1. Úvodem.
Projít Šumavu křížem krážem po svých, pohoří v jihozápadních Čechách, jejíž Pláně se rozprostírají v nadmořské výšce kolem 1000 m n. m. a nejvyšší vrch na české straně Plechý dosahuje až 1 378 m n. m. není jen tak. V současné pohybově velmi propracované době usnadní pohyb jízdní kolo, bicykl, či velocipéd, jak se toto pohybovadlo v minulosti nazývalo, nověji horské kolo či rover, pak je ovšem situace poněkud jiná.
Pokud by existoval cykloturistický ráj, měl by své místo zcela jistě právě na Šumavě. O prázdninách se doslova hejna cyklistů prohánějí po šumavských Pláních, mladí i ti ještě mladší, dospěláci všech kategorií a také kmeti a kmetice.
Šumavské zákoutí v okolí Kašperských hor, Kvildy a Modravy, je protkáno sítí dobře značených turistických cest ať pro pěší či cyklisty.
Šumavské Pláně v oblasti Centrální Šumavy.
S mapou v kapse lze brouzdat pláněmi, lesy i údolími téměř bezstarostně, objevovat zákoutí nevídaná, kochat se pohledy na vrstvení pohoří a třeba si odpočinout na Pusté samotě u studánky cestou ze Zhůří k Turnerově chatě, která si našla místo v lesním zákoutí na břehu řeky Vydry. Nebo chvíli postát na úpravných ochozech Tříjezerní slatě a zaposlouchat se do ticha tří malých jezírek, kde má rašeliništní voda barvu kalně hnědou, modrá obloha visí nad hlavou, kolem neobyčejná flóra i fauna. Právě tam najednou zjistíme, že jezírka svým mlčením zpívají tichou píseň o veliké samotě, o zeleném porostu všude kolem a také o blízkosti modré oblohy.
Možná právě přes Modravské Slatě vedly chodníky legendárního Krále Šumavy.
Horskou obec Modravu, východisko do nejkrásnější oblasti Šumavy, důvěrně znal také spisovatel Karel Klostermann, považovaný za básníka těchto hor, který ve svých románech objevil drsnou krásu a nelehký život zdejších obyvatel.
Právě Centrální Šumavu charakterizoval Karel Klostermann roku 1910 slovy.
„Potoky přecházejí z neobydlených, dešťových a chladných plání ústřední Šumavy, shromažďují se k odtoku z hojných slatin a bažin, bažinatých strání horských a v ohromných, mnoho tisíc hektarů zaujímajících lesů, které vyznačují toto ponuré, hluboce melancholické území.“
Šumava, pohoří s převážně plochou vrcholovou částí, zvanou Pláně, se rozprostírá v jihozápadních Čechách, v Německu a Rakousku, kde jsou četná rašeliniště se vzácnou květenou. Je to i pramenná oblast Vltavy, která se v místě soutoku u Mělníka stává „bohatou nevěstou“ řeky Labe. V roce 1991 byla Šumava vyhlášena jako Národní park a s plochou 685 km čtverečních je největší v České republice.
Není od věci připomenout si několika řádky básníka Šumavy Karla Klostermanna.
Narodil se 13. 2. 1848 v Haagu v Horním Rakousku. Byl nejstarším z deseti sourozenců, kteří se dožili dospělosti, dva starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před Karlovým narozením.
V roce 1849 se rodina přestěhovala do českého městečka Sušice. Gymnázium vystudoval v Písku. Studium medicíny ve Vídni musel kvůli hmotné nouzi přerušit. Působil jako vychovatel a jako redaktor časopisu Wanderer ve Vídni, posléze se stal učitelem na německé reálce v Plzni.
Věnoval se studiu moderních jazyků a kromě němčiny a češtiny osvojil si jazyk francouzský, vlašský, španělský, ruský, srbochorvatský, z části též anglický, polský, rumunský, později i novořecký.
Po roce 1881 se začal věnovat spisovatelské činnosti. Ve svých románech objevil drsnou krásu Šumavy a nelehký život zdejších obyvatel. Zprvu psal německy, pak česky. Měl stejnou lásku k oběma národnostem. Zavrhoval šovinismus a chorobný pesimismus. Jeho knihy byly vřele obdivovány českými čtenáři. Napsal přes tři sta slovesných jednotek, románů, obrazů, novel, obrázků, povídek, skic, kreseb z cest, causerií, črt a fejetonů.
Spisovatel Karel Klostermann zemřel 16. července 1923 ve Štěkni ve věku 75 let. Dne 19. července 1923 mu plzeňská obec vypravila pohřeb. Stovky lidí jej doprovodilo na nádraží do Čejetic, odkud byl převezen do Plzně. Tam byl za účasti nevídaného počtu osob a poct pochován na hlavním hřbitově Sv. Václava. Jeho prostý hrob je upraven ve stylu šumavské přírody.
