Marně si kladu otázku jak k tomu mohlo dojít, že já, člověk od přírody nepolitický, opovrhující všemi, kteří na této vlně tloustnou a bohatnou, a nic než jalové řeči neumí, že jsem se ze dne na den rozhodl vstoupit o nastávajících volbách do vřavy volebního boje.
„Člověče nešťastný,“ křižovala se stará matička. „Co jsi komu udělal, že tě pánbíček na stará kolena tak trestá.“
Jenže pánbíček neměl proti mému rozhodnutí zásadních námitek. U zpovědi mi dal panáček rozhřešení bez problému, jen šeplavým hlasem děl: „Pohleď, milý synu, jak zdejší chrám páně chátrá.“ Co věku se týká, mohl jsem být zpovědníkovým tatínkem. A co se zchátralého kostelíčka týká: „To se musí změnit!“ řekl jsem. Ani pokání jsem za domácí úkol nedostal.
Problém byl, že mne žádná politická strana nechtěla zapsat na kandidátní listinu, natož jako lídra napsat na první místo volební listiny.
Až na jednu.
„Přece by ses neponižoval, Fando. Pojď mezi nás. Číslo jedna máš na kandidátce tutové. Jsme velmi tolerantní strana. Nezajímá nás náboženské přesvědčení, ani děravé ponožky.“
Byli jsme ve straně celkem tři: předseda, pokladník a tiskový mluvčí (z toho dva bez stranické příslušnosti).
„Chtěl se k nám vecpat ještě drogista Malina, ale kladl si nesplnitelnou podmínku ohledně vážné známosti s Jarčou Vrchnostenskou, dcerou současného starosty, takže jsme ho preventivně vyloučili ze strany dřív, než byl přijat.
Byli jsme strana sice malá (vlastně jen jednočlenná), ale s dlouhým názvem: Strana tolerance, míru, pokroku, porozumění, přátelství, práva na vlastní názor, milující vlast.
Ve zkratce: STMPPPPNVNMV.
Smáli se nám, že jsme Strana čtyř P, nebo také Strana dvanácti písmen. Jen ať se smějí, protože kdo se směje naposled…
Objížděli jsme všechny hostince, oslovovali bezručky a nefachčenky, pivaře a notorické šnapsbrudry. Nejvíc připomínek bylo, že je pivo teplé a nemá správný říz.
„To se musí změnit!“ zvedl jsem sevřenou pěst.
Pořádali jsme mítinky v ulicích i na návsi. A když si babička Vojtíšková postěžovala, že jí dacan Ferda pošramotil plot u zahrady a ještě se jí posmíval, odpověděl jsem rozhodným hlasem: „To se musí změnit!“
Stížnosti na špatnou cestu přes ves, na neschopný obecní úřad, na silný vítr, sucho, lijáky, na málo či naopak hodně vody a na záplavy, a že strejdovi Patáčkovi cestou do kostela pokálel sváteční oděv neuctivý pták, na všechno byla stejně hřímavá odpověď: „To se musí změnit!“
Heslo „To se musí změnit!“ se stalo naším programem.
Z ostatních partají se nám posmívali: „Co chcete změnit, volové, tak to tady všecko fungovalo odnepaměti a bude fungovat i do další odnepaměti!“
„No právě,“ odpověděli jsme. „To se musí změnit!“
Konkurence byla neobyčejně drsná. Strejci a tetiny, kteří chtěli dál týt z obecního rozpočtu, stavět si víkendové chaloupky, bazén na zahradě, jezdit za obecní peníze na dovolenou do zámoří, neváhali si před volbami oblékat lidového kroje, rozdávat dospělým vlastnoručně upečené koláče a dětem medová cukrátka po kterých se tak krásně kazí zuby.
Rozdávali jsme jen jednovětý letáček: „To se musí změnit!“ Nic víc. Jen drobným písmem u spodního okraje bylo natištěno: STMPPPPNVNMV – Strana tolerance, míru, pokroku, porozumění, přátelství, práva na vlastní názor, milující vlast. – Strana čtyř P, či také Strana dvanácti písmen.
Netřeba komentovat výsledky voleb. Číselně vyjádřeno dalo 97,2% voličů svůj hlas pro STMPPPPNVNMV.
My tři jako vítězové voleb (členem strany byl pouze jeden), že obsadíme post starosty a dvou placených místostarostů. Širší členská základna (bezpartijní rodinní příslušníci a dobří kamarádi), že obsadí židle v zastupitelstvu.
Jediným zádrhelem bylo dohadování o post starosty. Dlouho do noci zasedalo grémium nás tří. Na množství vypitého alkoholu, ani na počet vykouřených cigaret se nehledělo. Ani na těch několik šrámů z nonverbální argumentace.
Jako konečné resumé byl jeden pohřeb (účast: hrobník, farář, soudní zřízenec), jeden kriminál (já nic, já muzikant, jsem nevinný, stranickou pokladničku jsem vyluxoval omylem), jeden policejní výslech bez jakýchkoliv následků (jsem od přírody nestraník, argumentoval jsem).
Jelikož strana STMPPPPNVNMV v důsledku vnitrostranické eroze zanikla, a obec neměla starostu ani vedení, byly vypsány nové volby.
Tentokrát jsem nekandidoval, jsem totiž člověk notoricky apolitický.
Stará matička – „Ježíšku na křížku, celou dobu jsem se za tebe modlila.“ – mé rozhodnutí schvalovala.
Text a foto © Richard Sobotka