
Několik let po znárodnění továrny byly provozy změněny na textilní výrobu n. p. Loana Rožnov pod Radhoštěm. Dnes je v místech bývalé továrny obchodní dům Albert. Budova, kde rodina bydlela a byly tam také kanceláře je jednou z dominant náměstí a slouží dnes různým komerčním účelům.
Cestou Horní ulicí, která se dnes jmenuje Čs. brigády jdu kolem domu, kde bývala lékárna. Dům i lékárnu vlastnila rodina Seidlova. Všichni Seidlovi byli lékárníci. Rudolf Seidl, jeho strýc i dva synové Rudolf a Adolf. Manželka Rudolfa st. byla Rakušanka, v rodině se mluvilo dvěma jazyky. V době okupace byla žádána o loajalitu a rázně ji odmítla. To bylo v dané situaci velmi statečné.
PHMr. Rudolf Seidl RNDr. při studiu chodil na přednášky Jaroslava Heyrovského a byl asistentem Dr. Oldřicha Tomíčka v Ústavu analytické chemie. To mělo pro jeho další vědeckou práci velký význam. Věnoval se i farmaceutické chemii. Po otci převzal lékárnu, která byla v roce 1951 znárodněna. Dlouho pak pracoval v Uherském Hradišti v laboratoři pro kontrolu léčiv a jako pedagog pro postgraduálně studující magistry. Za tuto činnost a za přínos k rozvoji farmacie mu bylo uděleno čestné členství v Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Kdykoliv jsem do Bystřice přijela, byla jsem u Seidlů vítaná. Obdivovala jsem s jakou přímo lékárnickou přesností pan Seidl zpracovává plody své zahrady a se zájmem jsem poslouchala vyprávění o jeho životě.
Rudolfův bratr Adolf byl vedoucím lékárny v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho manželku Marii Seidlovou Schneiderkovou, vždy dokonale upravenou dámu s širokými kulturními zájmy a přítelkyni rodiny malíře Františka Podešvy si jistě mnozí ještě pamatují.
Poslední místo odpočinku malíře Hanuše Schwaigera na bystřickém hřbitově. 
Při své další cestě Horní ulicí nemůžu minout hospodu U Hanuša. Její jméno je jen připomínkou Hanuše Schwaigera. Hospoda U pošty, do které se svými přáteli chodil, stála blíž k náměstí a dnes už neexistuje. Byla neodmyslitelně spojená s hostinským Františkem Vaverkou.
Tam, kde je dnes hospoda U Hanuša si pamatuji jako hostinského pana Váňu. Chodili jsme tam na filmy, které promítal syn fotografa Schindlera, který měl přezdívku Chmac. Takže to bylo Kino Chmac.
V hospodě U pošty u pana Vaverky se scházela vzácná společnost. Malíři Hanuš Schwaiger, Adolf Kašpar, František Ondrúšek, Jan Ježek, a často přijížděl z Prahy bystřický rodák, spisovatel, básník, hlavní redaktor časopisu Naše Valašsko a překladatel hlavně z ruštiny, profesor František Táborský. V hospodě se rodily zajímavé nápady.
Do této společnosti patřil také malíř Jaro Kučera. V gobelinové dílně ve Valašském Meziříčí, kde působil, bylo vyrobeno několik gobelínů podle návrhu Hanuše Schwaigera. Pan hospodský Vaverka byl v podezření, že do vína lije vodu. Za to se mu odměnil Hanuš Schwaiger malbou na plechové lunetě. Znázorňuje, jak v pekle nalévají čerti nepoctivému hostinskému trychtýřem do krku vodu. Kopii lunety, která je v současné hospodě umístěna, stejně jako kopie Schwaigerových kreseb zavěšených na stěnách, provedl místní malíř Stanislav Stanovský.
Busta J. A. Komenskéího a jeho mapa Moravy.
Na rozcestí ulic směrem na Hostýn a Chvalčov je na zdi plastická mapa Moravy, která zobrazuje okolí Bystřice, jak je zakreslil J. A. Komenský. Zákoutí s mapou doplňuje Komenského busta, dříve byla bronzová, její kopii vytvořil z polyesterové pryskyřice místní kamenosochař Jan Kozel. Zřízení tohoto památníku inicioval učitel Krumpholc, znalec díla a života J. A. Komenského. O realizaci se po několika letech zasloužil ředitel školy pan Josef Barbořík. Oba byli nadšenými milovníky a znalci bystřické historie. Ještě bych k nim přiřadila MVDr. Josefa Stojana, který se zabýval historií bystřického panství v době Laudonů a PHDr. Vlastu Fialovou, která je známá svou prací o historii Bible kralické. Její manžel arch. Fiala pracoval v 60. letech ve Valašském muzeu. Všichni odpočívají na místním hřbitově nedaleko hlavního vstupu.
Bystřický hřbitov je považován za jeden z nejkrásnějších na Moravě. Je ale už třetí v pořadí. První byl kolem původního kostela, jak to bývalo běžné. Druhý hřbitov, kterému se říká starý nebo také tyfový, byl založen v 16. století. Byli tam pohřbeni také vojáci, kteří zemřeli v Bystřici na tyfus ve zřízeném lazaretu v době Napoleonských válek. V hromadném hrobě jich je údajně 200. Na hřbitově je kaple z roku 1760 zasvěcená sv. Vavřinci. Než byla postavena smuteční obřadní síň u současného hřbitova konaly se pohřby z této kaple. Oba své rodiče jsem odsud vyprovázela. Dnes ji využívá k bohoslužbám evangelická církev.
Když byl koncem 19. stol. zřízen nový současný hřbitov, rodina Laudonů přenesla své hroby tam a vznikl unikátní hřbitov s novorománskou kaplí, kterou vyzdobil Hanuš Schwaiger freskami , které představují členy rodu jak vzhlíží k Panně Marii.
Když se procházím hřbitovem, tak většinu svých známých nebo těch, o jejichž životě a osudech něco vím a kteří pro Bystřici něco znamenali, nacházím právě tam.
Jen několik kroků od vstupu do hřbitova je hrob Hanuše Schwaigera. Tento mimořádný umělec pocházel z Jindřichova Hradce, ale díky přátelství s Františkem Táborským si zamiloval Bystřici, kde často pobýval. V létě bydleli Schwaigrovi v hájence pod Hostýnem, která patřila Laudonům a tam malíře navštěvovaly velice zajímavé osobnosti. Na léto několikrát přijel profesor Masaryk i s rodinou, dokonce nejmladší dcera Olga dokončila docházku do druhé třídy na Chvalčově, kde byli ubytováni, a často Schwaigerovy v hájence navštěvovali. Masaryk při svých rozhovorech s Karlem Čapkem vzpomínal na Hanuše Schwaigera jako na velmi blízkého přítele. V zimě malíř bydlel v Bystřici na náměstí. Na domě je umístěna pamětní deska. Je po něm také pojmenováno jedno náměstí. Byl podporován rodinou Laudonů, restauroval obrazy jejich sbírek a jeho dílem je na zdi zámku na prvním nádvoří freska slunečních hodin a malba připomínající návštěvu císaře Františka Josefa I.
Malíř Hanuš Schwaiger si přál být pohřben v Bystřici. Převoz jeho ostatků z Prahy i pohřeb financoval baron Laudon. Hájenka se dodnes jmenuje Schwaigrovka. Jistou dobu sloužila pro tábory křesťanské mládeže a dnes údajně jako penzion. Při vzpomínkových oslavách malířova 100. výročí jeho narození v roce 1954 jsem měla tu čest stát u jeho hrobu a položit věnec.
Busta malíře Františka Ondrůška. 