Při poznávání Šumavy stačí zavěsit batoh s nejnutnějším na záda a vykročit. Hodit za hlavu všechny běžné i neběžné starosti, trable, trápení, nepatřičné myšlenky a ponořit se do zeleně, zaposlouchat se do zurčení horských potoků. Takto pochopit, co jsou šumavské Pláně. Napít se vody z pramene Vltavy. Dotknout se spolu s Karlem Klostermannem srdce Šumavy a ucítit její tep.
Takto je Šumava nejkrásnější.
Řeka Vydra.
Řeka Vydra je označována za perlu Šumavy, také jako nejkrásnější šumavská horská říčka a nejkrásnější česká řeka. Jistě ne neprávem. Sevřena okolními svahy do úzkého údolí vytváří na jeho dně četné peřeje a kaskády. Pokorný obdiv vzbuzují balvany v korytě řeky i na úbočích srázů, suťovité lesy, skály porostlé žlutým lišejníkem. Na svazích údolí jsou kamenná moře, nad nimi skalní útvary zvané „hrátky“. Udiví divokost lesů v kaňonu s obrovskými viklany.
Velké balvany jsou i v řečišti, vymílány divokou vodou vytvářejí obří hrnce. Jantarově zbarvená voda ze slatí Šumavských Plání se prodírá kaňony a soutěskami mezi viklany a obřími hrnci hlubokým údolím suťovitých lesů a kamenných moří.
Básník Šumavy Karel Klostermann o řece Vydře zaznamenal.
„Nelze si představit nic divočejšího, než řečiště zdejší naplněné ohromnou vodou zakulacenými a ohlazenými balvany. Hřmíc, hučíc a vyjíc voda si razí cestu skalami a přes ně tvoříc ustavičně katarakty a peřeje. V slunci, řítíce se přes skály, zlatě zářící dracounům podobné vody, granátově hnědé a hluboké v místech, kde přecházejí, odpočívaje si po prudkém běhu v krouživé zpěněné víry taví se stříbropěnnou kypící se stříkající pěnou.“
Vydra je nejen nejkrásnější, ale také nejkratší českou řekou. Nemá svůj pramen. Vzniká splynutím pramenných toků Luzného ve výšce 1298 m na severním svahu Luzného, který po soutoku s Březnickým potokem dostává název Modravský potok a po splynutí s Roklanským a Filipohuťským potokem dává vzniknout Vydře. Ta protéká zprvu širším, pak sevřeným údolím a vytváří četné peřeje a kaskády. Vydra zaniká po cca 12 km toku pod Čeňkovou pilou, kde po spojení s Křemelnou vzniká Otava, druhá největší šumavská řeka. Odvedením části vod Vchynicko-tetovským kanálem je síla a působivost toku Vydry značně oslabena.
Lidé pronikli do vyšších poloh Šumavy až v polovině 16. stol., především skláři. Staří Šumavané scházeli do kaňonu řeky Vydry za prací.
Výraznější změny v kaňonu řeky Vydry způsobuje náhlé tání sněhových spoust, či přívalové lijáky. Roku 1888 byla Lesním úřadem ve městě Kašperské Hory vybudována svážná cesta k zužitkování dřeva z okolních lesů. O Vánocích v roce 1994 byla její část u řeky povodní odnesena.
Jen za velkého sucha lze spatřit podstatu řeky Vydry až po její kamenité dno. 
Spisovatel Karel Klostermann a divoká řeka.
„Když naplní se následkem lijavců nebo tajících spoust sněhových řečiště, do něhož se vrhají všechny bystřiny s vůkolních strání, poskytuje celá tato trať peřejů, na šest kilometrů dlouhá, úžasný pohled. Skaliska a obroušené do kulata balvany, prostupují všude vodu, jak by ruka bujného démona je tam byla nasela, zmizejí pod kalnými vlnami, jež v neskonalém divém úprku, do běla se čeříce, přes jejich temena uhánějí. Tvoří se černé jícny uprostřed kroužících, syčivých vod, ohromné valuny se hýbají, šoupou, trou, s temným třeskem na sebe narážejí.“
V úseku Čeňkova Pila – Antýgl prochází údolím podél řeky Vydry 7 km dlouhá naučná stezka. Tento úsek je od roku 1962 chráněn jako I. zóna Národního parku. Přírodní rezervace Povydří byla vyhlášena 17. 6. 1987, spadá pod CHKOŠ Sušice.
Povydří je považováno za perlu Šumavy.
Kaňonem řeky Vydry spolehlivě provede turistu červeně značená turistická cesta, která je zároveň východištěm pro další toulky šumavskými Pláněmi.
Počátky šumavské turistiky.
V závěru 19. století začaly v zemích Koruny české vznikat turistické organizace, pozvolna dozrála doba také ke vzniku českého turistického spolku. Nejstarší ryze český turistický spolek vznikl 14. září 1884 ve Frenštátě pod Radhoštěm, kdy z podnětu frenštátských rodáků PhMr. Štěpána Ježíška a JUDr. Edvarda Parmy a jejich lásky k hornatému Valašsku byl založen náš nejstarší turistický spolek Pohorská jednota Radhošť. Její členové si vzali za cíl „návštěvu hor a zajímavých krajin moravsko-valašských usnadňovati, lásku k nim pěstovati a k vědeckému prozkoumání Valašska přispívati“.
Klub českých turistů – KČT, první celonárodní česká turistická organizace byla založena roku 1888 v Praze.
Na Šumavě byl založen Klub českých turistů v roce vzniku staré „Maderské silnice“ – cesty po pravém břehu řeky Vydry.
Obrovitý viklan na pravém břehu řeky Vydry. 
Naučná stezka podél řeky Vydry začíná pohodlnou lesní svážnicí za mostem a přivede turistu přibližně po 4 kilometrech ke stylové roubené stavbě – Turnerově chatě, postavené roku 1932 na pravém, břehu řeky Vydry na místě požárem zničeného hostince. Turnerova chata se podnes dochovala v původní podobě a pamatuje již novou tvář turistiky.
Je postavena v drsném přírodním prostředí a v jejím okolí můžeme kromě řeky Vydry s trochou štěstí v kamenitém a zalesněném svahu spatřit kunu, jezevce, lišku, vyskytuje se zde i rys ostrovid.
Asi kilometr proti proudu je na levém břehu řeky torzo Hálkovy chaty (840 m n. m.), byla to jediná česká chata v Povydří, postavená před rokem 1938 (jsou z ní patrné už jen základy).
Od Turnerovy chaty lze pokračovat k osadě Antýgl, nebo se po dvou kilometrech ostrým výstupem vystoupat na Pláně u Zhůří.
A opět spisovatel Karel Klostermann.
„Zadíváš se: závrať tě pojme. Syčí to, hučí to, hřmí to, že půda pod tebou duní, že mníš slyšet rachot hromu, jejž skalní ozvěna odevšad ti vrhá v uši. Řeka hučí v samých peřejích a slapech; s třeskem rozbíjí se hnědé granátové vody o bělavé balvany, větší často než chalupy lesních osadníků.“
Cestou údolím kolem řeky Vydry nemůže pozornosti uniknout na jejím pravém břehu obrovitý mechem porostlý viklan. Kovový kříž, zapuštěný do jeho horní části, svědčí o tom, že práce lesních dělníků, scházejících za prací do kaňonu řeky Vydry, byla nebezpečná. Do erbu je vytesán letopočet 1887 a do výklenku vložena snítka ze smrku.
Pohodlná procházka podél řeky Vydry potěší i osvěží. Za pěkného letního dne navštíví Povydří až 2000 hostů
Čeňkova Pila.
Vstupní branou do centrální Šumavy je v nadmořské výšce 640 m „Čeňkova Pila“. Nachází se asi 7 km jihozápadně od Kašperských Hor na soutoku řek Křemelné a Vydry. Někdejší „Čeňkova Pila“ na zpracování kalamitního dřeva je dnes známé letovisko a rekreační turistické, lyžařské, vodácké středisko a turistická ubytovna.
Letovisko a turistické středisko Čeňkova Pila.
Čeněk (Vincenc) Bubeníček se narodil 4. prosince 1867 v Unhošti. Jako vlastenec povzbuzoval sebevědomí utlačeného národa a byl tamním mecenášem. V rodné Unhošti nově postavil radnici a vybudoval silnici Jenč (Jeneč), Unhošť, Velká Dobrá, čímž se usnadnila doprava do Prahy. Pražané znají hostinec u Bubeníčků v pražské Myslíkově ulici.
V roce 1997 opatřil Klub českých turistů Smetanův smrk pamětní tabulí. 
Pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček postavil na soutoku řeky Vydry a Křemelné pilu na zpracování dřeva, především z lesních kalamit, které Šumavu postihly v letech 1863 a 1870. Dřevo bylo dopravované k pile po nedalekém Vchynicko-tetovském plavebním kanálu. Roku 1908 byla pila zmodernizována a opatřena třemi vodními koly. Dvě z nich poháněla dva katry, třetí sloužilo k pohonu dřevoobráběcích strojů.
Pila byla v roce 1912 přebudována na vodní elektrárnu. Ta je v současnosti technickou památkou, stále však sloužící městu Kašperské Hory.
Původní 105 m dlouhý náhon „Čeňkovy Pily“, vyzděný kamennými kvádry, doplnily v délce 136 m dřevěné vantroky, podepřené masivními pilíři, čímž bylo dosaženo spádu v rozdílné výšce deseti metrů.
V létě 1867 na pozvání paní Růženy Bubeníčkové a její dcery Emilie navštívil na Šumavě Čeňka Bubeníčka, jako svého dobrého známého, náš největší hudební skladatel české moderní národní hudby Bedřich Smetana (1824-1884).
Spolu s ním zavítal na „Čeňkovu Pilu“ sušický rodák, kapelník Národního divadla, Mořic Anger a také hudební kritik, skladatel a pedagog dr. Ludevít Procházka. Na Smetanu zapůsobila návštěva Povydří velmi silným dojmem, zdejší pobyt ho údajně inspiroval k napsání úvodního motivu symfonické básně Vltava.
Památeční smrky, zasazené roku 1867 hosty Čeňkovy Pily, jeden z nich je Smetanův smrk. 
Jako upomínku svého pobytu zasadili Bedřich Smetana, Ludevít Procházka vychovatel Bubeníčkových dětí a Mořic Anger nedaleko pily a soutoku řek Vydry a Křemelné tři smrčky. Všechny tři přečkaly do dnešního dne v dobrém zdraví, mohutnosti a neuvěřitelné výšce. Smetanův smrk byl v roce 1997 opatřen Klubem českých turistů pamětní tabulkou.
Čeněk Bubeníček zemřel roku 1916 ve věku 49 let.
V 50. letech 19. století zde pobýval malíř J. Navrátil. Častokrát sem zavítal i spisovatel Šumavy Karel Klostermann, po němž nese jméno chata na nedaleké Modravě.
Spisovatel Karel Klostermann a řeka Vydra.
„Tok Vydry přechází místy v pravou rokli, utvořenou příkrými skalními stěnami a svahy porostlými hustým lesem, na pravém břehu donedávna úplně, jest nyní ještě zčásti pralesem. Jest to divoká, neobydlená pustina nevšední krásy. kdo jí chtěl projíti, musil se šplhati přes obrovité balvany podél břehu, dráti se skrze téměř nepropustné houštiny, ba místy skákati od balvanu k balvanu, jímž celé řečiště je naplněno.“
Romantické údolí řeky Vydry i kamenná moře, zrozená ve čtvrtohorních ledových dobách, jsou dnes pro turistu silným zážitkem.
Někdejší pracovní ruch u „Čeňkovy pily“ vystřídal v současnosti ruch turistický.
Proud jantarově zbarvené vody řeky Vydry se nedaleko Čeňkovy pily spojuje s řekou Křemelnou v místě, kde se rodí druhá největší šumavská řeka Otava.
Šumavská energie.
Umění využít přírodních zdrojů nepostrádali v minulosti čeští inženýři. Dělo se tak i na Šumavě, kde velké převýšení terénu dodává vodě značnou energii. Té na soutoku řek Vydry a Křemelné využil v 19. stol. pražský podnikatel Čeněk Bubeníček, který zde postavil vodní pilu (podnes název „Čeňkova Pila“). Po modernizaci roku 1908 měla celkem tři vodní kola, dvě poháněla katry, třetí sloužilo pro pohon dřevoobráběcích strojů. Pila byla v provozu ještě za druhé světové války.
Když objekt „Čeňkovy Pily“ přešel do majetku města Kašperské Hory, byla v roce 1912 postavena za pilou vodní elektrárna. Původní 105 m dlouhý náhon, vyzděný kamennými kvádry, doplnily v délce 136 m dřevěné vantroky, podepřené masivními pilíři, čímž bylo dosaženo spádu v rozdílné výšce deseti metrů.
Vodní elektrárna „Čeňkova Pila“, která původně zásobovala elektřinou město Kašperské Hory, slouží v téměř nezměněné podobě podnes. Při hltnosti 1,4 m krychlových vody za sekundu dodává horizontální Francisova turbína do sítě ročně v průměru 500 tisíc kW. Celé zařízení je dnes národní technickou památkou.
Nahlédnutí do expozice vodní elektrárny na Čeňkově Pile. 
Hydroenergetického potenciálu řeky Vydry využívá také elektrárna „Vydra“, postavená v letech 1937-1942 přibližně kilometr nad „Čeňkovou Pilou“. Svým výkonem 6 MW je dosud největší hydroelektrárnou v Západočeském regionu. S nápadem na její stavbu přišel ve 30. letech 20. století ing. Kosek, který vynikajícím projektem navrhl využít v té době již ladem plynoucí vodu Vchynicko-tetovského kanálu, kterým bylo původně plaveno krátké polenové dříví ze šumavských lesů. V místě 9,2 km plavebního kanálu byl vybudován vtokový objekt, kde je voda jímána a vedena podzemním přivaděčem do akumulační nádrže pod Sedelským vrchem (vybudovaným v letech 1940-42 za pomocí 150 francouzských zajatců). Dále voda proudí spádovým tlakovým potrubím v délce 235 m k turbínám elektrárny.
Třetí energetickou soustavou, využívající energie šumavské vody je první přečerpávací vodní elektrárna na našem území „Černé jezero“. Do provozu byla uvedena roku 1930. Peltonova turbína s hltností 800 l vody za sekundu pohání generátor o výkonu 1,5 MW. Při nočním přečerpávacím provozu byla voda ze spodní akumulační nádrže vrácena zpět do jezera (od roku 1960 byl přečerpávací provoz zastaven, voda se do jezera doplňuje přírodními zdroji).
Součástí vodní elektrárny „Vydra“ je stálá expozice s unikátními informacemi o šumavských vodních elektrárnách a Vchynicko-tetovském plavebním kanálu. Dominantou expozice je krajinný model od území Modravy až po soutok řek Vydry a Křemelné. Také modely vodních elektráren, ukázka historických přístrojů, mapy, fotografie. Součástí je i promítání krátkého filmu.
Průvodce expozice (vstup zdarma) Jiří Vágner, někdejší zaměstnanec západočeské energetiky, neskrývá obdiv k technickému dílu, ani svůj obdiv pro Šumavu.
„Na malé vodní elektrárně „Čeňkova Pila“ je patrný kus technického umu našich předků,“ řekl Jiří Vágner a vzápětí dodal vyznání o svém vztahu k Šumavě. „Jsem sice Plzeňák, ale Šumavu znám dost dobře. Je pro mne hezká za každého počasí – k tomu není co dodat. Klostermannův výrok o temných a ponurých šumavských lesích nám dnes připadá nadsazený, ale v minulosti se tady nežilo lehce, drsné zimy, špatné polní a lesní cesty, to byl tvrdý život. Rozhodně stojí zato Šumavu probrouzdat.“
Šumavský spisovatel Karel Klostermann a šumavské cesty.
„Za půl hodiny ho pojal les, kostrbatý. Temena stromů byla po velké části větry ulomena, divě rozčechrána; místy ukazovaly se známé rezovaté skvrny; i v této zimní době nepřestával hlodati osudný hmyz. Přes hodinu se ubíral tímto lesem, zahaleným v jakés nevylíčitelné pološero; když se otevřela před jeho zraky houština, objevil se zase močál, jenž se vpravo a vlevo rozkládal; byl zarostlý klečí, jejíž dlouhé jehličí, větrem šleháno, šustilo vydávajíc zvuky téměř kovové.“
Šumava návštěvníka překvapuje nejen svými půvaby, ale také ukázkami technické dovednosti našich předků.
Srní – v minulosti drvařská osada, dnes rekreační obec.
Osada byla založena drvaři počátkem 18. století a název Srní získala údajně podle velkého množství srnčí zvěře, které se v tom místě zdržovalo. Obydlí představují roubené chalupy typické šumavské architektury, postavené na kamenné podezdívce se stěnami chráněnými šindelem.
Nejvýznamnější památkou je kostel, zasvěcený Nejsvětější Trojici, postavený v letech 1804 až 1805 na místě původního kostelíka z roku 1788. Také stěny kostela jsou zvenčí na návětrné straně chráněny proti nepřízni klimatu šindelem. Kostel byl opraven po roce 1970. Z lidové architektury je nejpozoruhodnější rozložitá chalupa čp. 46 z přelomu 18. a 19. století s původním vnitřním uspořádáním, kryta šindelem se zvoničkou, bývala znakem svobodného králováckého dvorce. K 1. 1. 2011 byl počet obyvatel obce Srní 276.
Kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, postavený v letech 1804 až 1805, je nejvýznamnější památkou šumavské obce Srní.
Spisovatel Karel Klostermann často pobýval v dosud dochované chalupě u příbuzných. Srní a jeho okolí se tak stalo dějištěm některých jeho povídek a románů.
„Počínaje desátým rokem svého věku trávil jsem větší část svých prázdnin u svých příbuzných, potroušeně bydlících v širokém obvodě obce a takto jsem vnikl zcela do intimního života našich horalů, kteří ničeho přede mnou neskrývali, považujíce mne za svého a zcela mi důvěřujíce,“ zaznamenal Karel Klostermann ve svých vzpomínkách. „I v zimě prošel jsem často nejvyššími, sněhem pokrytými planinami kvildskými, ježto jsem se na Vánoce a Velikonoce vracel k rodičům, dojížděje z Vídně do Passova v Bavořích, odtud pak pěšky dvacet hodin cesty domů, při čemž jsem poznal hrůzu sněhových vánic.“
Obrázek Madony v kapličce umístěné v zahrádce u domu v Srní.
V současnosti je Srní oblíbené rekreační středisko s možností ubytování v chatách, chalupách, penzionech či v Hotelu Srní a Hotelu Šumava, bohatě vybavených pro aktivní odpočinek.
Okolí Srní je příhodné pro pěší turistiku i cykloturistiku. V zimě lze využít běžeckých tras nebo sjezdovek na svazích Spáleného a Sedelského vrchu.
Obec Srní je dostupná po žlutě značené turistické cestě od „Čeňkovy Pily“. Pokračovat lze západně cca 2 km k Vchynicko-tetovskému plavebnímu kanálu, nebo jihovýchodně na Hrádky a k Turnerově chatě, či také zvolit i jinou trasu Povydřím a Šumavskými Pláněmi.
005 – Kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, postavený v letech 1804 až 1805, je nejvýznamnější památkou šumavské obce Srní.
Typická šumavská chalupa krytá šindelem.
Dolní a Horní Hrádky.
Nenáročnou je turistická trasa od „Čeňkovy Pily“ kaňonem řeky Vydry po červeně značce k Turnerově chatě. Dál po žluté značce kolem bývalé Hálkovy chaty krátkým a ostrým výstupem na Horní Hrádky (927 m n. m.). Odtud pak do Srní. Cestou můžeme poznat celou řadu zajímavých památek.
Sakrální památka u kamenného domu na Horních Hrátkách je datována letopočtem 1848. 
Přibližně 200 m od turistické značky je hostinec Kamenný dům, popisovaný Karlem Klostermannem v románu „Kam spějí děti“.
Nežilo se zde v blahobytu, jak píše Karel Klostermann ve svých knihách o Šumavě.
„Nic, pranic tady neroste, jen trávu vysokou, chutnou rodí lysiny lesní, pak ostružiny, maliny a černé jahůdky. V lese mech se bořil, vody podmývaly, tráva rostla, i vřes bujel. Tehdy Šumavu nekřižovaly pohodlné silnice, nýbrž tenkrát byla v některých svých částech skoro nepřístupná, zvláště v zimě, kdy byly její cesty zaváty metrovými vrstvami sněhu. Byly tam ještě končiny, kam nevstoupila lidská noha, kterým se vyhýbal i lesní personál, kam nebylo pro močály a rašeliniště možno ani vstoupit.“
Památka lidové architektury u restaurace „liška“ čp. 73 na okraji obce Srní. 
U domu se nachází na žulovém podstavci, datovaném letopočtem 1848, kovový kříž. Na tabulce pod Ukřižovaným je text: „Laudamus Jesus Christus“.
„Ten podstavec je sem přenesený, ale kříž je originál,“ řekla paní Procházková z podsadité chalupy. „Ty křížky jsou všude v okolí, jsou stejného druhu, mají přibližně stejný datum, vyšly ze stejné dílny. Dům je ze začátku dvacátého století, je na něm uvedeno datum 1920, ale to už je datum nějaké přestavby. Koupili ji Solanovi. Nyní slouží jako rekreační chalupa. Tady na Hrádkách jsou samé soukromé chalupy, většinou obývané sezónně.“
V obci Srní před restaurací „Liška“ čp. 73 je na okraji dekorativně vytvořeného lesního zákoutí postaven železný kříž. Na žulovém podstavci je znázorněn kalich, pod ním je vytesán letopočet 1863 a písmena KW. Do pravé i levé strany podstavce je vytesáno srdce.
Žlutá značka nás spolehlivě dovede do obce Srní.
Vchynicko-tetovský plavební kanál – technický um našich předků.
Obec Srní nabízí ojedinělou a přesto nenáročnou 15 km dlouhou turistickou trasu přes Staré Srní, podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, Antýgl, Povydřím, Horní Hrádky a zpět k výchozímu bodu do Srní.
Podnes se obdivujeme technickým stavbám, kterými naši předci dokázali využít síly přírody. O tom svědčí Vchynicko-tetovský plavební kanál, vybudovaný na Šumavě v nadmořské výšce 820 m.
Roku 1798 koupili Prášilské panství Schwarzenberkové. Šumavské lesy měly v té době přebytek palivového dřeva, to bylo velmi žádané v Praze a ve Vídni. Přepravě dřeva však bránilo dnes tolik obdivované avšak balvanité a nesplavné koryto řeky Vydry.
Vchynicko-tetovský plavební kanál se zvolna plynoucí vodou je podnes neobyčejným svědectvím technického umu našich předků.
Tehdy přišel zaměstnanec schwarzenberkova panství inženýr J. Rosenauer s nápadem obejít nesplavnou řeku Vydru uměle vybudovaným plavebním kanálem. Práce byly zahájeny roku 1789 a roku 1801 se kanálem už plavilo první dříví. Uměle vytvořené koryto kanálu, místy až 5 m široké a 1,6 m hluboké, částečně vyzděné a překlenuté několika mostky, má v délce 14,4 km mezi osadou Antýglem a řekou Křemelnou výškový rozdíl 190 m. Kanál obchází Kostelní vrch. Za Spáleným vrchem původně pokračoval strmým skluzem do řeky Křemelné, odtud se dřevo plavilo po řece Otavě dál na Prahu.
Kanál umožňoval plavení těženého krátkého polenového dříví z dnes již bývalé osady Vchynice – Tetov (2 km od Modravy). Vchynicko-tetovský kanál se osvědčil zejména v letech 1871-1876 po rozsáhlé větrné a kůrovcové kalamitě. Naposled se dřevo Vchynicko-tetovským kanálem plavilo roku 1958.
Od „Čeňkovy Pily“ pokračovalo v letech 1864–1867 plavení dřeva po řece Otavě v podobě vorů, které se u „Čeňkovy Pily“ vázaly na vazišti. Při plavbě se za sebou spojovalo až deset pramenů a celková délka voru mohla přesáhnout 150 m. Užitkové dříví se dopravovalo vodními cestami nejen do Prahy, ale většinou až do Německa, kde se zpracovávalo na pilách v okolí Drážďan. Po otevření kladenských dolů požadavek na palivové dříví klesal, pro Prahu bylo dodáváno uhlí. Poslední vor po Otavě plul v září roku 1960.
Vody někdejšího plavebního kanálu jsou v současnosti na devátém kilometru jímány do vtokového objektu, vedeny podzemním potrubím a využívány pro nejvýkonnější vodní elektrárnu západních Čech „Vydra“ nad Čeňkovou Pilou.
