2. Toulky Šumavou – pokračování.
Rokyta.
Rokyta je malá osada, asi 1,5 km vzdálená od Antýglu. Není odtud daleko k Vchynicko-tetovskému plavebnímu kanálu, který byl postavený v letech 1799-1800, dlouhém 14,7 km, po kterém se plavilo dřevo od Modravy. Pro pěší i cykloturisty se nabízí lákavá a nenáročná trasa podél plavebního kanálu: Modrava – Rokyta – Tříjezerní slať – Rybárna – Modrava v délce 12,5 km.
Rokyta nabízí turistům venkovní geologickou expozici nejvýznamnějších hornin národního parku a chráněné krajiny z oblasti Šumava. Nerosty jsou rozmístěny do pomyslného kruhu v jehož středu stojí zastřešené informační tabule. Tady se může návštěvník seznámit s geologickým složením Šumavy. Navíc je u každé horniny informační cedulka s odborným popisem. Nechybí ani vyleštěná ploška daného kamene, znázorňující vzhled horniny po opracování.
Krásně opracovaná boží muka v podobě kříže, zdobená planoucím srdcem, jsou v šumavské osadě Rokyta.
Osada Rokyta je součástí „Ráje šumavského“ jak milovanou Šumavu také označoval spisovatel Karel Klostermann, aniž by zakrýval její stinné stránky, těžkou práci, nesnadnou obživu, ale i vášně milostné a pytlácké.
„Wilibald nebyl pytlákem ze řemesla a špatně uměl zakrýti svou stopu, když cosi nesl v zakrváceném pytli. Hajný, který slyšel výstřel, našel ji bez námahy. Prudká sněhová bouře ho však zahnala do Polaufovy hospody. Wilibald se dozvěděl, že je vyzrazen a jaké nebezpečí mu hrozí, bez váhání se vydal k bavorským hranicím. Pracuje tam plno cizího lidu, nikdo se nebude ptát odkud přišel.
Byla polovina března a takový mráz, jakého místní nepamatují. Od severu, kde mladý les hraničil s Kikerským močálem, štěkaly lišky, táhle vyly, potom zase vrčely zlostně, jako když se psi tahají o kost. Čtrnáct dní nato ubíral se starý Sepp kolem Kikerského močálu. Pojednou zahlédl ležet na zemi pod větvemi hnědý plstěný klobouk, jaký se v oněch dobách v horách nosil. Přiklekl, odhrnul rukou sníh, vyhrabal boty – ale trčely v nich nohy. Vrátil se pro syna, společně vyhrabali lidskou mrtvolu. Byla napolo od lišek sežrána, ruce scházely, důlky oční zely prázdnotou, vyklubali je havrani. Něco se zalesklo na sněhu sluncem ozářeném – starý Sepp zvedl dvě zlaté náušnice, perlami vykládané.“
V Rokytě cestou k Antýglu neuniknou turistově pozornosti krásně opracovaná boží muka. Z kamene otesaný kříž je umístěný na masivní žulový podstavec, zdobený planoucím srdcem, opatřený datací rokem 1938. Poblíž památky je menší kámen signovaný písmeny IZ. Kdo ví, jaký příběh je uložen do jejich žulové paměti. V blízkosti památky jsou dva domy z nepočetného osídlení šumavské osady Rokyta.
Antýgl.
Horská šumavská osada Antýgl se nachází v centru šumavské turistiky. Dobře značené turistické cesty odtud spolehlivě zavedou návštěvníka do všech významných zákoutí centrální Šumavy. Osada leží v nadmořské výšce 898 m pod horou Antýgl (Sokol), jejíž vrchol dosahuje 1252,9 m nadmořské výšky. Název osady vznikl z německého výrazu pro sklárnu o jedné vaně – „ein Tiegel“, v nářečí „an Tigel“, dnes v ustáleném fonetickém přepisu jako Antýgl.
Historie osady, která leží uprostřed louky v malebném údolí řeky Vydry v Šumavském Národním parku, sahá v podobě královského dvorce až do roku 1500, kdy náležela královácké rychtě ve Stodůlkách. V letech 1523-1818 zde pracovala sklárna, která vyráběla duté sklo a páteříky (skleněné kuličky pro růžence).
Sklárny a sklářské osady byly budovány v lesích, nejčastěji v blízkosti obchodních stezek. Když sklárna vyčerpala dřevo z okolního lesa, přesunula se na nové stanoviště, obvykle výše do hor. Ke každé sklárně patřily pole a louky a existovalo i zemědělské hospodářství, které však bylo v těchto oblastech málo výnosné. Skelmistři tedy museli řadu věcí nakupovat. Pro majitele panství byly sklárny významné nejen jako odběratelé dřeva, ale i jako odběratelé potravinářských produktů. Součástí smluv se skelmistry býval i odběr piva, vína a pálenky.
Na celé Šumavě pracovalo těsně před třicetiletou válkou zhruba 25 skláren. Sklárny potřebovaly velké množství dřeva na otop a výrobu potaše, proto byly pro majitele panství příležitostí jak zpeněžit bohatství dřeva šumavských lesů.
Všechny sklárny vyráběly na počátku 17. století páteříky v celé řadě barev. Z hutí se páteříky odvážely obvykle v sudech a v každém sudu bývalo zpravidla až 200 000 kusů páteříků. Na jeden formanský vůz se vešlo zhruba 4 – 5 sudů a běžná zakázka činila 2 – 8 sudů. Výroba a obchod šly tedy do milionů kusů a jeden sklář mohl vyrobit za den až 3000 páteříků.
Pracovní doba sklářů ve dnech, kdy se utavené sklo zpracovávalo, trvala s krátkými přestávkami až 20 hodin. Sklo bylo zpracováváno zhruba třikrát týdně.
Sklo bylo velmi drahé a nebylo běžným vybavením domácnosti. Šumavští skelmistři byli lidé bohatí a s vysokou společenskou prestiži.
Konec sklárny v Antýglu a v celé této oblasti znamenala stavba Vchynicko-tetovského plavebního kanálu (1799-1801), který umožnil prodej dřeva do vnitrozemí.
Po uzavření sklářské hutě byl v Antýglu roubený objekt upraven na zájezdní hostinec.
V současné době je v Antýglu autokempink a místo se stalo významnou křižovatkou turistických a cyklistických tras. Z nich nejlákavější je Naučná stezka Povydří, horská řeka Vydra totiž protéká v těsné blízkosti budov a tábořiště. Proti proudu Vydry, směrem na Modravu, je hradlový most a začátek Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. V zimě jsou v okolí upravovány běžecké trasy.
Dostatek dřeva pro sklářské hutě zajišťovali lesní dělníci, spisovatel Karel Klostermann znal dobře jejich osudy.
„Dřevorubci, kteří jedině sem do hájovny docházeli, brzy odcházeli. V hájovně bylo tišeji. Vavruch přisedl za velký javorový stůl, žena přinesla slámou otočenou láhev samožitné prachatické a postavila sklínku podle ní. Vavruch zapálil si dýmku, kotouče čpavého dýmu ho jako v šedý závoj halily. Sklínku za sklínkou klopil do sebe, mlčky, slova nemluvě. Uprostřed síně nad škopkem vody hořela buková louč; občas třepetná, bludná zář prodrala se skrz mraky tabákového kouře a odrážela se od očí skleněných, do prázdna zírajících.
Odbily osmou hrčivé hodiny schwarzwaldské na černě očazeném trámoví; Vavruch posledně vyklepal dýmku, svlékl kabát a nejistým krokem beze slova odebral se na postel. Zasyčel poslední kousek do vody padající louče; úplná tma se rozhostila vůkol.“
U Antýglu se vlévá do řeky Vydry jako pravobřežní přítok – Hamerský potok, který je nejvýše položeným rýžovištěm (1040 m n. m.) zlata na Šumavě. Ještě v roce 1947 byla na potoce v provozu pila. Vede kolem potoka modrá turistická značka na Horskou Kvildu. Od tamní chaty je možné pokračovat na Zhůří, nebo opačným směrem na Filipovu huť a dál do Modravy.
Horská Kvilda.
Horská Kvilda, jedna z nejvýše položených obcí v Čechách (1035 m n. m.), se nachází v nejkrásnější oblasti šumavských Plání. Okolní rozsáhlé lesy jsou plné slatí, v nichž pramení řada potoků. Nad zvlněnou a zalesněnou náhorní rovinou vyčnívá hora Antýgl (1252,9 m n. m.). Obcí protéká Hamerský potok na kterém byly v minulosti usazeny dvě pily a starý hamr, který vyráběl obruče na kola a různé výrobky ze železa. Ve středověku se na potoce rýžovalo zlato.
Vysoká poloha zajišťuje obci uprostřed Národního parku Šumava dostatek sněhu po celé zimní období. Horská Kvilda je tak známým a klidnějším střediskem zimní i letní rekreace. V okolí je velký počet udržovaných lyžařských tras, cyklostezek a vyznačených tras pro pěší.
Kaplička na Horské Kvildě má své místo nedaleko bývalého Polaufova hostince. 
V roce 1388 se objevuje pojmenování osady jako „Gefilde“ (niva, louka) – přímé označení „ves Kvilda“ je v listinách města Kašperské Hory uvedeno roku 1406.
Vznik osady měl zřejmě přímou souvislost se zabezpečením provozu na obchodních stezkách přes Šumavu.
Podobně jako jinde ve vyšších polohách Šumavy i zde se vytvářelo osídlení ve formě roztroušených lesních dvorů na značně rozsáhlém prostoru. Přírodní podmínky zde nikdy nebyly příznivé pro rozvinutí zemědělského osídlení, omezeně se pěstovaly brambory a oves. Hlavním zdrojem obživy byl obchod s dobytkem.
Vítaný zdroj výdělku přinesl rozvoj sklářství v 17. a 18. století, čímž došlo k prudkému nárůstu obyvatel. Ještě v roce 1938 žilo v obci celkem 624 obyvatel v 65 domech (k 1. 1. 2015 to bylo 64 obyvatel v 30 domech). Děti měly do školy v Dolním Antýglu 6 km daleko. Děti i dospělí chodili v létě bosí, v zimě v dřevákách.
Po roce 1945 v důsledku války odešla většina německy mluvicího obyvatelstva a mnoho usedlostí zůstalo opuštěno. Z původních obyvatel zůstalo jen několik rodin, mnoho usedlostí bylo zbořeno a osady zanikly. Až po roce 1989 příliv turistů do oblasti centrální Šumavy zesílil, došlo k rekonstrukci mnoha domů a nové výstavbě některých zaniklých usedlostí.
Na Horské Kvildě žila také rozvětvená rodina Klostermannů. Ze statku „u Daniele“ pocházel Josef Klostermann, který se usadil na Dolních Hrádkách u Srní, přivedl na svět deset dětí, šest synů a čtyři dcery. Nejmladší z nich byl pozdější známý lékař Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna.
Spisovatel Karel Klostermann ve svém literárním díle vzpomíná, jak se v zimě sváželo dříví.
„Svážení dříví po saních jest práce nadmíru obtížná a nebezpečná, která vyžaduje neobyčejné síly, velkého cviku a nemalé obratnosti a chladnokrevnosti. Usadil se na předku silný muž, podepřel nohy na příčku mezi obě sanice vpravenou, objel zobákovitě zahnuté konce sanic oběma ramenoma, vzal do pravice těžké, železem okované bidlo, jímž běh i směr saní brzdil a řídil. Kdyby člověk běh jejich řídící dost málo při brzdění se opozdil, sáně by se v letu překlopily, z dráhy vyšinuly, střemhlav bůhvíkam zaletěly. Není roku, aby doprava tou cestou obětí nevyžadovala. Pláčou vdovy a siroty, pláčou v chudých chatách, v očazených dýmem jizbách, na malých hřbitůvcích, kde sotva tu a tam stojí černý kříž s nápisem záhy vybledlým.“
Na horním konci Horské Kvildy je bývalý Polaufův hostinec, kam Karel Klostermann zasadil počátek děje románu „V ráji šumavském“. Jen přes cestu je na kamenné podezdívce umístěna zděná kaplička. Uvnitř je vyřezávaná Madona s Jezulátkem v náručí, která stojí na půlměsíci. Kolem jsou květiny. Na oltáři kovový kříž. Po stranách na stěně řezba ve dřevě sepjatých dlaní, na protější stěně řezba Ukřižovaného. Nechybí ani plastika andělíčka hrajícího na housle.
Zhůří.
Z Horské Kvildy po žlutě značené turistické cestě na Turnerovu chatu v kaňonu řeky Vydry (cca 8 km) nemůžeme – vlastně téměř můžeme – minout někdejší šumavskou obec Zhůří. V této bývalé královské rychtě a později farní obci Zhůří (Haidl am Ahornberg) v malebném údolí Zhůřeckého potoka s poštou, četnickou stanicí a německou školou (3 třídy) žilo v roce 1938 více než 600 obyvatel převážně německé národnosti. Po odsunu Němců po 2. světové válce ves osiřela a poté, co se stala součástí vojenského prostoru, byla armádou úplně zbořena a dnes zůstala v těchto místech jen torza dvou chalup.
Cestou od Horské Kvildy do zaniklé obce Zhůří mineme u cesty přes šumavské Pláně boží muka datovaná rokem 1911.
Někdejší obec Zhůří se nachází v 1025 m nadmořské výšky. Její historie sahá do počátku 17. století, což dokládá otisk pečeti zdejšího rychtáře Thomase Löffelmanna z roku 1613. Místní uhlíři pálili dřevěné uhlí pro okolní sklárny a hamry. V letech 1753-1787 byla ve Zhůří v provozu sklárna. Místní králováčtí sedláci si v obci postavili v letech 1762-1763 dřevěný kostel a zasvětili ho, tak jako původní kapli, Sv. Trojici.
V minulosti vedla po návrší zhůřských pastvin středověká obchodní cesta „Zlatá stezka“, podnes to jsou už jen zbytky úvozové cesty její Kašperské větve (značena zelenou turistickou značkou). V místě „U Věže“, kde v dobách čilého obchodního ruchu napříč Šumavou stávala strážní věž, je zřízeno posezení s výhledovou orientační tabulí, na které můžete určit všechny viditelné hory od Trojmezí s Plechým a Třístoličníkem, přes Stolový hřbet nad Kvildou, Černou horu, Antýgl (Sokol), monumentální dvojvrchol Roklanu, Oblík, Polední horu (Poledník), pak v dálce bavorský Velký (Grosser) Falkenstein a výhled končí známou siluetou Ostrého.
Poblíž nově postavené kaple Nejsvětější Trojice je pomník deseti amerických vojáků, kteří na konci 2. světové války padli v těch místech za svobodu Československa.
Na přelomu dubna a května roku 1945 zajišťovali jižní části Českého lesa a Šumavy vojáci 90. pěší americké divize. Dne 4. května se podařilo německým důstojnickým kadetům, kteří obsadili Prášily a Srní, ukořistit četě amerického jízdního průzkumu dva kolové obrněnce M8 a 4 džípy. Rozmístili je na návsi ve Zhůří, na domy rozvěšeli bílé prapory na znamení, že se obyvatelé vzdávají. Následující den 5. května padli američtí vojáci při prohledávání zdejších samot do nastražené léčky. Při vstupu do Zhůří je překvapila nečekaná střelba z jejich vlastních zbraní. V krvavém boji přišlo o život 24 německých důstojnických kadetů a 76 jich bylo zajato. Na straně Američanů bylo kromě 10 mrtvých dalších 10 raněných. Bojové ztráty 90. pěší americké divize patřily za druhé světové války k nejtěžším – 3930 padlých a 14 386 raněných.
Další renovovaná památka drobné lidové architektury v místě zaniklého domu je bez datace.
Jaké byly v minulosti cesty Šumavou dřevorubců, uhlířů, sklářů, pastevců i obchodníků zaznamenal ve svém díle spisovatel Karel Klostermann.
„Vody po silnici rozlité se rychle tratily, bystřiny se strání padající přestaly téci a řeka se navrátila do svého řečiště. Přebrodili se tudíž přes zůstavené vodami bahno, jež jim sahalo až po kotníky, a dílem brodíce se kalužemi, dílem skákajíce z valunu na valun, dostali se zase na lepší cestu. Hukot po jejich pravici tekoucí řeky byl takový, že nemohli spolu rozprávěti; hovor lidský, byť sebehlasitější, zanikal tu úplně; teprve když se na několik set kroků od řeky vzdálili zase si rozuměli. Zamířili k Zámostskému mlýnu, že přejdou na pravý břeh Vydry po tamní lávce, ale zdejší most byl vodami stržen.“
Příjemnou poklidnou a nenáročnou cestou přes Zhůří s pěknými výhledy na okolní terény objevíme i zde na šumavských Pláních památky drobné lidové architektury.
Pramen Vltavy.
Téměř na státní hranici s Německem se v nadmořské výšce 1172 m nachází pramen nejdelší české řeky Vltavy (zde Teplé Vltavy). Voda s občasným zabubláním vyvěrá v kruhové jámě, vyzděné kameny. Dřevěné chodníky usnadňují přístup a zároveň pramen chrání. Dno pramene je poseto drobnými mincemi od turistů. U dřevěného korýtka výtoku se lze vody z Vltavy napít, zde ještě čisté a ochucené jen slatěmi ze Šumavských Plání.
K Pramenu Vltavy vede modrá turistická značka z obce Kvilda (6 km) a červená turistická značka z Modravy (12 km).
U šumavského pramene lze vyzkoušet jak chutná voda Vltavy při jejím zrodu. 
Vltava zde pramení jako Černý potok. Poté teče jako Teplá Vltava severně ke Kvildě a jihovýchodně přes Borovou Ladu a Lenoru k Mrtvému luhu. Zde se Teplá Vltava spojuje s druhým hlavním pramenným tokem, Studenou Vltavou (pramenící v Bavorsku) a tím vzniká řeka Vltava.
Vltava má povodí o rozloze 28 090 km čtverečních. Délka toku 433 km. Je nejdelší řekou České republiky. Pramení na Šumavě, protéká Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou. Ústí zleva do Labe v Mělníku a v místě soutoku se stává „bohatou nevěstou“ řeky Labe; Vltava je o polovinu delší než Labe a přivádí z dvakrát tak velkého povodí o polovinu více vody. Vltava vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Své jméno „Vltava“ řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa – divoká voda.
Dno prameniště pokrývají stovky mincí turistů, kteří toto památné místo uprostřed šumavských hvozdů navštívili.
V období před 2. sv. válkou byl pramen Vltavy hojně navštěvován turisty. Stávala zde jedna z prvních turistických chat Klubu českých turistů na Šumavě. Chata byla postavená v roce 1922 celá ze dřeva v alpském stylu, slavnostně otevřena 30. června 1923. Potřebám turistické veřejnosti však sloužila pouhých patnáct let.
Za 2. světové války byla chata využita jako pracovní tábor sovětských zajatců, z nichž nikdo nepřežil a dnes jejich někdejší pobyt připomíná už jen neudržovaný a zčásti poničený pomník.
Zpustošená chata nebyla po válce obnovena, zbourána byla v roce 1953.
Zřízením hraničního pásma se stalo území pramene Vltavy pro veřejnost nepřístupné. Situace se změnila až po roce 1990 a dnes je toto místo opět hojně navštěvováno turisty a zejména cykloturisty.
I když Vltava právě na soutoku u Mělníka svou pouť končí, a dál pokračuje jako řeka Labe, je právem nazývána matkou českých řek.
V místě někdejší turistické chaty zůstal neudržovaný památník sovětských zajatců, z nichž nikdo nepřežil.
Historie Šumavy byla od nepaměti spojena také s pytláctvím. Blízkost téměř nikým nestřežené státní hranice byla snadnou únikovou cestou bavorských pytláků do bezpečí. Zmínku o tom nemohl ve svém díle pominout ani spisovatel Šumavy Karel Klostermann.
„Pytlák sice pustil zbraň, vtom však zablesklo se v křovinách asi dvacet kroků za ním stojících, zahoukla rána a – Svijanskému zafičela kulka právě vedle ucha. V následujícím okamžiku střelil tento, míře na místo, odkud oheň vyšlehnul. Slyšel bolestný výkřik; muž pak, který vedle srnce klečel, dal se do skoku, i zmizel prve, než kouř ránu doprovázející se ztratil, zůstaviv pušku i srnce. Byl slyšet praskot v křovinách i dusot utíkajících. Svijanovský běžel k místu, odkud rána na něho vypálena. Stopy krve, které tam našel, nasvědčovaly tomu, že se nechybil. Nabil vystřelenou hlaveň a pustil se za stopou, kterou sledoval až k samým hranicím. Bylo by šílenstvím vydávati se na cizí území, i vrátil se k místu, kde zastřelený srnec a puška ležely, vzal obé a ubíral se k domovu.“
Dnes je prameniště Vltavy upraveno pro veřejnost a jeho návštěva je nezapomenutelným dojmem. O zdejší přírodě a historii informují přehledné informační tabule.
Stodůlky.
Údolí horské řeky Křemelné pod zaniklou obcí Stodůlky, součást 1. zóny národního parku, je dnes považováno za jednu z nejcennějších částí přírody centrální Šumavy, dokonce cennější, než mnohem známější Povydří. Má to však své ale…
Šumavská a dnes již zaniklá dřevařská osada Stodůlky (původně Stadln; stadel – stodola) se nachází v nadmořské výšce 810 m pod horou Křemelná v údolí řeky Křemelné, v tak zvaném bezlesí. V dávné minulosti to bývala královská rychta (jedna z osmi na Šumavě) a její obyvatelé byli poddaní krále. Původně se místu říkalo Simonovy stodoly, od roku 1617 Stadeln. Název Stodůlky vznikl až po roce 1945. V obci byly dva mlýny, škola, pila a několik hostinců. V 80. letech 18. století zde byla postavena kaple sv. Sebastiana, která velikostí spíš připomínala kostelík. Na přelomu 19. a 20. století měly Stodůlky kolem 2000 obyvatel ve 192 domech. Rozlohou 236 km čtverečních byla obec Stodůlky po Praze druhou největší v Čechách.
Boží muka symbolicky střeží neobydlený prostor někdejší šumavské obce Stodůlky. 
Po druhé světové válce bylo převážně německé obyvatelstvo odsunuto. Stodůlky spolu s dalšími šumavskými obcemi byly částečně dosídleny českými dosídlenci, ale již 5. 2. 1952 rozhodla vláda ČSR o vytvoření vojenského újezdu Dobrá Voda (pojmenování podle stejnojmenné obce) na rozsáhlém šumavském území podél bavorských hranic. Ještě v témže roce byly zabrané obce a osady nuceně vysídleny. Prázdné domy pak posloužily jako terče při vojenských cvičeních lidovědemokratické armády a byly srovnány se zemí. Největší střelnice se nacházely 2 km jihovýchodně od Prášil a v prostoru bývalé vesnice Stodůlky na levém břehu říčky Křemelné.
O zrušení vojenského újezdu rozhodla vláda ČSFR dne 5. 9. 1991. Oblast je opět veřejně přístupná, ale jen po značených cestách, neboť…
Velká část území, především bývalé střelnice, je dodnes zamořena nevybuchlou municí (náklady na její odstranění se odhadují na 15 až 30 miliard Kč), takže tyto prostory zarůstají náletovými dřevinami, neboť zemědělské hospodaření v těchto místech není možné.
Pohyb v tomto území je doporučen jen po značených cestách.
Vzhledem k nižší přístupnosti a tím i nižšímu narušení krajiny lidskou činností (vstup veřejnosti mimo značené turistické cesty není v této oblasti povolen), je tato oblast centrální Šumavy považována za velmi cennou.
Čas hojí staré rány. K poutnímu kostelu v osadě Dobrá Voda začali po zrušení vojenského újezdu opět přicházet věřící z Čech i Německa. Někdejší osadníci také renovují památky drobné lidové architektury v zaniklých obcích.
Už jen malá sakrální památka připomíná někdejší šumavskou obec Stodůlky. Pěkný kovový kříž vetknutý do žulového podstavce má na patě tabulku uvádějící číslo snad původního stavení a rok opravy: „No. 72. Repariert 1993“.
Nahlédněme do tohoto terénu se spisovatelem Karlem Klostermannem.
„Temně, ale skoro bez přestávky hučel hrom. Nepohoda se rychle blížila a Karel uháněl pořád příkřeji spadajícím svahem, nedbaje na cestu, vrážeje někdy do stromů a pahejlů, prsť a drobné kamení sypalo se mu vzápětí. Konečně se dostal na jakous poněkud ujetou cestu; asi třicet stop pod ním hučela divě voda; ozářena měsícem, vyblýskla někdy z pod hustých křovin, pokrývajících zbytek svahu. Byl u Vydry, musil však ještě běžet několik set kroků podle vody dolů, nežli se dostal k mostu. Utíkal přes rupající, houpající se klacky, jímž byl položen tento primitivní výtvor pošumavského jakéhos inženýra vodních staveb; veškeré trámoví, zábradlí, celý most, všecko se třáslo pod jeho krokem, šumot a hukot vřících se vod přehlušovaly temné rachocení hromu. Přeběhnuvše most pojal ho hluboký úvoz, který hned začal příkře stoupat.“
K zaniklé obci Stodůlky turistu zavede od „Čeňkovy Pily“ červená a za Pašteckým mostem zelená značka (cca 7 km). Výstražné cedulky uprostřed bývalého vojenského prostoru přikazují neodbočovat z vyznačené cesty, trasa je od 1. října do 30. června uzavřena.
Paště.
Vydáme-li se z „Čeňkovy Pily“ po červeně značené turistické cestě až k Pašteckému mostu přes řeku Otavu, dál po zeleně značené turistické cestě strmě vystoupáme kolem Pavlovy louky a místa U kapličky, dostaneme se v nadmořské výšce 780 m do míst, kde ještě v polovině 20. století dýchala šumavská obec, souhrnně označovaná jako Paště (původní německý název Waid), která přináležela k někdejší obci Stodůlky. Ve skutečnosti se na trase pouhých cca 3 km jednalo o obce (či přesněji šumavské osady) tři: Přední, Prostřední a Zadní Paště – dnes už všechny s přídomkem „Bývalé“.
Jejich vznik se traduje do doby dolování zlata na tomto území. V roce 1617 patřily Paště Stodůlkám, tenkrát se tu usadili 4 chalupníci.
Železný kříž v žulovém podstavci u zbytků hospodářské usedlosti v zaniklé obci Zadní Paště. 
Před rokem 1426 bylo v okolí tehdy hornického města Kašpertské Hory (známého v té době pod jménem Reichenstein), v provozu 37 zlatých dolů. Významné doly byly i v okolí Paští, kde jsou podnes znát zbytky štol a šachet i celá pásma jam a příkopů a náspů z jalového kamení, které vznikly těžbou. Poté tu vznikly dvě sklárničky a po vymýcení lesa si osídlenci začali stavět hospodářské usedlosti. Osadníci zde měli i dvoutřídní školu. Stavěli kolem domů typických šumavských roztroušených usedlostí kříže a kapličky.
Renovovaná boží muka z roku 1901 v zaniklé osadě Prostřední Paště; deska upevněná na kmenu nedalekého stromku uvádí: „ Zum gedenken poli – Bauernhof“.
Bývalé šumavské osady Paště se nacházejí na východním svahu hory Křemelné (1125,2 m n. m.), osady tvořily statky a dvory typické šumavské architektury. V poválečné době po odsunu německého obyvatelstva a po zřízení vojenského újezdu Dobrá Voda byly osady zcela zničeny, zůstaly jen zarostlé ruiny, malá kaplička s plastikou Panny Marie Pomocné, kterou svému rodišti darovala Marie Malá, rozená Hofmannová ze Sušice, autorka několika knih o Šumavě. V Předních Paštích u bývalého statku čp. 22 pak památeční mohutná lípa, údajně nejsilnější strom na Šumavě. A také několik železných křížů vetknutých do žulových podstavců.
Básník Walter Zettel, jehož rod pocházel ze Stodůlek, napsal nostalgickou báseň „Rozloučení se Šumavou“i s následujícími verši: „Rozpadlé domy. / Nad vsí ani dým. / Jen od Vydry / jak dřív / táhne chladem.“
Drobná sakrální památka je poslední ze zaniklé osady Přední Paště. 
A ještě upomínka z literárního díla spisovatele Śumavy Karla Klostermanna.
„Dlouhé hodiny seděl tu schoulen, uprostřed vřavy všech rozpoutaných příšerných sil přírody; viděl před sebou hrob svůj, tichý, němý hrob. Jak ho budou hledati? Najdou ho? Och, v lese mnohý spí, jehož marně hledali… Sirnatým žárem kol něho vzplápolal blesk za bleskem; který bude poslední? … Natáhl houni přes hlavu, položil konce na dva balvany. Déšť lil, že vbrzku i tou tlustou houní pronikl … pod ním hučela voda, ve vrcholech stromů hudl vítr svou píseň.“
Od zaniklých osad Paště jsou nádherné výhledy na okolní krajinu – na vrcholy Žďánov, Javorník, Huťskou horu, Antýgl, Oblík, Jezerní hřbet, hrad Kašperk a osady Svojše a Jelenov.
Závěrem šumavských toulek opět s básníkem Šumavy Karlem Klostermannem.
Byl nám průvodcem po všech hlavních trasách centrální Šumavy. Citace jsou čerpány z jeho knihy „Ze světa lesních samot“ a „V ráji šumavském“, kterou vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956. Prostřednictvím jeho příběhů může čtenář nahlédnout do intimních zákoutí Šumavy a také lidí, kteří ji odnepaměti osidlovali, hledali a nalézali tady jakous takous obživu. Nahlédnout do dramat, která se v drsné přírodě šumavské odehrávala, do ubíjející jednotvárnosti sedm či osm měsíců dlouhých, mrazivých a sněhových zim, jeho vyprávění nám umožnilo připojit se k vášni pytláků jdoucích kolikrát až na krev, hledět smrti do očí, ale nebát se jí, a také užívat si radosti, pokud někdy přijde.
Karel Klostermann, portrét z posledních let jeho života. 
Karel Klostermann se narodil v Horním Rakousku jako nejstarší z deseti dětí, které se dožily dospělosti. Rodina se přestěhovala do českého městečka Sušice. Karel po absolvování gymnázia v Písku studoval nějaký čas medicínu ve Vídni, aby se nakonec stal učitelem na německé reálce v Plzni. Ovládat dokonale německý jazyk bylo tehdy nejen nutností, ale i samozřejmostí. Vždyť také přispíval do německých časopisů. Svá literární díla však psal česky a drsnou krásu a nelehký život obyvatel Šumavy dokázal napsat způsobem, že ještě i po více jak sto letech svou barvitostí a dramatičností nechávají čtenáře v úžasu a stále udivují.
Když 16. července 1923 Karel Klostermann zemřel, rozesmutnil všechny Šumavany a určitě i Šumavu samotnou. Stovky a stovky lidí ho doprovodilo na jeho poslední cestě až k hrobu na hřbitově Svatého Václava v Plzni.
Za Němce nebo německého spisovatele se Klostermann nikdy nepokládal a veškeré výtky domnělého odpadlictví odmítal, jak uvedl ve svých pamětech.
„Nikdy ani ve snách mi nenapadlo popříti svého z valné části německého původu … jsem nemohl býti a také jsem nebyl nikdy Němcem, tím méně pak německým odpadlíkem a zrádcem, ježto jsem se, pokud paměť moje sahá a svědomí mého já ve mně žije, nikdy Němcem býti nepokládal, ba Čechem jsem byl a po veškeren svůj život Čechem jsem zůstal a také do smrti jím zůstanu, což mi ani dost málo nevadilo, abych zachoval svým rodným a příbuzným svou lásku a oddanost a šumavskému německému kmenu, z něhož otec můj vyšel,svoje nejupřímnější sympatie…“
A na jiném místě uvádí.
„Protiví se mi vlastenčící tlach a rabulistický národní šovinism, ale opravdová láska k vlasti, k národu, k lidstvu, tryskající z upřímného srdce, povznáší, umravňuje člověka, volá ho do svaté práce a skýtá útěchy jemu i tisícům jiných … Věřím pevně a nezvratně v budoucnost svého národa, jenž vítězně odolá všem nástrahám oněch, již usilují o jeho vyhlazení, dokud bude pracovat a dokud nevymizí nadobro mravnost z jeho středu...“
Od Klostermannových časů se Šumava hodně změnila. Původní skromné šumavské horské osady se rozrostly ve vesnice, čítající stovky obyvatel. Dnes zejí prázdnotou, ba mnohdy vůbec neexistují a jen mnohdy zkomolený český přepis jejich původního německého názvu zůstal a podnes prozrazuje, že kdysi byly, že existovaly, že český a německý živel mohl v těch místech žit v pospolitosti. Cosi se v dějinném soukolí pokazilo. Dnes neopatrným návštěvníkům Šumavy nehrozí jen bezedné slatě, jako za Krále Šumavy, někde také nevybuchlá munice z časů studené války, takže dobré je držet se jako turista i jako cykloturista prověřených cest a nepokoušet se o dobrodružství chodníčky a pěšinami, jakými si někdejší obyvatelé Šumavy krátili cestu horami.
Krása Šumavy zůstala ve své podstatě nedotčena. A jestliže jsme si na toulky šumavskými Pláněmi přibrali jako zasvěceného průvodce básníka a spisovatele Šumavy Karla Klostermanna, pak pro jeho důvěrnou znalost tamní horské krajiny a tamních obyvatel. Věřím, že se nám při těchto potulkách rájem šumavským stal nejen zasvěceným průvodcem, ale i přítelem.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka