Cesta nekonečná.
Trmácali sa do kopčisk, že málem kolikrát po štyroch museli lézť, horší než na střechu stavení když vyměňovali došky. Potem zasej dolů tím krpálem, až sa kolikráť kúlali, tak jich to hnalo dolů až do samého potoka, enem žbluňk žbluňk bylo slyšeť. Včíl sa museli osušiť. Nejaký deň trvalo, než slunéčko svojú horkosťů vypilo všeckú vodu z ovčí kožešiny.
Potem kteréhosi rozbolely nohy a že už nemože dalej ani co by šest kroků udělal.
„Ani ovečky už nemožú, furt enem polehávajú.“
Zahnali jich na noc do košára, kde na ně vlci tak snadno nemohli. Všeci poléhali a že budú spať.
O ovečky měť starost nemuseli, před vlčími bestiemi je ochrání pastevečtí psi, ze kterých šél kolikrát větší strach, než z vlků.
Sotva sa ráno ovečky probudily, hned sa rozutékly na pašu, kde sametovýma hubinkama hledaly ty najlepší traviny. A při tom furt trckaly dalej, pořáď dopředu po tých horách a dolách, že jim bačové, jejich pomocníci a další lid valašský ani nestačili.
A potem na další hoře snihu, že sa jím brodiť muséli, gatě vytahovali navrch a kožušky stahovali dolů, aby jim snížisko nezalézalo až na holú kožu.
„Doma zme měli ostať,“ začali nekeří naříkať. „Slunéčko tam pěkně svítilo, pijatyka pořáď nejaká, dobře nám bylo.“
Ale ne všeci si naříkali. Jedny děcka objevily pohozenú dešticu, jiné pokrúcené klocky. Hneď si lyže ustrúhali, také saně zhotovili. To bylo radosti! Už nejen stavjaní sněhuláků a kulovačka, ale i závody rovnou z kopca dolů, nebo s vykrůcaním mezi zapíchnutýma špinglama. Také ve skokách na mostku. To bylo radosti! Šak sa všeci pořádně vyválali ve snihu, až byli jak sněhuláci. A při závodoch na sáňkách to samé.
Teprve na zapísknutí, že čaj s medem už je hotový, vracali sa domú, líčka samé růžičky, tak byly červené, ani gořalku popíjať nemuseli.
Doma za vyhřátú peců přišel čas pro staříčky, keří vykládali, jak vypadal svět za jejich mladých časů.
„Aby troška tepla v tom starém čase na spaní byla, ulehnuť ve chlévě bylo třeba do žlabu. Tam dobytek chlápja aspoň svým dechem trošku zahřál. Co včíl sú za všelijaké vymoženosti! Tož kolikráť to vypadá, že sa svět hore řiťú obracá. Samé novoty, co kdysi nebývaly. Kolikrát už sem si pomyslél, že jednúc ludé třeba vymyslijá žebřík tak dlúhý, že kdyby ho postavili na nejvyšší kopčisko, určitě by po špruchlách až do samotného nebe vylézli.“
Takové výmysly, smíli sa temu plantalovi. Aj kdyby hneď nekdo takový žebř vymyslel, co by tam v tem nebi dělali?
Přece jim už ta cesta připadala dlúhá.
„Kdy už tam budeme?“ doptávali sa. „Kdy konečně?“
„Jednúc, až v dálce uvidíme horu Radhošť, to už budeme nedaleko,“ odpověděl stařešina Kvinta.
Ale ta vysněná hora byla pořád ještě hodně daleko. Ani její vršíček nebylo možné nad obzorem zahlédnuť.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek