Obecná škola.
Jak už povídal do obecné školy jsem začal chodit u nás v dědině Hovězí v roku 1948. Ještě dnes si vybavuji střípky z tohoto ceremoniálu. Zahájení bylo podobné jaké se koná i dnes. Nastoupili jsme před školu na náves, nebo spíše náměstíčko. Je to plácek asi jako půlka fotbalového hřiště a byl vydlážděný kostkami a uprostřed je v ohrádce socha Sv. Jana Nepomuckého.
Kousek dál vedla silnice Vsetín – Velké Karlovice a dělala uprostřed dědiny velké Z, v polovině protnuté tratí s železničním přejezdem. Tak na toto náměstíčko nás seřadili.
Pan starosta a pan ředitel měli jakýsi projev. Ten mne ale moc nezaujal, ani si z něj nic nepamatuji. Co se mi vybavuje přesně, byl pan Pončík, policajt, který přišel v uniformě a naleštěných holinkách a slavnostně vytáhl na dřevěný stožár Československou vlajku.
Potom se asi něco zpívalo a šli jsme do tříd. V příštích letech se nástupy opět konaly, ale to už tam nebyl pan Pončík a na stožáry se vytahovaly vlajky dvě. Stožáry tam byly určitě po dobu, co jsem chodil do obecné školy a sloužily nám později k soukromým závodech ve šplhu. Výsledky závodů většinou vyhlašoval pan ředitel, když závodníky vedl za uši do ředitelny. Tam jim nejen nevytáhl třísky z přední části těla, ale kvůli symetrii naložil ještě něco na zadek Žákovské knížky ještě nebyly vynalezeny a vše se řešilo na místě činu. Ale to jsem předběhl dobu.
V první třídě nás učil pan učitel (emancipace ještě nezasáhla oblast školství a ve třídách vládli převážně učitelé). Pan učitel Seidl byl přísný i hodný pán asi kolem čtyřicítky let. Naučil nás všechny číst, psát a počítat. U některých žáků bylo jejich písmo dokonce i čitelné. A v případě kresleného projevu, bylo někdy možno poznat podobu s věcmi, které se vyskytovaly v našem okolí. A tak jsme se pomalu vzdělávali a v druhém pololetí jsme mohli už pomalu zkoušet psát perem. Řeknete si jaký problém psát perem a inkoustem?
V těch dobách se sice už nepsalo husím brkem jako ve středověku, ale plnicí pera ještě nebyla běžnou záležitostí. Do kalamářů se namáčela pera ocelová upevněná na dřevěných násadkách. Jejich vlastnosti byly ale s husími brky srovnatelné. Když se péro namočilo málo, napsalo se s ním maximálně půl slova. Když se ponořilo do kalamáře víc, nabralo inkoustu nejen na půl věty, ale i na pořádnou kaňku, nebo spíše na kaňoura. Takže když se nedařilo, byly na stránce kaňky proti písmenkám v přesile. V případě, že se podařilo zaběhnout novou špičku, natolik, že obstojně začala psát, stalo se to, že pero spadlo z lavice na zem a krásně se zabodlo do dřevěné podlahy. Potom už většinou nepsalo. To nebyly všecky hrátky, které se daly s kalamářem a inkoustem dělat.
Občas někteří dobráci dolili do kalamáře vodu, takže písmo bylo vybledlé, nebo tam dali kus nějakého marasu a tak kromě namočení pera bylo na špičce kus něčeho co nepsalo, pokaňkalo alespoň lavici nebo i sešit. Největší hrůza byla, když nějaký mamlas vhodil do kalamáře šuměnku. To se potom kalamář změnil na „hrnečku vař“ a valila se z něj modrá záplava. Taková věc se většinou končila tím, že viník nejdříve dostal pořádný výprask. Potom musel uklidit tu spoušť, co nadělal, zůstal po škole a pokračoval v uklízení. Navíc doma znovu dostal, protože přišel pozdě ze školy a jako Kainovo znamení měl modré ruce.
Tehdy nebyly vůbec problémy s dodatečným pedagogickým rozebíráním přestupku.
Ale abych se vrátil k vlastnímu vybavení třídy: První třída se nacházela v prvním poschodí hned proti schodům. Když se do ní vešlo, byla po pravé straně stěna se stupínkem, učitelovým stolem a tabulí. Na protilehlé stěně byla okna. Na levé stěně byly skříně s pomůckami a obrázky.
Na levé straně vstupní stěny byly věšáky, počitadlo a ostatní. Uvnitř třídy byly tři řady lavic pro malé školáky. V lavicích se sedělo po dvou a byly smontovány jako celek v řadě.
Měly dřevěná sedátka, která se sklápěla jako sedadla v kině a vpředu šikmou stolní desku.
Blíže u stupínku seděli žáci menších postav a vzadu odrostlejší žáci, kteří pro „velký úspěch“ opakovali třídu znovu. Chlapci s děvčaty neseděli v jedné lavici, neboť si většinou vzájemně ubližovali. Ogaři je tahali za vlasy a dělali různé nepřístojnosti, aby předvedli svou převahu nad nimi a cérky zas pořád vřískaly a žalovaly.
Důležitým zařízením pro provoz třídy v zimě byla veliká želená kamna, která byla hned nalevo vedle dveří. Ráno v nich zatopil pan školník a potom se o topení starali žáci pod dozorem pana učitele. Přikládal do nich učitel a žáci docházeli do kůlny na uhlí.
Když se zapomnělo přiložit, byla ve třídě zima. Občas bývaly i uhelné prázdniny, protože byly veliké mrazy a málo uhlí na topení.
S kamny se daly provádět též různá kouzla. Třeba se daly na ně kapsle z patron, nebo střelný prach z nábojů, těch jsme měli ještě bohaté zásoby z války, a až se kamna rozehřála, tak to bouchlo. Když to “vyšlo“ tak, že byl zrovna přítomen vyučující, bouchalo to opět, protože se vyplácela zasloužená odměna na zadní část pachatele. Jinak se v kamnech pálily různé papírky, které se neměly dostat do nepovolaných rukou a jiné hořlavé i nehořlavé předměty.
V pozdějších letech, v roce 1953, to už jsme chodili do páté třídy, posloužila kamna ke skoncování s kultem Stalina a Gottwalda. Z učebnic se vytrhávaly jejich fotografie a pálily se.
Jak jsem se až po letech dozvěděl, doplatila na kult osobnosti škola v Luhačovicích. Tam byla kamna tak nacpaná státníky, že plameny zapálily na půdě u komína trám a celá škola vyhořela. Takže tamější žáci vzpomínají na představitele této éry dodnes v dobrém, protože měli potom mimořádné prázdniny.
S kamny se i jinak muselo zacházet opatrně. Když pan učitel přikládal a pořádně nezavřel popelník, nebo bylo v uhlí hodně prachu, milá kamna bouchla a černý mrak, který z nich vyletěl, se musel vyvětrat. Samozřejmě první vyletělo okny všechno teplo, zato smrad se držel ve třídě až do konce vyučování. Jelikož jsme v těch dobách trpěli povětšinou otravou kyslíkem, přijali jsme jako příjemnou změnu trochu jiného povětří.
Teď jsou ve všech školách radiátory ústředního topení s termostaty. Je tam sice teplo, ale není tam žádná romantika. Taková krásná kamna jsem v pozdějších letech vídal ještě v hospodě Na Harcovně v sále. Několikrát se rovněž zasloužily o „kulturní vložku“, když roztančení plesající shodili roury od kamen a ples požárníků se změnil na shromáždění kominíků a kominic. Ale to jsem odbočil už hodně daleko.
A tak se vraťme zpět do první třídy.
Napravo od dveří byl stojan se železným umyvadlem a s kýblem na vodu. Vodovod nebyl ještě v dědině zaveden a tak se pro vodu chodilo do obecní pumpy na návsi. Umyvadlo bylo velice užitečnou věcí. Někdy byl občas do něj namočen někdo z žáků. Jinak většinou sloužilo k namočení houby určené k utírání tabule. Houba ke stanovenému účelu sloužila pouze tehdy, když byl přítomen vyučující. Po dobu přestávky se houba většinou pohybovala vzduchem. Pokud byla ve svém letu zastižena některým z vyučujících, byl to opět vítaný důvod k exekuci „chudáčků“ žáčků.
Jelikož se na Valašsku rákos moc nevyskytuje, brali naši vyučující za vděk i lískovými proutky a pruty, kterých bylo a je i dodnes dostatek. A tak když se stalo, že prut neustálou námahu nevydržel, musel ten, kdo byl příčinou zničení tohoto „výchovného“ prostředku, donést proutek nový, nebo raději několik, aby zbylo něco pro příště. Někteří výtečníci se do školy opravdu těšili. Když náhodou odcházeli bez toho, že nedostali ani jednou, byli z toho nesví a uplynulý den považovali za nenaplněný a zbytečný.
Z výše uvedeného by se čtenář domníval, že jsme byli pouze biti a biti. Není to pravda.! Naši učitelé neměli z našich výprasků žádnou radost. Zbytečně je to zdržovalo od výuky a vyčerpávalo fyzicky i duševně. Nikdy jsme nedostali, když jsme si nezasloužili.
Je sice pravda, že v případě, když byl případ moc zamotaný a nebyl čas na dlouhé vyšetřování, svezl se s pachatelem i nevinný. Ale stávalo se to zřídka, neboť pedagogové nás znali natolik, že se mýlili málokdy.
S odstupem času to srovnávám s naší zákonodárnou mocí a spravedlností.
Je to nesrovnatelné! Kam až jsem to od lavoru došel?
Podlaha ve třídách byla pevná z dřevěných prken. Po prázdninách, nebo když se čekala nějaká významná návštěva, byla natřena jakýmsi olejem. V případě, že došlo v této době k měření sil mezi žáky a ti se v zápalu boje ocitli na zemi, vypadali zápasníci jako topiči z parní lokomotivy. To bylo potom doma radosti!! Taková podlaha měla kromě nevýhod i jednu velkou výhodu – nemuseli jsme se přezouvat.
Když byla velká přestávka a trochu slušné počasí vyběhli jsme na školní dvůr, nebo na náves a čerstvého vzduchu jsme si mohli užít dostatečně. Sice někdy se prášilo, ale aut jezdilo tak málo, že o nějakém smogu nebylo ani potuchy.
Po ukončení přestávky, obzvlášť když bylo bláto, nás očekávala u dveří paní školnice s metlou a běda tomu kdo si neočistil pořádně boty!
Po vyučování jsme se ubírali k domovům. Rychlost našeho přesunu byla různá, podle počasí. Pokud bylo škaredě, nebo nějak divně, spěchali jsme, abychom byli doma, než pořádně zmokneme. Pokud bylo počasí krásné, domů jsme se loudali. Po cestě byly různé zajímavosti, které bylo nutno prozkoumat, takže se naše cesta poněkud prodloužila. Zvlášť když dozrávalo ovoce, nebo něco na poli. Také v zimě, když byla na každém kousku cesty, nebo na potoce nějaká klouzačka jsme domů nepospíchali. V tom byli spolužáci, kteří bydleli kousek od školy v nevýhodě, protože jejich rodiče měli přehled o jejich rozvrhu, a v případě mohli jít svým ratolestem naproti, někdy třeba s prutem. U nás vzdálenějších, kde cesta trvala skoro hodinu, nějaká ta minuta navíc se ztratila. Když jsme ale přišli až v podvečer, bylo i našim rodičům jasné, že jsme nešli rovnou domů a nespěchali pilně dělat domácí nebo polní práce, anobrž jsme se potulovali. V lepším případě jsme museli dohnat všechno, co jsme zanedbali při konání domácích prací. V horších případech došlo i na ruční poučení o povinnostech zdárného žáka obecné školy. Jelikož jsem neměl na to, abych úspěšně prosazoval svoji osobnost, dával jsem většinou přednost tomu, že jsem dělal dobrotu a „lískové medicíny“ jsem užíval zřídka, neboť mi vůbec nechutnala.
Při cestě domů bylo samozřejmé, že jsme zdravili všechny starší lidi. Nebylo to z vrozené slušnosti, ale ze strachu, že onen opomenutý občan si to vyloží jako neúctu k jeho věku a postavení a nejdéle do neděle se tato skutečnost donese rodičstvu, kterému bylo velice těžko vysvětlit, že starší a neznámé lidi z vesnice, není třeba zdravit.
Je zajímavé, že i v dobách, kdy ještě nebyla komunikační technika na výši, se naše lotroviny dostávaly rychle tam, kam jsme nechtěli. Takže někdy jsme přišli domů a doma už věděli co a jak, a vyvodili z našeho jednání patřičné “poučení“. To byla kontrola veřejnosti, a ne teď! Dokonce občas docházelo k tomu, že občan, který se domníval, že naším jednáním došel k újmě, se neobtěžoval žalováním ve škole nebo rodičům, ale vyřídil si svou záležitost s viníkem, který nestačil utéct, stručně – ručně. Odvolání se s naší strany většinou nekonalo, neboť soud vyšší instance, v tomto případě rodiče nebo škola, většinou shledal trest jako přiměřený, případně k němu ještě něco přidal.
Dnešní pseudo-demokratičtí ochránci lidských práv by byli z takové výchovy pohoršeni, ale my jsme si na daná pravidla zvykli a respektovali je.
A tak než jsme se nadáli, skončila první třída a po prázdninách, které uběhly rychleji než voda v Hořanském potůčku, jsme byli ve druhé třídě. Dostali jsme jiného pana učitele Doležala, který nebyl už tak příjemný. Moc jsme ho nemilovali, neměl na nás už tolik času, protože se začal věnovat nové politice, která se začala v této době prosazovat. Navíc nebyl nestranný a měl své oblíbence a žáky méně oblíbené.
Ze druhé třídy si vybavuji začátky zdravotní prevence. V těchto dobách se přišlo na to, že děti trpí podvýživou a nedostatkem vitamínů. Různé přípravky, kterých je teď víc než dost, ještě známy nebyly a proto byl do škol dodán jako zdroj vitamínu rybí tuk. Nebyly to tablety, nebo kapsle jako teď.
Pan učitel si postavil celou třídu do řady a každý dostal polévkovou lžíci této pochoutky, kterou pan učitel dávkoval z litrové láhve. Některé slabší povahy nestačily ani doběhnout k lavoru. Mně kupodivu rybí tuk chutnal a když byla možnost, vzal jsem si i nášup.
Z druhé třídy si ještě pamatuji budovatelskou básničku, ze které by dnešní ekologové neměli vůbec radost. Byla asi následujícího znění: „Z komínů se kouří, slunce oči mhouří. Mhuř si oči mhuř! Kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř!“ Moc víc si z druhé třídy nepamatuji, ale zřejmě jsem ji prošel dobře, neboť jsem postoupil i do třetí. Kdo byl našim učitelem si už nevzpomenu. Ve čtvrté třídě jsme dostali novou, mladou slečnu, později paní učitelku. Byla na nás hodná, ale občas si s námi nevěděla rady, neboť byla čerstvá absolventka učitelského ústavu a měla snahu nás vychovávat podle nejnovějších poznatků. Navíc na ruční vysvětlování neměla patřičné fyzické předpoklady a nějaký ten pohlavek od ní, bylo jako pohlazení.
Čtvrtá třída byla ještě významná tím, že kromě češtiny jsme se museli začít učit i jazyk našich přátel – ruštinu.
Zato na pátou třídu si docela dobře vzpomínám. Učil nás opět pan učitel Seidl.
Některé předměty už učili i jiní učitelé.
Například zpěv nás učil rovněž učitel Seidl, ale Zdeněk. Kromě příjmení neměl s naším třídním nic společného. Byl velmi nervózní, asi následkem věznění v koncentračním táboře.
Jeho vyučovacím prostředkem byly housle, na které hrál velice pěkně. Bohužel chtěl dosáhnout toho, aby i naše pěvecké umění bylo podobno hlasu jeho houslí, což bylo naprosto nemožné. Nepomohlo ani to, že smyčcem nehrál jenom na houslích, ale i na našich hlavách. Občas musel dojít do sborovny pro smyčec nový. Někdy to nevydržel ani učitel a odešel před koncem hodiny. Po několika letech odešel i z povolání učitele.
Abych se vrátil zpět do třídy. Pátá třída byla v přízemí a repetenti, kteří seděli v posledních lavicích, v létě když je vyučování nebavilo, vylezli oknem ven a seděli venku na sluníčku. Někteří učitelé, když na nich zlomili nejeden prut, zlomili hůl i nad nimi a ponechali je jejich osudu. Je zajímavé, že tito žáci, nejenže nedorostli pro šibenici, jak jim prorokovali pedagogové, ba naopak se uplatnili v životě lépe, než žáci s výborným prospěchem.
Je zajímavé, že tento trend je i v dnešní době a docela nepedagogicky se s ním chlubí i někteří umělci a jiné „celebrity.“
V páté třídě došlo k jedné podstatné změně. Páni učitelé se, z moci úřední, změnili na soudruhy učitele. Některým to bylo divné a protivné, stejně jako nám, ale časem jsme si museli všichni zvyknout. Jedině soudruh Doležal a nový soudruh ředitel na tomto oslovení trvali. Ostatním až tak nevadilo, když jsme se spletli. V páté třídě nám začalo docházet, že se ve společnosti něco děje. Pokračovala kolektivizace zemědělství a někteří žáci ze zemědělských rodin na tom nebyli moc dobře. Pan učitel musel mnohokrát vyslechnout jejich potíže a uklidňovat je i rodiče.
Učitelé, kteří byli nábožensky založeni, začali mít potíže a ustupovali do pozadí. Dopředu se dostávali noví, správně politicky orientovaní, kteří byli dosazeni okresem. Pro nás školáky v tomto období vyvstala nová zábava. Ze západu začaly na naše území donášet balony letáky, které se staly pro nás předmětem sběratelské vášně. Vzájemně jsme si je vyměňovali jako známky, abychom měli úplnou kolekci. Propagandistický obsah nás až tak moc nezajímal. Problém nastal, když nám naše poklady zabavil některý z učitelů. Málokterý, ale se svým úlovkem šel do ředitelny, neboť věděli, že nový pan ředitel by z toho rád dělal aféru.
V té době (1953) došlo také k měnové reformě a většina zámožnějších rodin byla ožebračena.
Na vesnici se to mnohých nedotýkalo, protože většina lidí byla spíše chudá a teď byli ještě chudší.
Velký problém měli ti, kteří nepřistoupili na násilnou kolektivizaci zemědělství a hospodařili v ještě ztíženějších podmínkách. Ani zemědělci, kteří vstoupili do družstva, neměli vyhráno. Díky špatnému vedení družstev málokdy dostali za svou dřinu alespoň částečnou odměnu.
Až po desítce let byli družstevníci na tom lepší a časem se někteří měli lépe než dělníci v továrnách. Ale to bychom se dostali až do dnů, když už jsem dávno opustil základní školu.
Ale ani změněná politická situace nám vůbec nebránila v tom provádět všelijaké hry a jiná alotria.
Kromě hraní hlavičkové a jiných her s malým míčkem byla u ogarů oblíbena hra na četníky a zloděje, nebo Benderovce. Jelikož hra probíhala na území celého středu dědiny, tak se účastníci této hry mnohdy vraceli do třídy hodně pozdě po konci velké přestávky.
Jednou se chtěl také pan učitel zúčastnit vyhodnocení této zajímavé akce. Po odzvonění konce velké přestávky si stoupl za dveře a každého z dobíhajících opozdilců přetáhl ukazovátkem přes sedací část těla. Po asi čtvrthodině doběhl i poslední „závodník“. Asi měl nějaký změněný rytmus běhu, nebo už byl pan učitel unavený, nebo co. Zkrátka ukazovátko se neoctlo na zadní části těla delikventa, ale mezi jeho koleny. Tím se jeho běh změnil v let a milý žák přistál hlavou v lavoru s vodou. Špinavá voda stačila polít nejen pachatele a rozlila se do třídy a také pan učitel nezůstal suchý. Samozřejmě i ukazovátko bylo na třísky.
Než se všecko uklidilo a pan učitel si došel do sborovny pro novou lískovku a usušit se, mnoho z vyučovací hodiny nezbylo.
Ani tato nepřízeň osudu nezabránila tomu, aby se oblíbená hra, po několika dnech, provozovala znovu.
Pan učitel Seidl měl krásný červený kabriolet. Snad značky JAWA. Občas, když bylo krásné počasí, jej vytáhl z garáže a dojel s ním před školu a po vyučování jel i s rodinou na výlet. Jako všechna auta v té době – co kus to originál a osobnost, která má svou povahu.
Také i jeho vozidlo mělo velkou povahovou vadu – nerado startovalo. Jednou po vyučování se stalo to, že mně, spolu s dalšími třemi spolužáky, byla dána důvěra, abychom vozidlo pomohli uvést do pohybu. Oběhli jsme asi tři kolečka kolem ohrádky se Svatým Janem.
Z auta se občas zakouřilo, z nás se samozřejmě kouřilo také, ale dál nic.
Zatím co jsme nabírali nových sil, pan učitel cosi kutil v motoru. Potom nastal druhý pokus. Už po prvním kole v motoru trochu prsklo. Pan učitel asi sáhl do správného místa.
Během druhého kolečka se ozvala velká rána, auto zavrčelo a zmizelo i s panem učitelem v oblaku kouře.
Když se kouř rozplynul, zjistili jsme, že pan učitel konečně odstartoval. Pomalu jsme se zvedli z prachu cesty a začali obhlížet, jak na tom jsme. Samozřejmě, že jsme byli krásně špinaví, s odřenými koleny a kamarád měl celou nohu černou od sazí a karbonu z výfuku. Nám se kolena už dávno zahojila, ale on, ještě po mnoho dní, vytahoval z kůže černé kousky. Ale to nám nevadilo a příště jsme šli tlačit auto zase. Vždyť zkušenosti s automobilizmem byly tehdy tak vzácné!
Měšťanka.
Po ukončení páté třídy se po prázdninách postupovalo do tak zvané první měšťanky. V našich letech to už byla pouze šestá, sedmá, osmá a někdy i devátá třída.
Každý předmět nás učil jiný učitel. Hlavní změna byla ale v tom, že do naší školy chodili i žáci ze sousedních obcí, Huslenek a Zděchova. Takže ve stejném ročníku byly dvě i tři třídy. Zajímavá byla i budova školy, do které jsme začali chodit. Ta sestávala ze dvou dřevěných vojenských baráků spojených jakousi verandou. Vznikly tím čtyři učebny, do kterých chodilo na směny někdy i osm tříd. (Podobnou budovu lze vidět ve filmu pana Svěráka „Obecná škola“.) Pokud ve zděné budově obecné školy bylo zimní období náročné, tak v dřevěných barácích měšťanky to byl vyloženě studený odchov.
Když se topilo v kamnech, dalo se to přežít. Jak topení vyhaslo, tak bylo za chvíli ve třídě jak venku. To potom nepomohlo, ani když jsme seděli ve třídě teple oblečeni. V dobách velkých mrazů nezbylo než vyhlásit uhelné prázdniny.
Být ta situace v dnešní době, tak by takovou školu zavřeli i s panem ředitelem, pokud by ještě před tím v ní nezmrzlo alespoň několik choulostivých žáků. Ale byli jsme mladší a otužilejší. Hlavně spolužáci z vedlejších dědin, kteří po odpoledním vyučování, ještě čekali na vlak nebo autobus a potom šli teprve několik kilometrů za tmy domů. Domácí úkoly si napsali většinou už při čekání na autobus, nebo vlak.
Pokud si vzpomínám, naše vztahy se spolužáky s okolních vesnic byly celkem dobré.
Ale starší ročníky měly ještě zakódovány dědičnou nevraživost. Takže docházelo dosti často k válečným akcím, při nichž vzduchem létaly kameny a jiné předměty. V těch dobách každý ogar uměl házet kamením, střílet ze šise, jak se u nás říkalo praku, a jiné dovednosti.
Moc jsem se těchto válek nezúčastňoval, neboť jsem byl dítě malého vzrůstu a spíš bych překážel.
My z pasek, jsme měli vztahy s přespolními většinou přátelštější, než zástupci dědinské honorace. A dalším argumentem proti mému zapojení do bojových akcí, byla zkušenost, že dostat kamenem dost bolí. A přijít o oko nebyla rovněž lákavá představa.
Také moje účast při „pyrotechnických“ pokusech byla spíše pasivní. Jako všichni ogaři v poválečném období jsem měl dost patron a jiné munice, kterou jsem raději přenechal starším zkušenějším mladíkům, takže jsem nepřišel k žádnému úrazu.
Za nedovolené ozbrojování sice nehrozilo vězení, ale operativnější a přísnější postih v podobě pořádného výprasku od učitelů, nebo od rodičů, nebo kombinace obojího.
To měl ještě experimentátor štěstí, že nepřišel o oči nebo nějaké prsty.
Ve vyšších třídách bylo třeba se občas na učení podívat i doma. Naučit se takovou básničku už byl problém. Ještě větší problém byly pro mne hodiny kreslení, nějak jsem k tomu neměl žádný vztah, nebyl jsem dostatečně pečlivý a tím jsem nebyl oblíbencem pana učitele Doležala, který kreslení učil.
To Alenka Hlavicova, dcera z rodiny malíře Hlavice, uměla nejen kreslit a byla navíc pohledná, měla u pana učitele vyhráno. Na rozdíl od Zdeňka Hajného, který rovněž krásně maloval a byl primus třídy.
Zdeňkova maminka byla také učitelka, dokonce v šesté třídě naše třídní, ale měla politický škraloup, protože její manžel emigroval. Takže její syn to měl těžší než my obyčejní blbci.
Pokud se týká učitelů, měli jsme na dobré učitele štěstí, neboť po všelijakých politických čistkách se na naši školu dostali velice dobří učitelé, kteří nemohli učit na Vsetíně.
Jedním z nich byl profesor Bečička. Byl doktorem filozofie a filologie a nás učil český jazyk. Vyučování bylo zábavné a nenásilnou formou, takže jsme začali mít tento předmět rádi.
Pan profesor Bečička měl postavu příhodnou ke svému jménu. Byl menší a „plnoštíhý“ a měl stále dobrou náladu. Našim češtinářským výtvorům se dokázal opravdu srdečně zasmát, ale ne vysmívat. Láskyplně nás nazýval stádem Hotentotů a všechna děvčata byly pro něj Rebeky.
Paní učitelka Ragerová. Dojížděla vlakem ze Vsetína a učila nás ruštinu. Zdála se nám komisní a protivná, skoro jako ten předmět co učila. Ale zlá nebyla, to ne, byla jenom přísná, ale spravedlivá. Proč se k nám dostala, to už nevím. Nebyla vůbec milována hlavně žáky přijíždějícími vlakem z Huslenek, neboť se většinou vyskytovala na nádraží zrovna, když přijížděl vlak od Karlovic, ze kteréhožto ještě za jízdy elegantně vyskakovali přijíždějící žáci a občas jí některý výtečník přistál v náručí.
Měla potom dilema: dát mu pár facek hned, nebo nechat zaslouženou odměnu až dojdou do školy, nebo přestupek řešit úředně. Většinou volila první možnost.
Pan učitel Olšer. Byl to pán důstojného vzezření a chování. Učil nás fyziku, chemii a matematiku. V osmé třídě byl i náš třídní. Byl dosti přísný, ale dokázal něco naučit.
Dělal pro obec i mimo školu. Ale jeho práce nemohla být lépe hodnocena, neboť si dovolil chodit každou neděli do kostela. Jejich syn Břetislav i přes nevýhodu špatného třídního původu, vystudoval a stal se novinářem a nyní i spisovatelem.
Pan učitel Minář. Přišel na naši školu hned po vysoké škole. Učil zeměpis, češtinu, tělocvik a promítal v obecním kinosále filmy. I když se snažil jak mohl, přesto neměl moc šancí na povýšení, protože se nevzdal náboženského vyznání. Byl to poslední učitel, který se dožil roku 1996, když jsme měli sraz po 40 letech.
Paní učitelka Hajná – učila zeměpis, dějepis, přírodopis. Měla nás jako svoji třídu ráda, neboť v ní byl i její syn. Později, až se Zdeněk stal v Praze slavným malířem, odstěhovala se za ním.
Pan profesor Novotný. Dojížděl ze Vsetína a vyučoval matematiku, češtinu a hlavně zpěv. Uměl krásně hrát na harmoniku, takže se náš zpěv při ní ztratil a dokázal se bez něho i obejít. Kromě toho hrával na Vsetíně v Dolním sboru i na varhany, čímž si dělal skvrny na svém politickém profilu. Bohužel mne zpívat nenaučil a zpívat neumím dodnes!
Pan učitel Babica. Rovněž dojížděl ze Vsetína. Učil zeměpis a češtinu a někdy tělocvik. Jelikož měl poblíž Vsetína i malé zemědělství, byly jeho hodiny tělocviku pro něj vítanou dobou odpočinku. Po krátké rozcvičce rozdělil klukovské osazenstvo na dvě skupiny. Dal nám kopací míč a spokojeně se natáhl na lavičku u hřiště. Většina to radostně přivítala a tělocvik se někdy dost protáhl. Že existuje i atletika, nebo něco jiného jsme se dověděli až od pana učitele Mináře.
S větším, nebo menším úspěchem se nás pokoušelo v našem mládí něco naučit ještě více pedagogů, kterým za jejich snahu dodatečně děkuji. Ale vzpomínky už povážlivě blednou. Asi je to věkem?.
Dnes už dávno nestojí dřevěné baráky měšťanky a z bývalé obecné školy je hospoda.
Děti chodí do nové školy, která byla postavena v roce 1957, když už jsem byl rok v Rožnově.
I vzhled celé návsi se dost změnil: Zmizely hospodářské budovy bývalého panského dvora. Byla zbourána i Bittnerova hospoda s kinosálem a na místo toho byla postavena nová víceúčelová budova Obecního úřadu.
Hlavní cesta od Karlovic na Vsetín se přesunula mimo střed obce.
Pouze Svatý Jan Nepomucký je stále na svém místě. Stojí zde jako připomínka na bitvu s Kuruci která se zde odehrála v roku 1708 a jako památník obětem obou světových válek.
Také naše bitvy už připomínají pouze zápisy v zaprášených třídních knihách založených někde v archivu.
(Text bez jazykové úpravy.)
Text © Jan Surý
Foto © Richard Sobotka