Nepamatuji si přesně na den, kdy jsem se poprvé setkal s Boženkou Klímovou, jak jsme ji zdrobněle říkali, ale bylo to v roce 1991. Pracoval jsem tehdy ve VMCG, první soukromé firmě zabývající se sazbou a grafikou, která sídlila na Zeyerově ulici v Ostravě.
Jednoho dne se otevřely dveře a do nich pomalu vstupovala bělovlasá paní, opírající se o dvě francouzské hole. Přestože jí chůze viditelně dělala potíže, místnost jako by se rozzářila její usměvavou tváří. Miloš, majitel firmy, jí dveře přidržoval, pak vešel za ní a představil ji: Tohle je paní Božena Klímová, spisovatelka a básnířka, a my ji vyrobíme a vydáme básnickou sbírku.
Usadili jsme ji ke stolu a v tu chvíli veškerá práce ustala, neboť rozpovídaná autorka ze sebe sypala jeden neuvěřitelnější životní příběh za druhým, poutavě a s takovým humorným nadhledem, s jakým jsem se já do té doby nesetkal u člověka, od kterého bych spíše očekával rozmrzelost nad jeho handicapem.
Básnická sbírka, kterou jsme pro ni tenkrát vysázeli a Miloš svou firmou VMCG zaštítil její vydání, se jmenuje Jabloňová panna a autorka ji psala jako vzpomínku na svou matku. Byla to její druhá sbírka, tu první, nazvanou Diagnóza život, vydalo rok předtím nakladatelství Profil.
Proměníš se v květy jabloní,
a rok co rok se budeš vracet,
abys nám zavoněla…
Krátce nato si B. K. pořídila počítač, neboť na psacím stroji s tvrdými klávesami se jí špatně psalo a já jsem jí pomáhal s jeho instalací a zaškolením. Tak jsem se seznámil s jejím manželem Jirkou a čtrnáctiletým synem Lukášem, už tehdy velmi nadějným šachistou.
Moje návštěvy u Klímů se staly téměř pravidelnými. Vedli jsme řeči o literatuře i životě, v nichž já jsem byl převážně posluchačem, a žasnul nad osudy této výjimečné ženy a příhodami, které v jejím podání vždy vyzněly humorně, ač tomu tak ve skutečnosti jistě nebylo.
Navštěvovali nás muži v kožených kabátcích, převraceli zásuvky, otevírali skříně, nahlíželi do knih a křičeli, ať vydáme korespondenci s uprchlíkem. Žádnou jsme neměli, měli jsem jen víru, že strýc Leopold žije.
Byla jsem hezky upraveným dítětem s copánkem a než se naučím číst, pomaluji pastelkami jednomu z vyšetřovatelů notes, a tetička ho, k smrti vyděšena, v kamnech spálí.
Díky berlím vznikla tato momentka: Já se synem stojíme na zastávce autobusu. Čekání v mrazivém dnu je dlouze nekonečné. Náhle se mi podaří pěkně se zvednout a zakomíhat nohama tak deset centimetrů nad zemí. Na protějším chodníku přes ulici pozorující pán ztratí orientaci a praští hlavou do sloupu…
(Z knihy Baví mne svět)
Nejzajímavější vyprávění však byla o přátelství s australským spisovatelem Alanem Marshallem, se kterým si dlouhá léta dopisovala a jenž kvůli ní přiletěl do tehdejšího Československa. Celý příběh jsme později zpracovali do knihy Alan Marshall a já aneb Mé ňadro – tvá dlaň, která vyšla v roce 2002 jako elektronická kniha v pdf (nakl. ŽÁR). Tištěného vydání se bohužel nedočkala.
Zatímco Alan Marshall si vybral k příchodu na tento svět krásný květnový den a byl po několika dcerách vítaným synem, já jsem si vybrala prosincovou noc, TŘINÁCTÉHO, a pro tuto zemi osudný rok 1948, ke všemu jsem v pořadí šestá holka.
Zatímco Alana tatínek pyšně držel v náruči, mne porodní babka hodila do lavórku se studenou vodou a řekla Ámen, jako by šlo o smrt. Lekla jsem se, že se utopím, „chytnu revma“, tak jsem přece vykřikla to obligátní – UÁ!!!, abych v čase, co přijde, mohla napsat česky do Austrálie:
– Ahoj, Alane !Možná to bylo Nazdar. Až jednou, po uplynutí Marshallem stanovené lhůty, otevřou u protinožců zapečetěný balíček mých dopisů a osobní spisovatelův deník, dozví se můj syn, co za oslovení jsem volila v onom památném prvním listu z roku 1965.
Ano, zatímco můj jediný syn Lukáš dostal od „Gurrawilly“ k narození šek, mému nejmladšímu bratrovi v normalizačním ovzduší jakýsi nepolepšitelný hňup vměstnal do posudku upocenou větu:
– pozor, sestra si dopisuje s kapitalistou!
(Ukázka z knihy Alan Marshall a já)
VMCG vydalo v devadesátých letech Boženě Klímové ještě knížku humorných povídek z rodinného prostředí Všichni krásní blázni a další dvě sbírky básní: Příběhy pro optimisty a meditativní verše Rozhovor s Bohem, ve kterém byly básně doprovázeny fotografiemi soch, jenž vytvořil bratr autorky, sochař Jeroným Foltýn. K těmto knihám jsme se v pozdějších letech vrátili, tentokrát už pod hlavičkou mého nakladatelství ŽÁR. U Rozhovoru s Bohem to bylo v roce 1998, neboť B. K. nechala tyto verše přeložit do polštiny svým kolegům a přátelům, česko-polským básníkům Wilhelmu Przeczkovi a jeho dceři Lucyně Waszkové. Vznikla tak jedinečná kniha Rozhovor s Bohem / Rozmowa z Bogiem, v níž je v levé části báseň česká, v pravé její polský překlad a mezi nimi foto sochy Jeronýma Foltýna na pauzovacím papíře, takže obě verze zůstaly vedle sebe čitelné.
Meditace ženská
Když Bůh tvořil ženu
byl jistě v dobrém rozmaru
Ty tělesné křivky jsou dokonalost sama
Nakrmil její ústa slovem RÁJ
ale ona namísto vděku
domluvila se s hadem…Nebýt tamtoho prvotního hříchu
smyslnost by prošla mimo nás
jako
zapomenutý člověk(Báseň z knihy Rozhovor s Bohem)
Rozmowu z Bogiem jsme o osm let později zpracovali ještě jednou samostatně, neboť B. K. přišla s nápadem zaslat knihu do Vatikánu, jako dar tehdejšímu papeži Janu Pavlu II. Učinili jsme tak v lednu 1997 a obdrželi poděkování jeho Apoštolského nuncia Giovanniho Coppy.
Knihu Všichni krásní blázni jsme pak vydali jako součást knihy Baví mne svět, kde tvoří její první část, druhá, nazvaná Námořník, je humorná povídka o dědečkovi B. K., který opravdu brázdil všechna světová moře a oceány, a třetí část Baví mne svět je sestavena z drobných povídek a fejetonů. Tato kniha se v roce 2013 dočkala i své elektronické verze, stejně jako Příběhy pro optimisty, a jsou stále v prodeji.
V pozdějších letech jsme vydali ještě básnické sbírky Tykání s nebesy a Podzimková.
Sedlám motorku
značky Harley-Davidson
Nasávám její sílu
Svištím krajinou
Za mnou vzduchem mé
francouzské hole…
Přihlížející údivem omdlévají
A já jsem tak svobodně „HAPPY“(úryvek básně Harley, Harley ze sbírky Podzimková)
Sbírka Podzimková vyšla v listopadu 2008 a k Vánocům toho roku jsem autorku obdaroval k její velké radosti motocyklem Harley Davidson (modelem v měřítku 1:18…).
Zhoršující se zdraví jen málokdy dovolilo Boženě Klímové účastnit se pravidelně literárních akcí. Přestože měla neustálé bolesti a o svých chorobopisech tvrdila, že už je za chvíli lékaři ani neuzvednou, byla pořád usměvavá, optimistická a plná humoru. Pokud se cítila jen trochu lépe, jezdívali jsme na čtení autorů Obce spisovatelů v Knihovně města Ostravy či autogramiády jejích kolegů v Domě knihy. Když to možné nebylo, psala si s nimi e-maily, přispívala do různých sborníků i na literární weby. Věnovala se lektoracím, recenzím či medailonům jiných autorů (např. Jaromír Šavrda, Bohumil Pavlok, Otakar Matušek), některé z nich jsou na stránkách www.okpb.cz.
Naposledy se Božena Klímová zúčastnila Knižního veletrhu v Ostravě v březnu 2016, kde spolu s ostatními členy ostravské pobočky Obce spisovatelů četla ukázky svých prací.
V poslední době publikovala hlavně elektronicky, s velkým úspěchem se setkaly její e-knihy humorných krimipovídek To by nevymyslela ani „Agátka“ a Tajemství korpulentní dámy, z nichž tu první je možno z některých prodejních serverů stáhnout zdarma.
K vydání jsme měli připravenou malou knížečku sentencí, nazvanou Převážně (ne)vážně, a ke svým blížícím se kulatým narozeninám připravovala B. K. básnickou sbírku Vzdalování. Tato literární dílka Boženky Klímové už však zůstanou navždy v šuplíku, vlastně v počítači:
VLAŠTOVKA OBECNÁ: okřídlené štěstí, které rádo ulétává na jih.MLADŠÍ SOUROZENEC: vetřelec, kterého máme bůhvíproč rádi.
SMUTEK: chvíle, kdy na nás život bez varování vystrčí smrduté pozadí.
NOC: doba, kdy slunce laškuje s druhou polokoulí.
(ukázky z připravené knihy sentencí Převážně (ne)vážně)
Vzdalování
Můj optimismus opadává po vzoru
listnatého stromu s pozdním podzimem
V zimě usíná medvědím spánkem S jarem
povyskočí a předstírá
tam těch vzrušujících 16 let …Jenom tělo je opožděno za pocity
Klopýtá kilometr za mou duší
Chce omdlévat
Uložit se vedle chodníkuJako zatoulaný psík
Bez obojku a bez pána
Hlubokýma očima vyhlížet úžasjistě skrytý za několika rohy domů
městských ulic(báseň z připravované sbírky Vzdalování)
Když mi v pátek 24. 2. 2017 volal syn Boženy Klímové Lukáš, že jeho maminka zemřela, zastavil se pro mne na chvíli čas, neboť jsem tomu nemohl uvěřit, několik dní předtím jsme si ještě vyměnili e-maily. Musím přiznat, že první, co mi v duchu napadlo když jsem složil telefon, že jsem jí v duchu vyčetl: „Klímová, ty jsi ale slibotechna. Téměř rok mi píšeš, že hned jak ti bude trochu líp, dáme si u tebe kafe. A pak si klidně umřeš…!“ Snad se nad tím, s humorem sobě vlastním, pousmála…
Dušan Žárský, ŽÁR