„O Šumavě se někdy říká, že je mořem zalesněných hor. To je jistě pravda, ale kromě lesů tady zvídavý poutník najde i celou řadu historických památek – pevné hrady, kouzelná města, archeologické památky i mnohé pomníky a památníky. To vše je spojeno s dávnými příběhy, na které se dnes už možná trochu pozapomnělo, ale jež přesto mají i dnešnímu člověku co říci,“ uvádí autor svou knížku Historické příběhy ze staré Šumavy (Vydavatelství Víkend s. r. o., 2015).
Knížka je zajímavá nejen svým členěním, ale také širokým záběrem a zajímavě vyprávěnými příběhy.
V úvodní části „Bitvy českého jihozápadu“ se čtenář ocitá v čase tažení proti husitským Čechám, kdy za oddíly nájezdních žoldáků zůstával křik raněných a umírajících. Zemská hranice na Šumavě se mnohokrát ukázala jako strategická. Přes šumavské stezky se nepřátelé pokoušeli proniknout do nitra zemně a obránci se ze všech sil snažili jim tyto plány zhatit.
V příběhu „Kapitola gotická aneb píseň silnější meče“ se odehrává pátá a největší křížová výprava proti husitským Čechám roku 1431, kdy proti asi 40 000 českých kacířů táhlo více než 100 000 mužů ve zbrani. Dlouho předem předvídaný výsledek bitvy u Domažlic (14. 8. 1431) se zvrtl a vojáci kardinála Cesariniho, jen zaslechli chorál „Kdož jsú boží bojovníci“, dávali se bezhlavě na útěk ještě dřív, než bitva začala,.
„Porážka bez boje byla o to potupnější, že počtem, výzbrojí i materiálním zajištěním představovala pátá kruciáta v tehdejší Evropě nevídanou bojovou sílu,“ uvádí autor v závěru kapitoly a dodává: „Nyní už bylo zřejmé … že křížové výpravy české husity nepřemohou. Začaly se tehdy hledat jiné cesty, vyjednávání, pletichaření a především podpora opozice na české straně. Jak se později ukázalo u Lipan, kde už bojovali Češi proti Čechům, vedlo toto úsilí posléze k úspěchu.“
Zajímavé jsou kapitoly o soubojích na Šumavě. Některý začal ručně a „prali po sobě suchými ranami pěstí“, poté si pánové vzali kordy a tloukli se jimi po hlavách. Zatím co některé souboje kvůli urážce a pochybené cti šly většinou jen „do první krve“, jiné se vedly „na život a na smrt“.
Hříšní lidé šumavští kolikrát šli po cizím majetku nedbaje na krev a na život oběti, za což se jim dostávalo odplaty v podobě meče a provazu, nezřídka také dlouholetého těžkého žaláře. V příbězích šumavských jezer (z osmi je pět na české straně a tři na bavorském území) se ocitáme v místech, která jen málokterý návštěvník Šumavy má možnost navštívit a seznámit se s nezřídka dramatickými příběhy tamních osadníků. Kapitola „Smutné dny šumavské“ potvrzuje pravidlo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a že v dějinách Šumavy nenalezneme ani jedno šumavské město, které by někdy nevyhořelo.
Knížku uzavírá poučná kapitola „Slavní rodáci Šumavy, Českého lesa a Pošumaví“, odkud pochází „…celá řada významných osobností nejrůznějších profesí a povolání, které se zapsaly do naší historie“. Namátkou vybereme cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564-1621), nakladatele Václava Matěje Krameriuse (1759-1808), vynálezce Františka Křižíka (1847-1941), lékaře prof. MUDr. Josefa Thomayera (1853-1927), spisovatele a básníka Adalberta Stiftera (1805-1868), kterého také připomíná pomník na vrcholu Plechého nad Plešným jezerem. Kapitolu, a zároveň i knihu, symbolicky uzavírá příběh reformátora Mistra Jana Husa (1371-1415), kterého zná u nás každé školní dítko, ale také lidé mnohde jinde v Evropě. Jak známo byl Jan Hus 6. července 1415 jako zatvrzelý kacíř odsouzen k upálení.
„Hranice byla postavena na břehu Rýna, v místech, kde se původně zakopávali pošlí koně. … Když oheň dohořel, roztrhali katovi pacholci ohořelou mrtvolu kleštěmi, zapálili novou hranici, kam vložili Husovy ostatky a popel poté vhodili do Rýna. Vrchnost měla za to, že tím zmizely všechny památky na českého mučedníka. Nikdo nemohl tušit, jaký mocný plamen přeskočí už záhy z dohořelé kostnické hranice na celou Evropu.“ Takto uzavírá autor svou knihu o staré Šumavě.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka