Sedím u ohníčku na břehu potůčku, který má na mapě ženské jméno „Limnice“.
Voda na „trampské kafe“ se pomalu vaří, a tak oči bloudí kolem. Slunce s pomocí oparu vytváří mezi stromy světelné pruhy. Kapky rosy na kapradí ve slunečním svitu připadají jako drahokamy. Uvažuji, že mě do té krásy kolem schází už jenom ta lesní víla – která by se tu objevila.
Ale pak si říkám: „Jsi starý chlap, to by jsi věřil,na vílu?“ Ale červ pochybování hlodá – co když jsou. Nakonec si říkám: „Ty starej moulo, ještě tomu budeš věřit.“
Voda se už v ešusu vaří a tak ji nalévám na kávu v hrnečku. Nasál jsem její vůni – a říkám si – tak hochu, tohle je to správný „trampský kafe“, po kterém se mně celý týden stýskalo.
Jak tak medituji, můj zrak padne na mlžnou postavu dívky ve světlém pruhu – mozek hlásí – máš tady tu Tvoji vysněnou vílu. Než si stačím urovnat své myšlenky, slyším zřetelně „AHOJ“. Když dívka vidí můj přitroublý obličej, rychle dodává, že se jmenuje „Lesanka“.
Hrom do toho. Tak přece je víla – a krásná.
Text a kresby © Jaroslav Holler