Také se tomu říká spontánní akce. Hne se jeden, k němu se přidá druhý, po chvilce váhání další tři nebo pět, najednou se strhne lavina. Skoro všichni toho studeného listopadového dne roku devětaosmdesát, namísto plnění pracovních povinností a plánu, vyšli manifestačně před továrnu.
Někteří nešli. Zůstali na svém pracovišti. Ještě trochu víc se nahrbili za svým pracovním stolem, ponořili se mezi štosy knih a nedůležitě důležitých listin, jen čupřina naježených vlasů je prozradila, ale nebylo znát, zda se pořád ještě jedná o živoucího tvora, nebo už jde o fosilii.
Dav se radostně rozlil po volném prostranství před administrativní budovou.
Z představitelů fabriky a stranického vedení se dlouho nikdo neukázal. Ale byl avizován příjezd významné osobnosti z okresu, nebo dokonce až z kraje.
Pamětníci osmašedesátého roku dobře věděli, proč to váhání. Bylo potřeba něco říct, ale nevědělo se co. Především se nevědělo na kterou stranu se situace zvrtne. To je odvěká svízel mocných. Takže jen kamera hbitě vše snímala. Mít detailní videozáznam se vždycky vyplatí, buď se řekne: „Vždyť on tam byl také!“ anebo: „Vždyť on tam byl také…“ To podle situace. V prvém případě následuje uznalé poklepání na rameno a povýšení, ve druhém případě poťouchlé loupnutí okem a osudový třesk v profesním i osobním životě.
Pořád se nic nedělo. Jako v osmašedesátém. Tehdy ještě nebyla situace tak rozvolněná a všichni věděli, že na jedné straně je skálopevně usazená strana, pak dlouho nic a až pak jednotná fronta dělnické třídy a pracující inteligence. Přesto hejskové v džínách a s vyumělkovaně vystříhanými pačesy, což je samosebou degradovalo na podřád či podtřídu dělnickorolnické třídy, ty zjevy na okraji beztřídní společnosti tehdy srdnatě klepaly na dveře zabarikádovaných stranických tajemníků, a když jim bylo konečně na škvírku pootevřeno, ptali se: „Šéfe, co máme dělat?“ Co jim odpovědět, když shora nepřišla žádná instrukce jak v takové situaci k masám promlouvat a jak s nimi jednat?
Listopad devětaosmdesátého se přece jen malounko odlišoval. V osmašedesátém ještě nebyly fízlovací kamery, které poctivě nasnímaly jednoho každého. Kdežto v devětaosmdesátém nebylo třeba provolávat a psát zpupná hesla v azbuce.
Konečně se před vstupními dveřmi administrativní budovy vyšoural na nejvyšší stupínek úředník místní továrny, vysoký svěřenou mu funkcí, nikoliv však postavou. A odněkud vykročil jakýsi podtajemník a pak ještě jeden tajemník třetího nebo čtvrtého gardu. Samí odvážní lidé. Situace byla plná očekávání něčeho, co stále nepřicházelo. Vlastně nikdo pořádně nevěděl o čem bude řeč. Rozpaky uvolnila kyprá děva, každého na vyvýšeném piedestalu obdarovala kytičkou a opusinkovala.
Hned se všichni cítili líp.
Konečně zazněly projevy. O čem asi byly? To už si po třiceti letech sotva kdo vzpomene. Možná z nich dokonce vypadla i zmínka o boji za trvalý mír.
Po skončení mítinku se všichni disciplinovaně vrátili na pracoviště a zase jen seděli, protože pořád nevěděli, co bude. Pouze tušili, že doba je převratná.
Že skutečně došlo ke zlomu se brzy měli někteří přesvědčit na vlastní kůži.
I když mašiny zůstaly na svém místě, fabrika organizační destrukcí najednou připomínala armádní uskupení na divize. Starého šéfa vystřídal šéf nový, nechal vyhodit okopaný stůl a nastěhoval stůl podobný barovému pultu s lesklou deskou. Rozvrzané židle nahradily fotely. Nový šéf plynule hovořil na téma světlých a ještě světlejších zítřků. A po určitém váhání nezapomněl položit členský průkaz té jediné pravé, správné a rodné strany.
Najednou bylo ve fabrice ředitelů jako metele. Možná i nákladní výtah obsluhoval ředitel, kdejaké uskupení několika pracovníků komandoval ředitel.
Pak už bylo zbytečné klepat na dveře stranického tajemníka a ptát se: „Co máme dělat, šéfe?“ Vlastně nic. Možná právě díky této pasivitě pracujících určitě mnozí, jakousi shodou okolností většinou právě bezpartijní, houfně přebírali bílou obálku se sdělením o nadbytečnosti. Pracující, kteří po dlouhá desetiletí netušili, co je to být nezaměstnaný, teď drsnou realitu pocítili na vlastní kůži. Někteří jen sakrovali, jiní se z toho zbláznili.
Nikdo netušil, že to byl jen začátek mejdanu, jehož vyvrcholením byl zánik fabriky, kterou i přes všechny možné strasti měli všichni za svou a měli ji rádi.
O tomhle se v devětaosmdesátém na listopadovém mejdanu nehovořilo.
Tehdy v tom studeném listopadovém dnu jen všichni rozpačitě stáli, pořád disciplinovaně každý na svém břehu. Jen kamera pilně pořizovala videozáznam, který později nikdo neviděl, neb se následující události ubíraly směrem, který tehdy v listopadu devětaosmdesátého nikdo nepředvídal.
Kterýsi perspektivní stranický funkcionář, úspěšný před listopadem i po něm, pár dnů na to pronesl k někdejším spolupracovníkům, kterým šustila v kapse bílá obálka a na hlavě jim visely schlíplé uši, pronesl k nim krátkou, ale výstižnou a památnou větu: „Chtěli jste demokracii? Teď ji máte!“
Měl pravdu, demokracii máme, ale kde ksakru zůstaly všechny ty sny?
Text a foto © Richard Sobotka