K přátelům Hanuše Schwaigera patřil malíř František Ondrúšek, rodák z Bystřice, který ale velkou část života prožil v cizině. Buď studiem na Akademii ve Vídni a v Mnichově, nebo pracovními pobyty. Byl vynikající portrétista. Před několika lety jsem viděla v zámku jeho výstavu. Byly tam kromě obrazů Rusavy a Bystřice hlavně portréty členů různých šlechtických rodů, ale také jeho přátel Bohumíra Jaroňka, Luďka Marolda, Leoše Janáčka, Aloise Mrštíka. Prezidenta Masaryka jel portrétovat až do Topolčinek. Ondrúšek se chtěl vrátit do rodného města. Koupil zanedbanou farskou zahradu se starým včelínem a domkem. Postavil tam vilku s atelierem, kde se rádi scházeli jeho přátelé. Když František Ondrúšek v roce 1932 zemřel, jeho Včelín, jak se tomu místu stále říká, chátral. Ale dnes je renovován a slouží jako Středisko volného času. Ondrúškova busta, dílo Julia Pelikána, je umístěna u školy T. G. Masaryka.
Další malíř, jehož hrob nemohu minout je Stanislav Stanovský. Studoval ve Valašském Meziříčí na Zemské gobelínové škole u malíře Jaro Kučery. (Kučera vlastnil v Rožnově vilu v Bayerově ulici, později si ji pamatujeme jako sídlo Komerční banky, dnes ordinace lékařů). Po válce studoval Stanovský v Brně na Vyšší uměleckoprůmyslové škole u profesora Karla Langera. (Ten spolupracoval s Valašským muzeem a je pohřben na Valašském Slavíně).
Karel Langer ovlivnil Stanislava Stanovského ve vztahu k lidovému umění. Je to patrné na jeho kresbách, které jsem viděla na výstavě v Bystřici i v Rožnově. Stanislav Stanovský založil v Bystřici v roce 1953 Valašský soubor písní a tanců Rusava a byl třicet let jeho uměleckým vedoucím. Rusava byla jeho srdeční záležitost. Kromě tanečních vystoupení připravil také pořady věnované památce Františka Táborského, Františka Sušila a Daniela Slobody. Soubor, společně s cimbálovou muzikou je velmi úspěšný, pravidelně účinkuje i v Rožnově. Na Stanislava Stanovského i jeho ženu Jarku se v Bystřici stále vzpomíná.
V Bystřici je pohřben také Ludvík Schneiderka, nejmladší ze tří bratří malířů. Procestovali spolu velkou část Evropy, ale Valašsko jim bylo nejmilejší. Ludvík miloval Rusavu, kde také přes léto bydlel a byl čestným občanem obce. Na stáří si upravil domek v Bystřici v Nádražní ulici. Bohužel, dlouho v něm nežil, zemřel v roce 1980. Jeho pohřbu se zúčastnilo množství přátel z Rusavy i okolí. Mám ráda jeho obrazy, nejen krajiny ale hlavně kytice a zátiší. Škoda, že na výstavě ve Velkých Karlovicích, věnované této malířské rodině, byly jeho práce málo zastoupeny.
Místo posledního odpočinku Jindřicha Tomáška. 
Při jedné své návštěvě hřbitova v r. 2000 jsem byla svědkem vzpomínkové akce, která mě velice zaujala. Skupina Sokolů u hrobu, kterého jsem si nikdy před tím nevšimla, velmi dojemně vzpomínala na svého významného člena Jindřicha Tomáška. Začala jsem zjišťovat, kdo to byl. Učitel, divadelník výtvarník, nadšený sokolský cvičitel a organizátor. Za své vlastenectví byl v době 1. světové války zatčen. Byl náčelníkem místního Sokola, Okrskovým náčelníkem a členem předsednictva Župy Palackého. Není možné vypisovat tady všechny jeho aktivity. Snad jen to, že se zasloužil o postavení Sokolovny a postaral se o zřízení veřejné knihovny, kterou katalogizoval. Zasloužil se o obnovení činnosti Muzejního spolku a o možnost uložit muzejní sbírky v zámku. Baron Laudon ochotně vyhověl. Na všechnu tuto činnost byly Tomáškovi vyměřeny pouhé 43 roky. Zemřel 17. června 1930. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. V zápise o pohřbu vzpomínají sokolové, že jednou z největších událostí v Bystřici 30. let, co do počtu účastníků i významu akce, byl velkolepý pohřeb Jindry Tomáška. „Neviděla ještě Bystřice tak velkého pohřebního průvodu, který se ubíral ulicemi jako široký nepřehledný proud.“ Je pozoruhodné, že ještě po sedmdesáti letech při příležitosti Všesokolského sletu u jeho hrobu sokolové vzpomínali.
Při své procházce hřbitovem si uvědomuji, kolik známých osobností, které se nějak o město zasloužily byli učitelé. Marně bych ale hledala hrob své první učitelky, tehdy v roce 1946 ředitelky dívčí školy Anny Grmelové. Když přišla do Bystřice jako mladá učitelka na své první působiště, učila mého tatínka. Byly jsme její poslední třída před odchodem do důchodu. Dala základy vzdělání několika generacím dětí. A když zemřela, bylo jí víc jak 90 let, pohřbu se zúčastnilo 5 lidí.
Vždycky se zastavím u hrobu paní učitelky Oldřišky Zbořilové. Ráda na ni vzpomínám. Učila nás češtinu a její hodiny literatury byl zážitek. V učebnici jsme tenkrát měli o Karlu Čapkovi pouhých 5 řádků. A ona nám o něm celou hodinu krásně vyprávěla. Myslím, že dobrý učitel je pro děti dar.
Moji bratři a jistě nejen oni, rádi vzpomínali na paní učitelku Emilii Tomáškovou. Vím, že u jejího hrobu se často někdo zastavuje.
Vzpomíná se i na učitele Zdeňka Doležala a Jiřího Matušku. To byli sportovci. Mne neučili, ale pamatuji si je. Když jsme byli vítat na nádraží i s hudbou družstvo mladých bystřických házenkářů, kteří byli v roce 1955 mistry republiky v české házené, oni měli na tom úspěchu velkou zásluhu.
Jistě každého na hřbitově zaujme hrob s vrtulí letadla, umístěnou na pomníku. Připomíná tragedii, která se stala v roce 1938 na Slovensku, při posledním vojenském cvičení před rozpadem republiky. Jindřich Kovář se zřítil s letadlem, které začalo hořet. Měl vojenský pohřeb se všemi poctami, kterého se zúčastnili také příbuzní z Rožnova. Jeho matka byla rozená Bradáčová z Chobota. Kovářovi bydleli v Nádražní ulici a ve vedlejším domku bydlel několik let v Rožnově dobře známý učitel a kronikář Karel Zrůnek, pohřbený Na Prochodné.
Náhrobní deska Vladimíra Kozáka a jeho sestry Karly.
Moje procházka hřbitovem, to je jako připomínka často neobyčejných příběhů. Takovým je i život bystřického rodáka Vladimíra Kozáka a jeho sestry Karly. Na hrobě jejich rodiny je skromná pamětní deska. Většinu života prožili v Brazilii mezi indiány a také tam zemřeli. Dá se bez nadsázky říct, že zachránili jejich kulturu. Sesbírali neuvěřitelné množství etnografického materiálu, pořídili spoustu fotografií a natočili zajímavé filmy. V Jižní Americe je jejich práce velmi ceněna.
Vladimíra Kozáka zaujaly kresby Zdeňka Buriana. Několik let si dopisovali a fotografie, které od Kozáka Burian dostával ho inspirovaly v jeho tvorbě. Vladimír Kozák požádal Zdeňka Buriana, aby podle fotografie namaloval jeho sestru Karlu mezi indiány.
Zdeněk Burian namaloval do obrazu mezi Indiány sourozence Karlu a Vladimíra Kozákovy. 
Burian prosbě vyhověl a navíc na obraz namaloval i Kozáka. Obraz je dnes umístěn v bystřické radnici. O těchto mimořádných osobnostech byl natočen dokument Muž z obrazu, nedávno vysílaný televizí. (Mimochodem, Zdeněk Burian byl synovcem rožnovského stavitele Karla Barabáše).
I Bystřice má své hrdiny a také oběti. V litinovém památníku, v novější části hřbitova, je uložena schránka s hlínou z místa bitvy u Zborova a uvedena jména všech padlých bystřických občanů.
Památka na bitvu u Zborova.
Větší štěstí měl legionář Štěpán Dohodil, který se přes celé Rusko do vlasti vrátil a dočkal se i vyznamenání od prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Ocenění se už nedočkal Felix Zbořil, válečný letec v Anglii, kterého potkal stejný osud jako většinu západních letců. Vězení na Pankráci, pak v Jáchymově. Obětem 2. světová války je věnován památník nejen na hřbitově, ale také pamětní deska umístěná na zdi kostela. Jsou tam i jména židovských občanů Bystřice, kteří nastoupili do transportu v lednu 1943, nejprve do Terezína a pak do Osvětimi. Byly mezi nimi i dvě desetileté děti. Z 36 bystřických židů se vrátili dva. Když dnes občas potkám dva krásné malé pravnuky jednoho z nich, mám vždycky dobrý pocit, že to ta zrůdná ideologie v Bystřici úplně nevyhrála.
V hostýnských horách operovalo během války několik partyzánských skupin, ale nejvíce se do historie odboje zapsala činnost parašutistů ze skupiny Clay Eva, vyslané z Londýna. Kniha vzpomínek velitele skupiny Antonína Bartoše je pro mě ještě dnes docela vzrušující čtení. Většinu rodin, které parašutistům v Bystřici pomáhaly, jsem znala. Mnozí z těchto statečných zahynuli v dubnu 1945 v Mauthausenu.
Nejvíc vzpomínám na MUDr. Františka Vytrhlíka, který parašutisty zásoboval léky a dodával jim chemikálie na výrobu neviditelného inkoustu. Z vězení se naštěstí vrátil a byl to náš rodinný lékař. Nevzpomínám si, že by v mém dětství existoval v Bystřici nějaký dětský lékař, ale jestli ano, pak u nás byl na všechny nemoci celé rodiny specialistou pan doktor Vytrhlík. U jeho hrobu vždycky vděčně vzpomínám, jak obětavě pečoval o moji maminku v posledních měsících jejího života.
Pomalu se vracím ze hřbitova a jako vždycky si všímám toho, co je pro většinu ulic typické. Téměř u každého domku je předzahrádka, kde od jara do podzimu kvete spousta, někde i neobvyklých kytek a keřů. Všechny zahrádky jsou pečlivě udržované. Z jednoho takového domu v Třídě Legií pochází významný vědecký pracovník, univerzitní profesor RNDr. Pavel Prošek CSc., můj spolužák z holešovského gymnázia. Zabývá se klimatem polárních regionů. Zúčastnil se několika vědeckých expedic na Špicberkách a na ostrově King George na Jižních Sheltlandách. Je členem mnoha vědeckých společností. Velkou zásluhu má na tom, že byla v Antarktidě zřízena samostatná česká polární stanice, kterou vedl a kde pracují vědci ze čtyř fakult brněnské univerzity. O své, až neuvěřitelně bohaté vědecké práci nám zajímavě vyprávěl.
To, že je Bystřice „kvetoucím“ městem je možná i zásluha vyhlášených Horákových Okrasných školek a zahradnictví. Vzpomínám si, že jsme chodívali i do dalšího známého zahradnictví ke Chvatíkům. Už neexistuje. Pěstovali tam skvělá rajská jablíčka a pan Chvatík se zabýval i šlechtěním nových druhů. Vím, že do jeho zahradnictví jezdily na exkurze zahrádkáři ze širokého okolí.
Při své procházce Bystřicí si uvědomuji, kolik rodinných, profesních i kulturních vazeb ji spojuje s Rožnovem. A tak mě napadá, že by titulek mého vzpomínání měl být s otazníkem. Jsem opravdu cizinkou v rodném městě?
Doubravka Vejmelková
Text a foto © Doubravka Vejmelková