Jednou z významných lidských vlastností je cit. Soucitný člověk je plný porozumění a přátelské účasti, zvláště v neštěstí a utrpení druhého. Zejména ve vztahu k postiženým dětem je tato vlastnost cenná a významná.
V minulosti byly tělesně postižené děti začleněny do kategorie mrzáků i bez ohledu na to, že jejich duševní stav byl normální. Vymanit se z tohoto údělu bylo téměř nemožné. Přesto se našli lidé, kteří s takovými dětmi soucítili a hledali možnosti, jak jim jejich nelehký úděl usnadnit.
Kostel Navštívení Panny Marie v Zašové
Jedním z nich byl profesor MUDr. Rudolf Jedlička, který 1. dubna 1913 založil v Praze na Vyšehradě první český ústav pro tělesně postižené děti. Nejvýznamnějším z těch, kteří se tělesně postiženým dětem věnovali, učili je samostatnosti a vštěpovali jim zdravé sebevědomí, byl ve své době pokrokový učitel František Bakule (1877-1957), který v Jedličkově ústavu dosáhl při výchově a vzdělávání tělesně postižených dětí významných výsledků. Jedličkův ústav, jak byla tato instituce po svém zakladateli pojmenována, existuje podnes, ovšem oproti začátku 20. století již s moderními prostředky a pomůckami, kterými současná doba disponuje.
Jen málokdo ví, že podobná instituce existovala na Moravě již v závěru 19. a na samém začátku 20. století. Její místo bylo v podhorské obci Zašová na Valašsku. Stalo se tak přibližně deset let před založením Jedličkova ústavu. V čase vzniku Jedličkova ústavu v roce 1913 už byla v Zašové při sirotčinci zřízena ve vlastní budově trojtřídní soukromá dívčí škola, ta měla v roce 1926 na šedesát chovanek.
Interiér zašovského poutního kostela. 
První zmínka o Zašové pochází z roku 1370 a v současnosti zde žije necelých 3000 obyvatel .
Zašová proslula jako významné Mariánské poutní místo na Valašsku, poutníci se přicházeli poklonit vzácnému středověkému obrazu Panny Marie Zašovské. Původní dřevěný kostel, zasvěcený sv. Anně, pocházel ze středověku, roku 1725 byl nahrazen zděným kostelem, zasvěceným Navštívení Panny Marie.
Roku 1725 byl ke kostelu přistavěn klášter, osazený mnichy řádu trinitářů, roku 1783 z rozhodnutí císaře Josefa II. zrušen.
Zašovský kostel, fara, klášter, v pozadí církevní škola. 
V roce 1898 byla ve Vítkovicích z nasbíraných milodarů zřízena církevní škola a Ústav sv. Josefa jako sirotčinec pro osiřelé dívky ve věku od tří do patnácti let, které se učily různým pracím pro život potřebným (v kuchyni, při prádle a šití, na poli a v zahradě).
Vítkovický sirotčinec v létech 1901 a 1904 zakoupil část bývalého kláštera a přeložil sirotčinec do Zašové. Roku 1911 byla se zemskou pomocí pro schovanky postavena nová budova obecné školy se třemi třídami. Školu navštěvovaly i dívky ze Zašové. Školnímu učení se věnovalo šest ctihodných sester.
Ústav Sv. Josefa, v pozadí církevní škola. 
Roku 1901 tehdejší hranický katecheta a pozdější olomoucký světící biskup Jan Stavěl (1869-1938) zřídil v zakoupené části klášterní budovy útulek pro děti různým způsobem postižené. Položil tak základ k proslulému Ústavu sv. Josefa, který se stal jedním z nejznámějších svého druhu na Moravě. Výchovné a vzdělávací práci se věnovaly řeholní sestry z kongregace Chudých školských sester.
Spoluzakladatelkou ústavu byla Růžena Staňková, která se nikdy neprovdala a celý svůj život zasvětila péči o osiřelé, postižené a zanedbané děti. Její ostatky jsou uloženy na zašovském hřbitově. V čele hrobu je mohutný kamenný kříž s citací Jan (10,10): „Já jsem přišel, abyste měli život a měli ho v hojnosti“. A záznamem na náhrobním kamenu: „Zde v pánu odpočívá Sl. Růžena Staňková, spoluzakladatelka a mecenáška Ústavu Sv. Josefa v Zašové. 19. 10. 1869 – 21. 10. 1943.“
Vstup do Ústavu Sv. Josefa a někdejší ústavní kaple.
Na náhrobku je také zaznamenáno… „Zde v Pánu odpočívají mnozí sirotci z Ústavu Sv. Josefa a někteří klienti z Domova důchodců v Zašové z let 1901 až 1985.“ Klášter ve druhé polovině 20. století sloužil také jako Domov důchodců a Ústav sociální péče, v současnosti je majetkem obce.
Dnes už jde o téměř zapomenutý příběh. Jen mohutný kříž na zašovském hřbitově nad ostatky pohřbených u jeho paty je němým svědkem těch časů. A ještě věnec Veřovických vrchů z jedné a Vsetínské hornatiny ze strany druhé jsou svědky nezištné pomoci lidem v nouzi.
Zašovský hřbitov. Místo posledního odpočinku Růženy Staňkové, sirotků a klientů Domova důchodců.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka