Před 140. lety se 14. února 1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm narodil jako sedmý syn svých rodičů chlapec, kterému dali jméno Albín. V závěru 19. století neměl příliš velkou naději na radostný a bezstarostný život. V dětství pracoval na rodinném statku a pomáhal v hostinci. Už jako malý chlapec měl umělecké sklony. Na pastvě vyřezával dřevěné figurky, modeloval postavičky z hlíny a výborně kreslil. Ve škole však nepatřil – s výjimkou kreslení, zpěvu, krasopisu a tělocviku – mezi nejpilnější žáky. Sám o tom nechal záznam v jednom z dopisů rodině do Frenštátu: „Ve škole jsem byl poslední ze všech žáků a na propouštěcím vysvědčení měl jsem špatnou známku z mravů, já vysvědčení roztrhal. Měl jsem samé čtyřky a učitelé byli rádi, když jsem vyšel školu. A já byl ještě radši.“
Učil se čalouníkem, ani tam se mu nedařilo. Lepší to bylo ve Vídni, kde se učil řezbářem. Roku 1901 se jako dvaadvacetiletý rozhodl odejet se svým bratrem Robertem do Ameriky. Zde začal pracovat jako řezbář oltářů. Tři roky šetřil, aby si mohl splnit životní sen – studium sochařství. Byl přijat na Pensylvánskou akademii krásných umění ve Filadelfii, obor sochařství, kterou absolvoval v letech 1904-1909. Od samého počátku udivoval svým uměním a za svou práci získal stipendium na studijní pobyt v letech 1910-1913 na Americké akademii v Římě. Po návratu byl jmenován profesorem na prestižní Umělecké akademie Art Institutu v Chicagu, kde takřka třicet let vyučoval.
Svůj život vystihl slovy: „Já jsem se oženil s mou prací. Tu jsem miloval víc, nežli sebe.“
Byl také hluboce věřící člověk, celý život se řídil heslem: „Mějme víru v sebe a odvahu a Bůh nám pomůže k cíli.“
Albín Polášek měl jediný cíl – umění, po celý život mu zůstal věrný a umění mu přineslo v Americe slávu.
Ani jako světoznámý sochař nepřerušil Albín Polášek citové pouto k rodnému městu a kraji, kam se až do roku 1947 rád vracel. Jeho umění připomínají monumentální symboly Beskyd – sochy Radegasta na Pustevnách a Cyrila a Metoděje na Radhošti. Ve Frenštátě to je kromě dalších Pravěký zápas nebo Strůjce svého osudu, plastika Utrpení a Křížová cesta v kostele sv. Jana Křtitele. V budově radnice je sousoší Cyril a Metoděj, Radegast a také Strůjce svého osudu.
Jeho záměr vybudovat galerii slovanských bohů se už neuskutečnil. Tvrdý totalitní režim byl Poláškovi absolutně cizí.
V roce 1949 dobudoval nový domov a ateliér ve Winter Park na Floridě. „Zde je jiný svět ve kterém jsem si zvykl tak, že bych jinde už žít nechtěl. Pán Bůh měl mě rád, že jsem tady,“ napsal v jednom z dopisů.
Ze svého domova ve Winter Park na Floridě se v plném zdraví těšil jen krátce.
V květnu 1950 byl postižen mozkovou mrtvicí a až do své smrti v roce 1965 zůstal ochrnutý na levou polovinu těla. Přes svůj vysoký věk a invalidní vozík se i v posledních letech života věnoval sochařskému umění. A neztratil ani chuť do života. V roce 1950-1952 to bylo manželství s Ruth Sherwoodovou a v roce 1961 druhé manželství s vdovou Emily Kubatovou, která měla české kořeny a v závěru životní pouti vnesla do jeho života pocit domova.
V poslední den svého života se probudil časně ráno. Zeptal se ošetřovatelky, kolik je hodin. Odpověděla mu: „Pane Polášku, je brzy, ještě můžete spát, je teprve pět hodin.“ Tak on zavřel oči – a usnul navěky.
Zemřel, když mu bylo 86 roků.
Albín Polášek zanechal v umění hlubokou brázdu. Připomněl ji pan Kamil Holub filmovým dokumentem. „Je to pohled na Albína Poláška jako na člověka. Pokus o jeho portrét. Ve filmu jsou spíš jeho osobní věci a jeho pocity. Jako vzpomínky je použita jeho korespondence své praneteři, jsou to citace dopisů, které posílal rodině. Dokument je sestaven z autentického materiálu. Postava Albína Poláška byla hodně opomíjena. Mne zaujala jeho cesta, neměl žádnou podporu, byla jen ta jeho vnitřní síla. Ten jeho život by mohl být pro někoho inspirací. Film je soukromý projekt, některé záběry jsme dělali už v roce 2012.“
Filmový dokument doplnila Mgr. Milada Kaďůrková, učitelka všeobecně vzdělávacích předmětů a cizích jazyků na Vyšší odborné škole v Havířově. „U nás jako malé dítě Albín Polášek ve škole propadal, v Americe byl oceněn jako emigrant, který přinesl značné kulturní hodnoty. Jeho génius byl tak silný, že nemínil nic jiného respektovat. Už jako student získal v Americe za každou svou větší věc prestižní cenu. Jako student byl vyslán do Říma, aby tam mohl studovat protože Amerika si je vědoma toho, že Evropa má mnohem větší kulturní dědictví, než mají oni.
Proč jsem se začala o Albína Poláška zajímat. U mne bylo dominantní to, že nedělal jenom sochy, měl to dáno, měl dobré pojetí skutečnosti, které dovedl do té hmoty vtesat, ale on tím sledoval etický cíl. On něco chtěl tady po sobě zanechat, ve svém umění nějakou brázdu, která posunuje dobro dopředu.
Doba ve které žil nebyla jednoduchá, byla jedna válka, pak druhá válka, a on tady stojí jako naprostý génius.
Tento frenštátský krajan dokázal projít celým životem jako absolutně vytříbený jedinec, který si jde po svém.“
Filmový dokument jako premiéra i přednáška Mgr. Milady Kaďůrkové o frenštátském sochaři Albínu Poláškovi na téma „Tesání vlastního osudu“ se uskutečnily 4. listopadu 2019 v Městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka