První odpověď bude stejná jako u většiny lidí – protože mně chutná med.
Med je ale pouze 10% užitku, které včela dává přírodě a tím i také nám. Největším užitkem včely je opylovací služba, kterou přírodě vrací za to, že z ní může brát věci nutné pro svou existenci.
Co se týká organizace společnosti, mohl by se člověk od včel hodně učit:
Už odedávna je včela dávána za vzor pilnosti. V době snůšky pracují tak pilně, že se dožívají jen několika dnů. Nexistuje pro ně nějaké padla, splněná norma, nebo něco vyrobené bokem, pro vlastní potřebu.
Pracují pro společenství, pokud jim stačí síly, protože je jim vrozeno, že bez ostatních včel by nepřežily.
Včely se vzorně starají o vlastní potomstvo. Při náhlých mrazech po slunovratu se často stává, že včely neopustí plod, aby se přesunuly za zásobami a raději riskují, že samy zahynou, jenom aby uchránily plod a tím i pokračování rodu..
Mladé včely se učí hned z počátku tvrdě pracovat: Nejdříve po sobě musí uklidit buňku, ze které se vylíhly a potom pomáhat postupně v dalších činnostech, podle potřeby v úlu. Žádné rozmazlování zlaté mládeže!
V případě napadení společenství včely bojují s nasazením vlastního života. Dokáží zabít svého protivníka, ale samy při tom umírají. Každá včela je malý kamikadze.
Nevím, jak by se to zamlouvalo lidským hrdinům, kdyby věděli, že jejich vítězství je zároveň jejich smrtí a žádná oslava se nebude konat.
Zvláštní kapitolou je královna – matka. Na rozdíl od královen v monarchiích vládne, jen pokud je užitečná společnosti. V době letní činnosti musí za den a noc naklást asi 900 vajíček, což je takové množství jako sama váží. Přitom je opravdu nezbytné, aby měla kolem sebe družinu, která se o ni kompletně stará.
Matka vylučuje feromon, který spojuje všechny včely ve včelstvu. Je to nesrovnatelné s vedoucími lidských společenství, kteří kolem sebe šíří spíše atmosféru nedůvěry a vlastnosti, které lidi od sebe rozdělují. Nestačí-li matka na svou funkci je časem vychována nová, mladá a stará je bez výslužky vyhnána, nebo zlikvidována. Rodokmen ani zásluhy se nepočítají! Žádný zlatý padák!
Pro samou práci není ve včelstvu čas na převraty a intriky, jak se tomu děje nejen ve světových monarchiích, ale hlavně v demokratických státech.
Debaty o umění a architektuře se také v úlu nevedou. Včelám je dáno, že šestiboká buňka je prostorově nejvyužitelnější útvar a svoje dílo staví stále stejně už po miliony let.
Také trubci, jakmile splní svou rozmnožovací funkci, jsou vyhnáni od potravy a potom i z úlu.
Ve včelstvu nemají žádnou instituci, třeba senát, kde by dožívali za zásluhy a plnili pochybnou funkci pojistky či brzdy dalšího vývoje. Které včelstvo se trubců nezbaví, tak na svou chybu doplatí.
Včely také nemají žádný penzijní fond. Včela dokud pracuje je členkou společenství – když nemůže, hyne. V době snůšky uhyne mimo úl, aby nepřidávala svým družkám zbytečnou práci.
V moderní humánní společnosti je tato možnost nepřípustná, ale příroda, jíž je včelstvo součástí si tento luxus nemůže dovolit. Do zimy mohou jít pouze včely, které ji mají šanci přežít a zachovat rod do dalších časů. Takový je nelítostný, ale spravedlivý zákon přírody!
Včely mají jednu nehezkou lidskou vlastnost: Zvláště v období nedostatku potravy, dokáží loupit slabší společenství. Kromě toho, že získají to, co jim nepatří, riskují že si donesou nějakou nemoc, která může být pro ně osudná. Bohužel tato zkušenost je na lidi nepřenosná.
Nejkrásnější skutečnost na včelstvech je, že tam nemají žádné právníky, advokáty, prokurátory, soudce a jiné ohýbače zákona.
Ve včelstvu platí přísný zákon přírody a kdo ho nedbá špatně končí. Takže různá diagnostická zařízení ani vězení neznají a tím ušetří energii na důležitější činnosti.
Text © Jan Surý
Foto a reprofoto ilustračního záběru © Richard Sobotka