75 let od konce druhé světové války – 75 let života v míru.
Po dlouhých šesti letech útlaku opanovala svoboda během jediné májové noci naši vesnici tak nenápadně, že jsem přechod fronty prospal v našem malém sklepě pod podlahou kuchyně. S víčky ještě napůl slepenými spánkem jsme se drápali ven.
Během pouhých několika hodin se vesnice proměnila k nepoznání. Na návsi, malém prostranství u mostu nedaleko našeho domu, na každém kousku volného místa zase spousta vojáků. Tentokrát Rusové! Všude sami Rusové. Kde byl kousek trávy, tam seděli nebo leželi. Kouřili machorku, smáli se. Neptali se „Gdě German?“ German byl v tu chvíli už bůhvíkde.
Jeden z nich vysoký, dohola vystříhaný, už si to mašíroval do našeho domu, rovnou po schodech na půdu.
„Co je? Co je?“ poskakoval otec za ním, byl mu sotva po ramena.
„U těbja garmoška!“
Šel na jisto, sousedé neudrželi jazyk za zuby.
Tahací knoflíková harmonika byla jednou z mála cenností, kterými náš dům oplýval. Nikdo na ni v chalupě neuměl hrát. Ani Němci o ni neprojevili zájem. Až teď tenhle obrovitý Rus, příslušník zpěvného slovanského národa.
„To moja garmoška!“ postavil se otec Rusákovi čelem, bránil hudební nástroj vlastním tělem.
Rus zaváhal. Garmoška ho lákala. Chroustka otce by smetl jediným pohybem. Přece couvl. „Eh…!“ máchl rukou. „Vot charašó!“ A dupal po schodech dolů, vracel se na ulici ke svým.
Ruští vojáci odpočívali jen krátce. Už o hodinu se vytratili jako strnadi nad posečeným polem. Namísto nich ulehli na trávu kolem mostu a potoka jiní. Ti se o otcově garmošce od sousedů nedozvěděli.
Bůh ví proč otec knoflíkovou tahací harmoniku tak úporně bránil. Nikdy jsem na ni neviděl nikoho zahrát. Snad byla památeční, možná vzpomínka na zákopy z první světové války. Podnes z ní zůstala jen přední část s knoflíkama, leží ta troska v zaprášené almaře na půdě, ani pořádně nevím kde.
Maminka ještě nestačila vyřknout ono rozhodné „Nikam!“, když jsme měli cukání to nenadálé dění kolem sebe vidět na vlastní oči, už jsme se prosmekli brankou. Ještě stačila za námi křiknout: „Za hodinu ať jste doma, půjdeme do kostele!“
Ruští vojáci přijížděli od Rožnova a postupovali na Meziříčí. Neustávající proud vojska. Koňské povozy, vojáci pěšky i na koních, ale teď už to byli Rusové.
Na vratech kováře Meřického se do nedělního rána objevila obrovská bílá písmena azbuky: Da zdravstvujet krasnaja armija!
Na kopci Smradláku už nějakou chvíli přešlapoval Jura Vevera.
„Kde seš tak dlouho?“
Pokrčil jsem rameny. Copak jsem mohl přiznat, že jsem zaspal přechod fronty?
„Pojď!“ smýkl mne za rukáv.
Seběhli jsme druhou stranou pod kopec. Na loučce mezi cestou a kolejemi místní železnice stál opuštěný německý kanón.
„Stříleli na partyzány,“ vysvětloval Jura Vevera zasvěceně. „Akorát jednou. Trefili chalupu báby Majerkové.“
Kráter a oprýskaná omítka byly dobře patrné.
Šplhali jsme po kanónu, točili všemi dostupnými kolečky. Hlaveň poslušně stoupala a natáčela se. Mít náboje, lehce bychom dostřelili třeba až na kopec Pohoř. Pak jsem sáhl na jedno kolečko, pootočil jím, hlaveň klesla, zaryla se do trávy. Už s ní hnout nešlo.
„Máme po ptákách!“ okomentoval Jura Vevera situaci.
Na silnici zastavilo vojenské auto. Ruský důstojník kráčel přes loučku rovnou k dělu a k nám.
„Što takoje?“
Nerozuměli jsme.
Důstojník se podíval na dělo, zhodnotil jeho stav, hlaveň zarytá do trávy, úplně kaput, munice nikde. Odšrouboval z děla kousek železa, dal do brašny.
„Nu vot, rebjata!“
Vracel se ke svému autu, už si nás nevšímal. Za chvíli po něm nebylo ani čmoudu.
„Teď už nevystřelíme,“ konstatoval Jura Vevera.
Včas jsme se vrátili na kopec Smradlák. Rusové tam usadili na loučce tři kanóny.
„Okna odkryvajtě!“ obcházel oficír nejbližší domy, pobízel domácí ať otevřou okna, aby skleněné tabulky tlakovou vlnou výstřelů nepopraskaly.
Kanony stály v palebné pozici, hlavně namířené na Meziříčí. Tam byli údajně pořád ještě Němci. Nám čumilům důstojník naznačil, ať otevřeme pusy, dlaněmi zakryjeme uši. Pak dal kanonýrům povel:. „Ogoň!“ Šla rana za ranou, hřmělo až v uších zaléhalo, náboje svištěly povětřím jako když projíždí rychlíková lokomotiva. O chvíli bylo vidět jak se vysoký komínu skláren na okraji Meziříčí hroutí.
Střílet Rusáci uměli. A jak byli sehraní! U každého kanónu vždy jeden podával náboje, další je vkládal do nábojové komory, jiný náboj odpálil a opět další chytil prázdnou nábojnici a uložil zpátky do bedny.
Na důstojníkův povel dělostřelecká palba ustala. Vojáci ve chvatu ukládali munici na korbu, otočili kanóny, připřáhli je za vozy. „Davaj!“ Už také oni ujížděli k Meziříčí. V deseti minutách nebylo po nich ani vidu ani slechu.
Byl nejvyšší čas jít do kostela. Maminka už byla nastrojená, otec také. My, ogárci, žádné velké strojení, na nás ta naše paráda shořela. Jenom škarbaly jsme si museli nazout, abychom přece jen vypadali trochu svátečněji. Vždyť byla neděle. Kostelní zvon už bil naplno.
Takto společně jsme jako celá rodina dávno nikam nešli. Až dnes. Vždyť byl konec války!
Šli jsme přes most a potom hlavní cestou kolem obecního úřadu a hasičské zbrojnice k památnému kříži před Borovičkovými. Odtamtud jsme to měli do kostela na malém návrší už jenom pár kroků.
Zástupy lidí směřovaly na děkovnou mši do místního kostela.
Jen málokdo tušil, co se zatím stalo.
Na sloupu elektrického vedení, rovnou před obecním úřadem, visel Karel Bečvář, řezník, vlastně Karl Becwarz, Čech, který se přihlásil k Němcům, německý pomahač. Visel tam celý potlučený, bezvládný, podivně pokroucený.
Prý ho chytili partyzáni, když chtěl na poslední chvíli z vesnice zmizet. Povídalo se také, že původně vůbec nechtěl utíkat, ale schválně se z Meziříčí vrátil, aby mohl podat svědectví, kdo z místních za války psal udání na jiné. Prý před smrtí prosil, aby ho raději zastřelili. Také se říkalo, že lynč, pověšení na sloupu elektrického vedení rovnou uprostřed vesnice, byl prý spravedlivý ortel za jeho kolaboraci s okupanty. Později se také povídalo, že uspěchaný ortel vykonali ti, kteří mohli být na základě jeho svědectví z kolaborace usvědčeni. Kdo na tom sloupu elektrického vedení naproti obecního úřadu vlastně visel? Český vlastenec, řezník Karel Bečvář, nebo český nacista Karl Becwarz? To už se nikdo nikdy nedozvěděl.
Malý Kájík Bečvář, který nám uprostřed vsi z kamenné zdi někdejšího hřbitova nadával do českých sviní, a že si to s námi němečtí nadlidé vyřídí jednou provždy, ten odejel i s matkou Němkou k Meziříčí, kde byli shromažďováni Němci k odsunu. Oba navždy zmizeli kdesi v prostoru Evropy.
„Měli jsme jít raději za potokem!“
Obcházeli jsme to nešťastné místo úzkou uličkou kolem obecního úřadu až k potoku a velkým obloukem ke kostelu, jen abychom neměli viselce na očích.
Takto šli i ostatní, hlavy sklopené, oči přibité do země.
V kůlně na uhlí nedaleko pobořené hospody byli uvězněni tři němečtí vojáci, chycení uprostřed luk nedaleko vsi. Střežil je partyzán Jarošek Vašků. Na rukávu civilního ošacení červenou pásku, pušku připravenou k palbě, kdyby se třeba zajatí Němci pokusili o útěk. Kam by utíkali? Všude kolem Rusové.
Ani potuchy nikdo neměl, že také Jarošek Vašků je partyzán. Armádní flinta větší než on. Hned ji měl přes rameno, pak zase v ponosu a připravenou k palbě. Co chvíli hladil lučík spouště. Byl to příjemný pocit. Co by se mohlo stát, kdyby jen trochu potáhl? Nejprve by ovšem musel zasunout do hlavně pušky náboj. A kdyby hned měl náboj zasunutý v hlavni, jako že ho zasunutý v hlavni měl, aby byl pohotově, kdyby bylo potřeba pušku použít, musel by tu zbraň nejprve odjistit. Zapomněl na pojistku? Nezapomněl? Kdo ví. Najednou vyšla rána. Střela šla přes zahradu, rovnou přes cestu, zaryla se do kamenné zdi starého hřbitova, ze které nám ještě před páru dny sotva desetiletý smrad Karl Becwarz junior nadával do českých sviní.
„Sa-sa-sda-sakra t-to sssem se lek!“ poskočil Rudka Vonka, který musel být při všem dění. „Ddddavej nnna ttto ba-ba-bacha!“ Přihladil si dlaní pramen brilantinou mastných černých vlasů a už zklidnělý se připojil k ostatním, kteří se ubírali ke kostelu.
Ta dírka po střele z pušky partyzána Jaroška Vašků je v té kamenné zdi dodnes.
(Úryvek z knížky „Štěňata“, Vzpomínky na konec války v podhorské beskydské obci. 2008.)
Text a foto © Richard Sobotka