O plavení dřeva se ve svém literárním díle zmiňuje také Karel Klostermann (šumavskou obec Modravu nazývá Mádrem).
„Sta a sta kmenů mělo se dovléci v zimě strašnými divočinami až k nádržce vogelsteinské, aby odtud, když stavidla nádržky jarními přítoky zmohutněla se pustila, aby do Mádru po vodě dopraveny. Tehda ještě ve dne v noci zněly pily máderských závodů na rezonanční prkénka. Tam plavily se staleté kmeny pralesa, kteréž jedině se hodí, protože vlákno dlouhověkým vzrůstem nad jiné husté jest. A hajný ručil za všecky ty klády a dřeva, které po kalných vodách plavaly, do břehů se ryly, ve slapech vázly, se hromadily a kupily, vyžadujíce pomoci lidské, aby dále plovati mohly. Co tu bývalo s nimi práce! U nádržky stál revírník a spočítal dvě sta dřev, jež do vody byla vržena; do Mádru jich však přišlo jen sto!“
Výjimečná stavba dobře udržovaného Vchynicko-tetovského plavebního kanálu podnes vydává svědectví o technickém umu našich předků a je právem považována za významnou technickou památku.
Tříjezerní slať.
K Tříjezerní slati turistu přivede žlutě značená turistická cesta z Antýglu (cca 3 km). V zimě je stezka uzavřena vzhledem k vysoké sněhové pokrývce.
Přírodními podmínkami, náhorním vrchovištěm a pláněmi, velmi chladným a vlhkým klimatem, nepropustným horninovým podkladem má centrální Šumava od doby ledové před 9000 lety pro vznik slatí (rašelinišť) téměř ideální podmínky. Nejrůznějších slatí Kvildská, Tetřevská, Zhůřecká, Rybárenská, Cikánská, Roklanská a dalších je v oblasti centrální Šumavy nespočet. O jejich záludnosti vypráví vynikající český film „Král Šumavy“.
Výprava k Tříjezerní slati je zajímavá, poučná a také příjemná vycházka. 
Básník Šumavy, Karel Klostermann, právě do tohoto prostředí umístil děj svého vyprávění.
„Žil jsem s touto Šumavou, s jejími pastvisky, s jejím těžkým hospodařením uprostřed lesů a močálů, zkrátka se vším, co znamenalo v těchto lesních pustinách lidskou práci a namáhavý život. Přidružoval jsem se k pastevcům, žil s nimi po jejich způsobu po několik neděl, obyčejně pokud boty vydržely v nesmírném mokru lesů a močálů. Poznenáhlu, jak příroda ukazuje i své stinné stránky, od nevlídnosti až ke krutosti, je obtížné trávit celé dny v naprosté odloučenosti za dlouhé nekonečné zimy, vichřic, chumelenic, kdy hluboko pod sněhem zapadají celé chalupy, kdy lidé nemohou ven, kdy je celý kraj odříznut od ostatního světa. A onemocní-li kdo, kde najde lékaře? A když zahyne člověk, jak dopravit mrtvé tělo na daleký hřbitov. Stává se, že šest, sedm neděl uteče, nežli tělo nebožtíkovo odvézti možno k věčnému odpočinku.“
Šumavské slatě jsou početné, velmi rozsáhlé, mnohdy neprůchodné a nebezpečné.
Tříjezerní slať je vrchovištní rašeliniště s třemi jezírky. Prochází jí po haťovitém chodníku 200 m dlouhá naučná stezka s 11 zastaveními, zřízena v roce 1978. Nízký porost tvoří borovice kleč. V bylinném patře jsou charakteristické rostliny šichta černá, kýchanka sivolistá, klivka bahenní, bříza trpasličí, rosnatka okrouhlolistá a jiné. Tříjezerní slať leží v I. zóně Národního parku.
Šumavská rašeliniště patří mezi mokřady mezinárodního významu a jsou zapsány do seznamu tzv. Ramsarské konvence.
K nejrozsáhlejšímu komplexu slatí na Šumavě vůbec patří Modravské slatě a Tříjezerní slať se nachází na jejich okraji.
Obec Modrava.
Pokud bychom se chtěli dostat do srdce centrální Šumavy, zajisté bychom navštívili obec Modravu (německy Mader). Usadila se v nadmořské výšce 935 m na soutoku Roklanského, Modravského a Filipohuťského potoka. Právě tady má svůj počátek řeka Vydra.
V současnosti je Modrava (62 obyvatel k 1. 1. 2006) známým centrem celoroční horské turistiky. Vedou odtud dobře značené turistické chodníky do všech koutů centrální Šumavy. V dávné minulosti však Modrava vznikla jako rybářská osada. První dochovaná zmínka je z roku 1614 a je spojena s pronájmem velice dobře zarybněného Modravského potoka. Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada. V roce 1924 byla péčí Klubu českých turistů postavena Klostermannova chata, jako první česká v centrální Šumavě. V 1. polovině 19. století zde byla postavena továrna na přípravu rezonančního dřeva, od konce 19. století zůstala v provozu jen pila čp. 50. Pilnice i sídlo továrníka Bienerta byly přestavěny na rekreační objekty. A hrázděná stavba sloužila v minulosti jako lovecký zámeček knížete Schwarzenberga.
Typická architektura šumavské obce Modravy. 
Putování za prací lesních dělníků, sklářů a dalších horským terénem bez cest nebyla často jednoduchá, jak uvádí ve svém díle Karel Klostermann.
„Z chalup, roztroušených po stráních, to byla cesta skrz hustý les, kolikrát bouří a stále přibývajícím deštěm. Pěšina šla přímo svahem dolů. Prodírajíc se houštinou, hmatajíc rukama i nohama, nohy se hroužily v černé lesní bahno, v hluboký, mokrem nabobtnalý mech… Déšť padal silněji, narážel o jehličí smrčků… Potom zadul opět vítr, že všecko se ohýbalo… Zablesklo se a celý les stál v modrožlutém světle, a hned nato rána, jako kdyby se v bezprostřední blízkosti lámalo tisíc bukových prken… Střídal se les, mladý, vysoký, širé světliny, louky, močály. Blesky neustále se křižovaly, že blíž a blíž docházelo k rachocení hromu, opětované mnohonásobně ozvěnou. Cesta vedla příkře dolů do hlubokých roklí, kde hučely potoky. Kdo poví, kam se ženou vody mohutné bystřiny, berouc s sebou vše, co se jim postaví v cestu, tvoříc vzteklé, kalné slapy dolů po prázdných ba kolmých stěnách skalních? Mnohý už vyšel a již se nevrátil: našli jeho zohavenou mrtvolu na dně hlubokých útesů, nebo nenašli dokonce ničeho, neboť spousty štěrku, prsti a navezená trouchel přikryjí často na mnoho metrů z výše velké kusy půdy. Co bystřiny donesou až do brunátných vírů Vydry, kde mezi bělavými, zarudlými balvany, podemletými, chaoticky přes sebe převalenými čeří se v bílé pěny rozbitý proud, to řeka málokdy vydá na boží světlo.“
Přes Modravu vedla v 16. století šumavskými hvozdy 145 km dlouhá Zlatá stezka, v průběhu staletí nazývána „Pasovská“, „Prachatická“, „Česká“ či „Solná“ – „Zlatá“ jako výraz mimořádné výnosnosti, který po ní probíhal mezi Pasovským biskupstvím a Českým královstvím. Ve 14. až 16. století patřila k nejvýznamnějším středověkým spojnicím. Prachaticemi tehdy procházelo až 1200 soumarských koní týdně a přivezlo se tam více než 3 miliony litrů soli ročně. Provoz na stezce byl tak čilý, že musely být vydány zvláštní soumarské řády, které jej měly regulovat a řídit. Třicetiletá válka znamenala úpadek a konečně i zánik těchto cest.
Staré stezky přes Šumavu měly význam nejen obchodní a kvůli cestování, měly význam také ve výměně myšlenek a výměně kulturních hodnot a vzájemného kontaktu lidí po obou stranách šumavské hranice.
Šumavské pláně.
Návštěvník Šumavy si kolikrát ani neuvědomí, jak cenný a složitý je vegetační komplex šumavských Plání v centrální Šumavě. Smrkové kultury střídají obtížně zalesnitelné holiny, jsou to rašeliniště v různých stadiích včetně živých prameništních rašeliništních lokalit, rašelinné podmáčené a suťovité smrčiny, bezlesé sutě, přírodní mokřady střídají luční bezlesé mrazové plochy.
Kříž z roku 1892 u červeně značené turistické cesty z Modravy na Antýgl. 
Na kotlinu Křemelné navazuje výše položená Hornovltavská kotlina, oddělena vyvýšeninou Kvildských plání a hlubokým údolím Vydry.
Nejvyšším bodem Šumavy je vrch Plechý (1378 m n. m.), nejnižším je údolí Otavy u Rejštejna (570 m n. m.). Jsou zde ledovcová jezera: Plešné, Laka a Prášilské, Černé a Čertovo.
Z fauny může turista při troše štěstí zahlédnout jelena, doma je tady tetřev hlušec, tetřívek a jeřábek lesní. V 80. letech 20. století se do šumavských terénů úspěšně vrátil rys ostrovid. Schází velké šelmy medvěd a vlk, vyhubené člověkem v 19. století. Zubr a los byli vyhubeni již ve středověku, ale los je v jižní části Šumavy opět součástí šumavské zvířeny.
Kříž na okraji šumavských plání nad obcí Modrava a torzo drobné lidové architektury z roku 1890 na okraji lesa, lemujícího šumavské pláně.
Šumava je z osmdesáti procent zalesněná. Pláně a nelesní pozemky tvoří 20 procent plochy, zemědělská půda jen 9 procent, vodní plochy a toky jedno procento, ostatní plochy 10 procent a zástavba pouhé 0,1 procento.
(Pokračování.)
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka