Ještě v 50. letech 20. století byl Bezruký Frantík v Československu i v jiných zemích Evropy a také v USA pojmem. Zásluhu na tom měl prvořadě on sám svou aktivitou, dovedností, vitalitou a neutuchající touhou po uplatnění a soběstačnosti. Známá jsou jeho hesla: „Chci a proto umím.“ a „Nikdy se nevzdávej!“
On sám dával k lepšímu tvrzení, že si převychoval nohy, že ruce vlastně nepotřebuje. A scházely mu akorát v případě, že nemohl s klukama lézt na stromy a když dospěl v pohledného mládence, tak že nemohl obejmout děvče. S lezením na stromy to byl skutečně problém, ale s děvčaty už se to dalo nějak zařídit. Bezruký Frantík byl dvakrát ženatý a stal se otcem celkem tří dětí.
František Filip – Bezruký Frantík v Jedličkově ústavu.
S Bezrukým Frantíkem jsem se důvěrněji poznal někdy před rokem 2003, kdy v nakladatelství Tilia vyšlo prvé vydání hejtmanem Moravskoslezského kraje oceněné knížky „Bezruký Frantík“. Jak dlouho jsem ke knížce sbíral materiál už si nevzpomenu, zato si dobře vzpomínám, že jsem několikrát navštívil jeho rodnou obec Jamné nad Orlicí a také Prahu, všude jsem chodil pěšky a pátral po místech, kde Franta, jak jsme si ho důvěrně pojmenovali, pobýval. Nebyla to nijak snadná skládanka. Skoro všichni o Bezrukém Frantíkovi věděli, někteří pamětníci se s ním dokonce setkali, ale žádný z nich nevěděl, jak se Bezruký Frantík ve skutečnosti jmenuje, kde se narodil, kde žil a jak žil, co dělal a ani to kdy zemřel a kde má hrob.
Rozluštit tuto hádanku nepomohl příliš ani samotný Franta se svými spisy. Podrobně v nich popisoval nejrůznější příhody a v čem podnikal, jenže scházela jakákoliv datace. Nezbývalo než si zhotovit synoptickou tabulku dle letopočtu dění ve světě, v Evropě, doma v Československu a do té sítě implantovat životní příběh Bezrukého Frantíka.
První vydání knížky „Bezruký Frantík“ v roce 2003 a druhé vydání v roce 2020.
Životní příběh Bezrukého Frantíka, dekódovaného na Františka Filipa, mne fascinoval od samého počátku našeho seznámení, řekl bych, a není tomu jinak ani dnes po létech, které od prvního vydání životního příběhu Bezrukého Frantíka uplynuly. Nabyl jsem přesvědčení, že nějaká část Bezrukého Frantíka je v každém z nás, pokud o něco smysluplného usilujeme.
V roce 2019 uvedlo pražské Divadlo Pod Palmovkou inscenaci divadelní hry „Bezruký Frantík“. V hlavní roli Jakub Albrecht.
Udivovalo například bezprecedentní podnikání Bezrukého Frantíka v tehdy světoznámých klimatických lázních v Rožnově pod Radhoštěm, kam přes komplikace s dopravou a s ubytováním dojížděli lidé nejen kvůli lázeňským procedurám, ale podnikatelé, továrníci, učitelé, vojáci a další si jezdili do tohoto půvabného horského zákoutí na léto odpočinout.
Bezruký Frantík ovšem nemínil v Rožnově jen zbůhdarma utrácet čas, ale zřídil si se svolením představitelů města v tehdy odlehlém prostoru u horního splavu na řece Bečvě výletní restauraci a provozoval ji tak dobře, že hostinští v samotném městě přišli o klientelu a proto na něho podali udání, že nemá licenci na provozování pohostinství. Ani T. G. Masaryk mu v odvolacím dopise nemohl pomoct, protože razil heslo, že zákony platí stejně pro všechny.
Bezruký Frantík se nevzdal a po nějakém čase začal úspěšně podnikat v Brně.
Hrob Bezrukého Frantíka na brněnském hřbitově.
Jeho snahu po soběstačnosti nakonec zhatily až novoty po roce 1948, kdy bylo zakázáno jakékoliv soukromé podnikání. Dalo by se říct, že takto byl konečně administrativně odvanut smysl jeho života. V roce 1957 ve věku 53 let Bezruký Frantík umírá a místem jeho posledního odpočinku se stal ústřední brněnský hřbitov.
Znovu se ke mně Bezruký Frantík vrátil v roce 2019 úspěšným uvedením divadelního představení „Bezruký Frantík“ v pražském Divadle Pod Palmovkou. Místy až drsné pojetí příběhu znamená pohled současníků na člověka, který se nemínil vzdát a který uměl, protože chtěl. Divadelníci Igor Orozovič a Tomáš Dianiška navíc objevili v příběhu nový atribut a smysl celého dění, že totiž Bezruký Frantík musel i bez rukou nést po celý život svůj kříž. Celkově se podařilo divadelníkům uchopit tímto příběhem neuchopitelné a zvládnout zdánlivě nezvládnutelné, přesně podle hesla Bezrukého Frantíka: Chci a proto umím.
Kavárna Bezrukého Frantíka (vlevo u dveří) v Rožnově pod Radhoštěm u horního splavu na řece Bečvě.
V roce 2020 Bezruký Frantík opět zaklepal na mé dveře a neskutečné se stalo skutečností, když se dvě dámy Evženie Malá a Marcela Šaldová pustily do realizace myšlenky uskutečnit druhé vydání knížky „Bezruký Frantík“. „Nevěděly jsme, jak se to dělá,“ tvrdily, „ale našli se ochotní lidé, jeden přispěl kresbami, další grafikou, podařilo se získat pro vydání sponzory.“ Tak se stalo, co se propojením tolika rukou a vůle nakonec stát muselo – dne 21. listopadu 2020 knížky „Bezruký Frantík“ ve druhém vydání zaklepaly také na dveře mého rožnovského bytu.
Pamětní deska Bezrukému Frantíkovi na škole v Jamném nad Orlicí.
Lidé se do Rožnova rádi vraceli, Bezruký Frantík nebyl výjimkou, a snad by ho město i tentokrát potěšilo, i když se od jeho časů před téměř stem roků změnilo a zmodernizovalo, ale i tak pořád zůstalo mile pěkné a přátelské.
Vůbec nevím, jestli by mne Bezruký Frantík považoval za přítele a kamaráda, kdo ví. Možná přece. A pokud bychom se potkali, možná by hbitě zul z jedné nohy střevíc a nohou v ponožce s ustřiženou špičkou by mi podal na přivítanou nohu.
Jsem rád, že ustaraná Frantíkova matka nepodlehla po Frantíkově narození tlaku sousedek, aby novorozeně mrzáčka utopila, jako se to dělalo s nechtěnými koťaty, protože by nám chybělo jeho odhodlání, jeho vzor, jeho životní heslo: Chci a proto umím. A také: Nikdy se nevzdávej.
(Knížka „Bezruký Frantík“ je také k dostání v „I“ na Masarykově náměstí v Rožnově p. R.)
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka