Příběh tří chlapců z Českého Švýcarska. Napsáno podle skutečnosti.
V čase padesátých let 20. století za tuhého režimu, kdy bylo téměř vše zakázáno, včetně mládežnických organizací Junák, Sokol a dalších, mohli mladí lidé rozvíjet touhu po poznávání přírody a po volnosti jen prostřednictvím napůl ilegální turistiky – trempinku. Vznikaly tábornické osady.
Čas od času se uskutečnila na utajeném místě setkání trampů. Autostop byl tehdy téměř neznámý. Možnost vycestovat byť jen do sousední země téměř žádná. Turistické mapy, zejména v pohraničních oblastech, téměř žádné a navíc kvůli utajení nepřesné. Trampové při vycházkách do přírody spoléhali spíš na intuici a na vlastní nohy. Batoh s tábornickým vybavením a pevné boty. Počasí nerozhodovalo. Zásadní roli však hrálo kamarádství. V této situaci založila trojice chlapců s přezdívkami Hanis, Dan a Pet v Českém Švýcarsku Osadu Orlů. V pohádkové lokalitě skalních věží a hlubokých roklí nacházeli uprostřed téměř nedotčené přírody volnost a svobodu. Ve své době patřili v této přísně střežené pohraniční oblasti k průkopníkům turistiky a často byli po mnoha desetiletích prvými, kdo úzkými soutěskami a zapomenutými roklemi prošli. Bylo to pro ně velké a do těch chvil nepoznané dobrodružství. Své výpravy zaznamenávali do Kroniky Orlů. Právě jejím prostřednictvím má čtenář příležitost podílet se na jejich dávném dobrodružství.
České Švýcarsko je pohádkovou zemí s mystickou krásou přírodních scenérií Labských pískovců. Zároveň to je divoká a nespoutaná krajina, hluboké rokle, skalní věže, nádherné vyhlídky.
Na nevelkém prostoru se zde v minulosti nacházelo množství hradů, střežících obchodní cesty, mezi nimi také solnou a jantarovou stezku. Nad soutokem řeky Křinice a Brtnického potoka se nachází Orli roh se zbytky Brtnického hrádku, který sloužil k ochraně hranic a Lužické cesty. Jsou to také Chřibský hrádek, Kyjovský hrádek, Vlčí hrádek a další bezejmenné hrádky. O čilém obchodním ruchu svědčí nejen Česká cesta a Česká silnice, ale také Zlodějská cesta a Pašerácká cesta. Neschází ani Cesta k sousedům. Význačné vrchy v oblasti Lužických hor nemají jen poetické jméno jako Luž, Jedlová hora, Sokol, Srní hora, Suchý vrch, je to také Vlčí hora, Plešivec, Dymník a další.
V této bájné, ale v nedávné minulosti přísně střežené a téměř nenavštěvované pohraniční oblasti objevují tři chlapci Hanis, Dan a Pet půvab skalnaté krajiny a prožívají zde často dramatické okamžiky při překonávání hlubokých roklí a skalních stěn. Zároveň zde nalézají lidsky to nejcennější, totiž přátelství. Zbytky Brtnického hrádku na skalním výběžku nazvou Orlí hnízdo a symbolicky tam založí Osadu Orlů.
Svá často málo uvěřitelná dobrodružství zaznamenávali v Kronice Orlů. Záznamy v ní dokumentují i jedno z nejobtížnějších období naší země v čase vojenské invaze vojsk Varšavského paktu, i s riskantním roznášením letáků k německým sousedům do tehdy Německé demokratické republiky.
Záznamy v Kronice Orlů přesahují konec Osady Orlů, i tragickou smrt jednoho z jejich členů. Posledním záznamem pak prakticky sahají až do současnosti s málo uvěřitelnou proměnou společnosti a také se zánikem tradičního trampingu.
Přes všechny peripetie propojuje vyprávění bezbřehá touha po dobrodružství a volnosti, především pak opravdové kamarádství, ve kterém je obsažena důvěra a bezelstnost.
Ukázka
Indiánské léto v Českém Švýcarsku
Dne 5. srpna 1968 – pondělí.
Ve zdejších hlubokých lesích se pomalu začíná barvit listí listnatých stromů a kapradin rudou barvou podzimu. Lesním tichem se ozývá první nesmělý ryk jelenů, který je předzvěstí velkých bojů o laně. Takový je zákon přírody, když se jedná o zachování rodu. Začíná Indiánské léto.
Vzduch se tetelil horkem, když jsme na úbočí hory, která se nazývá Jedlová (774 m n. m.) a je druhou nejvyšší horou Lužických hor, vstupovali dva kilometry jižně od obce Jiřetín do stínu vzrostlého smíšeného lesa.
Vypravili jsme se do míst pod Jedlovou horou na houby.
Prodíráme se hustým mlázím, pozorně se rozhlížíme kolem sebe. Houby nenacházíme žádné, zato objevujeme stopy malé tragédie, tak běžné v lesní divočině. V širokém okruhu je rozházené peří. Podle několika barevných pírek zjišťujeme, že v tomto místě jestřáb polapil a roztrhal sojku. Ze stop je dobře patrné, že Sojka marně bojovala o svůj život. Vkládám do svého zápisníku dvě peříčka probarvená jasnou modří.
Pokračujeme k pásu hustého mlází a s jistými obtížemi do něj vnikáme. A vida! Z mechu se na nás usmívají tři podborováčky. Byly to jediné houby, které jsme toho dne našli.
Opodál se ocitáme u bahnitého koryta potoka. Pokračujeme v naší cestě po břehu až přicházíme k místu, kde se potok rozšiřuje v široké kaliště. Tam zůstáváme stát jako přimraženi. Před námi se v bahně válí divoká svině – vlastně pořádně velký kňour. Jeho slastné pochrochtávání, vzhůru zahnuté zažloutlé kly a malá, krví podlitá očka tohoto nebezpečného všežravce vypadají děsivě nebezpečně. Měli jsme štěstí, nevšímal si nás. Pomalu couváme a obcházíme kaliště velikým obloukem. Děkujeme Bohu, že jsme k divokému kanci nepřišli po větru, pak by ho náš pach jistě včas upozornil na naši přítomnost. S tímto zvířetem není radno laškovat. Zvláště pokud to je samotář. Jeho chování je naprosto nevyzpytatelné a při nečekaném vyrušení zuřivě reaguje.
O kus dál vstupujeme na malou mýtinu. Objevujeme na ní železobetonový krunýř předválečného opevnění, kulometný bunkr zvaný Řopík. V jeho okolí se i třicet let od války nacházejí viditelné zbytky zákopů, překážky z ostnatého drátu a také několik protitankových ocelových zátarasů, tak zvaných Českých ježků. Na jedné stěně bunkru je pořád znát i kus vybledlého maskovacího nátěru, kterým byly tyto bunkry před válkou opatřeny. Tak zachovalý bunkr oba vidíme poprvé. Docela rádi bychom věděli, kdo při mobilizaci v roce 1938 tvořil osádku tohoto kulometného hnízda. Bunkr byl jistě obsazený až do doby, kdy jsme v důsledku Mnichovské zrady museli toto území opustit. Napadá nás, kolik asi stály všechny tyto bunkry a pevnosti peněz, které byly tehdejší politikou našich údajných spojenců Francie a Anglie, a také kvůli údajné rozvaze prezidenta Edvarda Beneše, vyhozeny úplně zbytečně.
Bunkr nás láká dokořán otevřenými dvířky. Protože nemáme baterku, raději do bunkru nelezeme, což nás ovšem velmi mrzí.
Cesta ubíhá bez jakýchkoliv dalších událostí. Hovoříme o tom, co všechno se dá v přírodě spatřit, pokud se umíme obezřetně pohybovat a máme přitom obě oči otevřené.
Domů jsme jeli ze stanice Chřibská vlakem. S tím končím náš zápis o dnešním výletě!
Hanis & Dan
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka