Po roce čekání je zase tady – Mikuláš.
Pokud jde o sníh, kterým se za dřívějších časů mikulášská kumpanie brodila, malé andělíčky nebylo pro samé závěje málem ani vidět. S takovou reklamací se račte obrátit na svatého Martina, který měl už jedenáctého listopadu přicválat na bílém koni. No, teď už toho moc nestihne – a dohánět plán opožděnými dodávkami sněhu může třeba ještě v létě příštího roku.
Kresby Mikoláše Alše.
Mikuláš je nedotknutelná svatost, o tom se řeč nevede, ani o andělském pomocníkovi. Na paškál si vezmeme čerta. Vidíte darebáka, jak se krčí za mikulášským rouchem, aby nebyl tak nápadný? Na pytel s uhlím, pometlo a na to své uhuhuhu určitě nezapomněl, kdežto na dobré vychování jako vždycky ano.
Jakpak to s těmi čerty vlastně je? V biografu, také na televizních záznamech a všelijakých pekelných inscenacích pokaždé vidíme jen čerty jonáky, nebo čerty vypelichané přicmrndlíky, ale kde jsou u všech všudy čertice? Kam oni čerti chodí na zálety, že je jich plné peklo a pořád víc a víc? Ze všech možných příruček a bedekrů víme, že peklo je jen jedno. Kde potom, s přihlédnutím na všeobecnou emancipaci, má své peklo ta lepší a něžnější polovina lidstva?
Je nespravedlivé pořád zobrazovat čerty jen jako hominkulus, jak pravil Jan Werich, v jedné půvabné filmové pohádce, tu převlečený za krále tu za pekaře, ale nikdy jako hominkula.
Portréty čertů na mikulášských pernících pro děti. 
Je ovšem pravda, že hominkula v čertovském provedení by měla problémy s nežádoucími atributy, ale to by se při dnešních kosmetických možnostech dalo určitě nějak zvládnout.
A pak, staří nevzhlední čerti jsou vyobrazováni na standartách a dokonce i na obalech dárkových perníčků pro děti, kdežto čertovské báby nikde ani ťuk.
Jednou k nám zavítala, ono se stane ledacos, ženština nestará, nemladá, taková frajle, kouřila jako vysloužilá majitelka trafiky, chvílemi si i uplivla na čerstvě setřenou podlahu, a pořád nám držela levitace, že už jsme z toho rostli, než zjistila, že si spletla adresu, že ve skutečnosti chtěla jít o dům dál.
Hotová čertice! Ani jsem si nestačil všimnout jak umně si účesem zamaskovala rohy.
I přes intenzivní větrání se ještě několik dnů držel v bytě pach síry a uhlí.
„Ty máš pěkné známosti!“ odplivla si žena, když jsme osaměli.
Takže přece jen možná na tom něco je, že čertice existují.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka