Průkaz

Možná právě v té chvíli řešili na místní policejní stanici vraždu individuální nebo hromadnou. Všude zvýšený pohyb na chodbách, jako by tam nějaký terorista uložil dobře zamaskovanou explozivní nálož, nebo řešili problém jak vypátrat ztracený dámský bicykl. Až konečně mi ten člověk na protější straně přepážky za neprůstřelným sklem a v ledabyle upravené uniformě věnoval pozornost.
„Co máte?“
„Postrádám občanský průkaz.“
Bylo tomu skutečně tak. Netuším, jestli mi tu malou plastikovou kartičku někdo uzmul nebo jsem ji někde z neopatrnosti odložil, zapomněl, vytrousil, prostě ztratil. Upřímně mi vlastně občanský průkaz vůbec k ničemu nebyl, vůbec jsem ho nepotřeboval a naposledy jsem se jím prokazoval snad před rokem či dvěma, ale mohlo to být i déle. Jednou, vzpomínám si, mi byla doručena služební obsílka, že volně pobíhající pes, který mne v městském parku během časné ranní procházky napadl, nebyl nalezen ani identifikován, čímž se celá záležitost odkládá. Abych si tohle nicotné sdělení mohl vyzvednout, musel jsem se prokázat občanským průkazem. Ale to už je také let a ten pes, hádal bych, zatím určitě pošel stářím.
Službu konající policista neměl právě růžovou náladu. Držel mi dlouhou přednášku o lidech, kteří mají své věci v nepořádku. Ale jednou vyslovenou věc musel brát jako nahlášenou a tedy zaujmout k ní nějaký postoj.
„Tohle vyplňte.“
Třicet nebo pětatřicet rubrik, s většinou z nich jsem si nevěděl rady, ale nechtěl jsem dělat ze sebe hlupáka, takže jsem napsal, co mi právě padlo do propisovačky.
„Přijďte za týden,“ založil strážník dokument do jakési složky, ani se na list nepodíval.
Patrně považoval záležitost za tak nicotnou, že mi nevystavil ani náhradní doklad a ani žádné potvrzení o nahlášení ztráty průkazu. Když ne on, proč já bych si měl dělat těžkou hlavu ze ztráty celkem bezvýznamné věci. Vykračoval jsem si prosluněnou ulicí a vyhvizdoval rošťáckou písničku.
Na dohodnutý termín ohledně vyzvednutí nového průkazu jsem v návalu letních starostí pozapomněl a dostavil se ke služebnímu okénku s otvorem vyříznutým do neprůstřelného skla až o jedenatřicet dnů později. Seděl tam tentokrát policista mladý, možná se teprve zaučoval, snad proto ty zmatky.
„Říkáte osmadvacátého června?“
Znovu prolistoval objemný sešit, také hromadu dokumentů na hraně stolu.„Moment…“
Ťukal do klávesnice počítače, listoval v jednotlivých položkách, zadával vyhledávání, ale pořád bezvýsledně.
„Je mi líto, ale nic k uvedenému nemohu najít.“
„Chci vycestovat, potřebuji pas a k tomu je nutný onen průkaz.“
„Uděláme to takto,“ oznámil mladý policista sebevědomě. „Vyplňte tenhle formulář a přijďte se zeptat za tři dny.“
Měl jsem s vyplněním toho dokumentu stejné potíže, jako už tehdy, ale vyplnil jsem ho, možná až na jednu zapomenutou čárku, úplně stejně. Měl jsem na paměti, že služba u policie není nijak snadná a vždy mají přednost mordy a teroristické útoky. A píše se jedenadvacáté století, takže neosvícenský čas středověku, kdy nejzávažnějším dokumentem bylo vyřčené slovo, byl dávno minulostí.
Termín jsem si tentokrát hlídal, ale situace na policejní stanici se opakovala málem jako přes kopírák. Mnou vyplněný formulář se tentokrát neztratil. Policista, opět jiný, jej bezradně převracel.
„Je tady docela malý problém,“ řekl.
Pak jakýmsi vnuknutím, aniž by vysvětlil podstatu onoho nepatrného problému, vymačkal na panelu telefonu několik číslic, hovořil chvíli v jakýchsi šifrách, načež zavěsil a řekl, že se mne ujme šéf, a přivolal mladého policistu aby mne doprovodil. Kráčeli jsme širokými schody do druhého patra budovy a mladý policista, snad aby rozptýlil mé chmury, poznamenal: „Tohle je prkotina. Buďte rád, že jste se nepřišel nahlásit jako pohřešovaný.“
Veliteli blyštělo na ramenou souhvězdí, neodvažoval jsem se hádat na jak velkou šarži.
Dlouho mlčel, mezi tím pročetl několik dokumentů a propátral celý objemný archiv počítače.
„Uděláme to tak,“ řekl konečně.
Nevyslovil se jak to uděláme, prostě stiskl na příruční telefonní ústředně nějaké tlačítko a dvěma chlapíkům v civilu, kteří vzápětí do kanceláře vstoupili, prostě řekl: „Ujměte se toho, chlapci.“
Málo utěšená místnost dávala naději, že nebudeme ničím podružným rozptylováni a tedy dospějeme v krátkosti k nějakému řešení.
„Vaše jméno…“
Cítil jsem se jako u výslechu, ptali se mne málem i na velikost bot a jaká barva je má nejoblíbenější. Jednoduchá představa o tom, že mi vystaví náhradní nebo v lepším případě plnohodnotný průkaz se postupně rozplývala. Den se přelomil přes poledne, pak už se blížila šestá a zvolna se začínalo šeřit. Rozsvítili stolní lampu a nasměrovali stínidlo, aby hlavní světelný proud padal na mou tvář a podružné paprsky aby osvětlovaly dokumenty, které měli před sebou.
„Totiž problém je v tom,“ řekli. „Prostě nevíme, kdo vlastně jste. Nenašli jsme v záznamech a ani v počítači nic z toho, co uvádíte v dotazníku. Nic z toho nebylo nalezeno ani v mezinárodní databázi. Prověřili jsme vaše otisky prstů a také DNA. Osoba, kterou jste uvedl není ani v registru sociálního pojištění. V uvedeném místě bydliště žádného takového neznají. Takže nejde o pohřešovanou osobu, ani o osobu uprchlou, nebo hledanou pro nějaký kriminální delikt či třeba dopravní přestupek. Vlastníte řidičské oprávnění?“
„Ovšem.“
Měl jsem řidičák spolu s dalšími dokumenty v jednom pouzdru a to jsem nechával uložené v bytě vždy na stejném místě.
„Můžete nám ho ukázat?“
„Musím pro něho zajít.“
„Dobrá,“ souhlasili. „Hned přijďte zpátky.“
„Ještě teď pozdě večer?“
„Hned,“ opakovali.
Neměl jsem to na sídliště příliš daleko. Několik minut, ne víc, a problém bude zažehnaný. Celkem příjemná procházka večerním městem. Pouliční světla, rozzářené výlohy, rozesmátá děvčata, nablýskané automobily. Život je příliš krásný na to, abych si připouštěl nějaké starosti.
Vstupní dveře obytného bloku zívaly dokořán. Kolikrát jsme už na společných schůzkách o tom hovořili, někdo cizí, nějaký nekalý živel vejde, pak nezbude než sčítat škody, sakrovat a utírat slzy. Opovrhl jsem marnit čas mačkáním tlačítek věčně nefungujícího výtahu, rozeběhl jsem se do osmého podlaží schodištěm, pokaždé se mi tou spirálou trochu zatočila hlava. Neměl jsem klíče od bytu, ale kukátko prosvítalo, jistě všichni sedí u televize.
Stiskl jsem domovní zvonek.
Tvář ve dveřích mne znejistěla, jestli nás třeba nenadále nenavštívila vzdálená sestřenice, nebo nějaká kamarádka mé ženy, kterou jsem doposud neměl tu čest poznat.
„Jen si vyzvednu doklady,“ zahuhlal jsem.
„No dovolte!“ vytvořila žena svým tělem překážku ne nepodobnou hrázi na Žluté řece u Devíti soutěsek. „Kájo!“ křikla přes rameno. „Nějaký mužský se nám chce vlámat do bytu. Pojď sem, já zatím zavolám policii.“
Trochu jsem couvl, stiskl knoflík schodišťového osvětlení, mrkl na štítek na dveřích. Že bych si spletl byt, nebo podlaží, či snad dokonce činžák? Jeden se podobá druhému jako vejce vejci.
Klouzal jsem špatně osvětleným schodištěm dolů, pořád dolů, jako vyplašený had na útěku. A za mnou hřmotil Kájův hlas: „Co tady somruješ, sviňáku, chceš jednu na držku?“
Povětrnost venku byla příjemná vlahou nocí. Až na policejní vozidlo, které se blížilo s blikáním a houkáním. Odskočil jsem za okrasný keř a vběhl do malé uličky.
Vzpomněl jsem si na kamaráda Vojtina, nikdy mne nenechal na holičkách. Měli jsme lepší vztah než rodní bratři. Mačkal jsem tlačítko domovního zvonku jako by mi šlo o život.
„Máte doma Vojtina?“ hrčel jsem celý zadýchaný do mluvící mřížky.
„Vojto,“ bylo slyšet z mřížky až na ulici. „Chce tě nějaký ten tvůj kamarád ožrala.“ A hned pak hlas drsňáka, který se málem nevejde do dveří. „Kdo seš?“ A když jsem mu svou existenci připomněl, pokračoval. „Nikoho takového neznám, vole, běž opruzovat o dům dál.“ A konec. Až na to, že se kdesi v závratné výšce začala otevírat okna a partaje shlížely dolů do ulice, kdo se to k nim dobývá.Seděl jsem na hřbitovní zídce. Z veliké dálky přilétal jako tenounký vlásek dívčí zpěv. Kolem plula vlahá noc. Obloha plná hvězd.
Byl jsem připravený sklouznout na jednu či na druhou stranu, mezi ty dosud živé, nebo mezi ty už jen oplakávané. Ještě jsem žil, ale cítil jsem se být bez dokladů a začlenění do rubriky evidence obyvatel spíš neživý. Rosa, padající nad ránem, mi plnila oční důlky a příjemně chladila.
Ležel jsem na hřbitovní zídce, na tom úzkém rozhraní života a smrti, ležel jsem na zádech, ale ponechal jsem na vůli vánku a času na kterou stranu mne shodí.

Text a doprovodné foto © Richard Sobotka