Ten rok byl jakýsi zvláštní, bylo hodně rojů. Soused říkal, že se mu snad vyrojila i bečka co má pod okapem. Snad to bylo počasím, které bylo nestálé a střídaly se chladné období s občasným slunečným, nebo snad příroda chtěla doplnit stavy včelstev, které v posledních letech povážlivě poklesly. Ať to bylo tak, nebo tak, zkrátka rojilo se vesele i u včelařů, kteří na tento způsob včelaření pohlížejí s despektem.
Ke slovu proto přišla i skupina odvážných včelařů, kteří byli přiděleni k integrovanému záchrannému systému, aby spolu s hasiči a jinými záchranáři bránili obyvatelstvo proti útokům ze vzduchu, proti nebezpečí včelích, vosích a sršních rojů, které by ohrožovalo lid našeho městečka a přilehlého okolí. Včelí roje přestalo zřejmě bavit běžné schovávání v různých dutinách, poštovních schránkách a starých domech, a vydaly se na nové cesty. Některé z nich přenocovaly v bývalém slušném, nyní zdevastovaném, hotelu, další se vydaly na cesty. Jeden roj se dokonce zúčastnil i voleb do evropského parlamentu.
Další z nich chtěl použít hromadnou dopravu, proto se usadil na keřích poblíž místního nádraží. Než si ale stačil zakoupit lístek na vlak a odcestovat dále, byl objeven přednostou stanice a na jeho polapení byli pozváni zkušení „rojochytci“ Fanouš a Staník. Tito se bleskově dostavili a vybaveni patřičnými „instrumenty“ dali se do díla. Neuplynula ani půlhodina a většina bzučících cestovatelů byla v bedýnce v kufru auta. Zbývalo jen uklidit všechny věci, které byly pro tuto práci potřebné, a odjet. Jelikož ještě hrstka zbývajících včel nebyla při přemisťování přítomna, a stále se na keř vracela, ponechal si Stanko ještě kuklu na obličeji a pomalu sklízel včelařské nádobíčko.
Do děje se vložil další aktér. Na nádraží přijel motoráček. Většina cestujících se po vystoupení z vlaku ubírala obvyklou cestou směrem k městu. Pouze jedna dáma, asi dvacetiletá, měla úplně jiné starosti. Místo coby šla spolu s ostatními cestujícími k východu z nádraží, bleskově zahnula na druhou stranu a hledala spásu pod keři na nádraží. Zřejmě hrozilo nebezpečí, že dopadne jako jeden středověký učenec, který údajně zemřel na prasknutí močového měchýře. Když bylo vše připraveno k provedení odvodnění, opatrně se rozhlédla. Vtom její zrak padl na Stanka. Hrůza ji obešla, když spatřila zakuklenou postavu. Hlavou se ji mihly všechny případy z posledních novinových a televizních zpráv, kdy zakuklení zlosyni přepadávají, malé i větší děti, mladé i starší dámy, ba dokonce i důchodce, o bankách a benzinových čerpadlech ani nemluvě A požadují tu peníze, tu sex, nebo i obojí. Když jsou odmítnuti, použijí bez rozpaků fyzického nátlaku, ba i zbraně. Pro ohromný strach zapomněla dáma na účel své přítomnosti pod keříkem, zato jí dodal sílu k úniku. Prudce se vztyčila, přičemž narazila hlavou do větve, na které se právě formoval zbytek včel do malého hroznu. Ten náraz nevydržel a spadl na nešťastnici tak nešikovně, že větší část přistála na jejím obnaženém pozadí. Další okamžiky připomínaly děj ze zrychleného filmu: Nešťastnice vystartovala v takovém tempu, že by jí mohl závidět kterýkoliv sprinter. Úplně pokořila všeobecně uznávanou zkušenost, že s polospuštěnými kalhotami se nedá běžet. Utíkala po kolejích takovým tempem, že za chvíli z ní byla jen malá tečka v dáli. Vůbec jí nevadilo, že běží směrem odkud přijela. Stanko se chvíli smál, (člověka nikdy nic nepotěší víc, než neštěstí jiného) potom mu jí ale přišlo líto, že ji k jedné smůle potkala ještě další. Potvrdilo se jen přísloví, které tvrdí, že: “…při jednom neštěstí nikdy nezůstane“.
Lidová moudrost tuto situaci vystihuje lépe, ale tyto věty jsou nepublikovatelné. Stanko ani nikdo další neví, kde se ona postižená zastavila, zda se vůbec zastavila, a jaké následky její dobrodružství měly. Snad jediný kladný důsledek je jistý, že letošní rok dáma revma mít nebude.
Text © Jan Surý
Foto a reprofoto ilustračního záběru Richard Sobotka