Městský park, v minulosti zvaný Hájnice, je neodmyslitelnou součástí města Rožnova pod Radhoštěm.
I když město samo o sobě je plné zeleně, i když je obklopeno kopečky rožnovské koruny, kvetoucími stráněmi a provoněnými lesy, podařilo se v průběhu staletí uchránit Hájnici“ před rozpínavostí civilizace další zástavbou bytovou i průmyslovou.
Význam Hájnice poprvé vynikl v roce 1820 v čase počátků rozkvětu klimatických lázní, kdy tehdejší ředitel panství Josef Drobník založil léčebný ústav, zřídil z lesa či háje, obklopujícího v polooblouku 2 km dlouhém město lázeňský park – Hájnici.
Jistě nemalou zásluhu na záchraně lesoparku v Rožnově pod Radhoštěm měl zakladatel Valašského muzea v přírodě malíř a grafik, ale především člověk mající cit pro krásu lidové architektury, Bohumír Jaroněk. Jakmile vstoupily do Hájnice prvé dřevěné stavby z rožnovského rynku, získal městský park nový, kvalitativně zcela jiný charakter. Najednou už to nebyl jen zapomenutý les na okraji města, kterého využívali k procházkám lázeňští hosté, teď už to byl přírodní rám krásných věcí. Už jej nebylo možné poškodit nebo dokonce zničit, ale jen vylepšovat a zkrášlovat. A to se v průběhu poslední 200 let také stalo.
Hájnice původně sahala až na pravý břeh řeky Bečvy, za dnešní nábřeží Dukelských hrdinů , tady se mezi stromy postupně vklínily vilky lázeňského charakteru. Některé věkovité stromy, rostoucí mezi domky, podnes tuto skutečnost dosvědčují.
Městský park, původně situovaný v okrajové části města, se rozšiřující zástavbou dostal do jeho středu a má v současnosti tak příhodnou polohu, že lze do jeho přívětivého prostředí vkročit při přecházení z jedné městské části do jiné, při návštěvě Valašského muzea v přírodě, cestou do zaměstnání nebo za nákupy, aniž by bylo potřeba samostatné výpravy k jeho návštěvě.
Takto se park stal zcela přirozenou součástí města.
Vzpomínka na Hájnici ak. mal. Karla Solaříka, jehož otec měl v Rožnově p. R. malírnu porcelánu.
„Po záboru pohraničí před 2. sv. válkou a během ní byly Beskydy našimi nejvyššími horami. Také Rožnov se povýšil na důležité lázeňské město. V tu dobu byl předsedou lázní Nývlt, plně se lázním věnoval. Lázeňských hostů přibývalo, ale scházel lázeňský pramen. Proto na radnici rozhodli vrtat studnu. Hledali pramen rovnou u lázeňského domu, aby byl pěkně po ruce. Bylo to asi 4 m od dnešní arkády směrem k borovicím. Nedopadlo to dobře, protože celá rožnovská rovina je Bečvou naplavený štěrk. Nedovrtali se ničeho. Na paměť tam zůstala plechová krabice, která díru zakrývala.
Tehdy jsem byl nedávno ženatý a bydleli jsme na bytě ve vile ing. Hesa na nábřeží. Bydleli jsme v patře a když jsem poodstoupil do nitra místnosti, celé jedno okno byl samý park. Tak jsem jej viděl ve všech ročních dobách a to nádherné prostředí jsem několikrát maloval. Prostě jsem se do těch stromů zamiloval a maloval jsem je v různých stylech.
Park samotný byl tehdy zarostlejší. Byla v něm místa, kudy nikdo nepřešel. Cestičky nebyly udržované, jenom ta část blízká městu. V parku rostla spousta hřibů, maminka tam na ně chodila a také my jsme tam na ně chodili.
Veřejné záchodky byly jen zděné nedaleko lázeňského domu, dnes už i ty jsou minulostí.“
V průběhu let byla v parku provedena řada sadovnických úprav. Jednou z posledních je zřízení veřejného přírodního hřiště s řadou herních prvků, které se stalo oblíbeným a hojně navštěvovaným místem dětí předškolního věku.
Rožnovský park se také vyznačuje poměrně bohatým zastoupením fauny tvoří významný ostrov biodiverzity uprostřed zastavěného města a kromě své funkce místa oddechu a příjemného prostředí pro obyvatele i návštěvníky města, může sloužit jako snadno dostupný zdroj poučení o přírodě a mnohých zajímavých tvorech v ní žijících.
Text a foto © Richard Sobotka