Anabáze Františka „Franka“ Frištenského z Rožnova pod Radhoštěm přes Vídeň, Švýcarsko a USA zpět do Rožnova pod Radhoštěm.
Gustav Frištenský– světový fenomén v řecko-římském zápasu.
Fenomenální zápasník Gustav Frištenský. 
Fenoménem na poli sportovním v závěru 19. a v první polovině 20. století byl bezesporu český zápasník, amatérský mistr Evropy za rok 1903 a profesionální mistr Evropy v roce 1929 Gustav Frištenský, který v průběhu více než čtyřiceti let trvající sportovní kariéry vybojoval přes 10 000 vítězství. Jeho oblíbenou disciplinou byl řecko-římský zápas, jenže brzy málem neměl soupeře. „Mlátil s námi o žíněnku jako s pytli,“ naříkali zápasníci. Jako sportovec světového jména procestoval Gustav Frištenský celý svět. „Jsi silný jako Frištenský,“ říkalo se. Na začátku 20. století se také stal symbolem krásy lidského těla a často sloužil jako model pro sochaře. Jako silák všech siláků se Gustav Frištenský proslavil po celém světě.
Gustav Frištenský se narodil 11. května 1879 v obci Kamhajek čp. 1 (součást obce Křečhoř) jako jedno ze šesti dětí Aloisu a Kateřině (rozené Choděrové) Fridsteinským v tehdejším Rakousko-Uhersku. Zemřel ve věku 77 let 4. dubna 1957 v Litovli v Československu.
Rodný domek Gustava Frištenského v obci Kamhajek. 
Zápasu se věnovali také jeho bratři František, Josef a Karel, ale žádný z nich nedosáhl Gustavových hvězdných výsledků.
Jako dítě byl Gustav slabý a neduživý, proto ho rodiče nutili běhat a cvičit. Zesílil, takže po dokončení obecné školy mohl nastoupit do učení ke kováři Jechovi. Po nezaviněném úrazu však pokračoval učednickým místem u řezníka a coby vyučený řezník a uzenář nastoupil v Brně u Moritze Soffera.
Láska ke sportu ho v Brně přivedla do TJ Sokol a posléze mezi silná chlapiska i do atletického klubu Hellas. Roku 1899 museli pro něho v blanenské slévárně zhotovit speciální skládací činku o váze do 150 kg. V té době měřil 180 cm a vážil 96 kg.
K zápasu ho v roce 1897 jako osmnáctiletého zlákalo v Bečvárech vítězství nad kočovným zápasníkem, černochem jménem James Palmer, který se obecenstvu představoval jako nejsilnější muž světa.
Gustav Frištenský se také věnoval hodu diskem a roku 1900 získal v této disciplině titul Mistr Čech. Věnoval se také vzpírání, nadhozem vzepřel 128 kg. Ale jeho celoživotní láskou nakonec zůstal řecko-římský zápas. Brzy neměl mezi zápasníky konkurenci. Stal se amatérským mistrem Čech a Moravy a roku 1902 mistrem celého Rakouska. V roce 1903 se stal v Roterdamu mezi 112 účastníky amatérským mistrem Evropy. Záhy potom nastoupil dráhu profesionála a sklízel úspěchy v Evropě i v Americe v Chicagu, New Yorku, v Montraelu, v Buenos Aires, Montevideu a v mnoha dalších městech. Neváhal vystupovat také v cirkuse Kludský, kde vyzýval diváky k zápasu, ale žádnému z vyzyvatelů se jej nepodařilo porazit.
V roce 1914 v Chicagu jednoho reportéra zajímalo, kde Frištenský tu sílu bere a jak se stravuje, pak napsal.
„Nekouří, nepije, ale musí mít den co den tři domácí jídla, které mu připravuje jeho žena Miroslava. Na lehčí oběd mu připraví například dvoukilový steak, šest velkých pečených brambor, jako přílohu mrkev a dostatek chleba. Vše zapíjí jen minerální vodou. V den zápasu však nejedl vůbec.“
Stávaly se mu také rozličné příhody. V roce 1940 po zápase v Písku přišel za ním postarší návštěvník a důvěrně mu sdělil: „Dobře jste to od našeho Gusty odkoukal, ty chvaty, postoj i techniku. Dokonce se mu trochu i podobáte. Jako jeho dvojník si vedete opravdu dobře.“ Tehdy jednašedesátiletý Gustav Frištenský potlačil úsměv a neznámého požádal, aby si ono tajemství nechal pro sebe a nikomu o tom v Písku nic neříkal. Tak se i stalo.
V roce 1911 přišlo na zápas Gustava proti Smejkalovi na Letné asi deset tisíc diváků, ale nebylo prý žádnou zvláštností, že v Praze chodilo na zápasy Gustava Frištenského diváků až třicet tisíc.
Ještě v roce 1928 se stal Gustav v Praze profesionálním mistrem Evropy, a to mu tehdy bylo již padesát let.
Gustav Frištenský a jeho žena Miroslava. 
Děvčatům se líbil, ale nezbývalo mu na ně mnoho času, až pokud v Litovli nepotkal Miroslavu Ellederovou (nar. r. 1888), dceru sládka místního pivovaru, pohledné a inteligentní děvče. Svatbu měli 10. srpna 1908 v Praze. Miroslava se stala jeho životní souputnicí až do své smrti v roce 1947.
Gustav Frištenský vlastnil statek v Lužicích u Šternberka, ten mu však byl za okupace Československa jako součást Sudet po Mnichovské dohodě roku 1938 Němci zabaven. Po roce 1945 mu byl statek sice vrácen, ale v dezolátním stavu. Gustav Frištenský statek dal do pořádku, jenže po roce 1950 o něj v rámci socializace vesnice a kolektivizace zemědělství znovu přišel.
Gustav Frištenský na svém statku v Lužici. 
Za druhé světové války byl Gustav Frištenský za podporu odbojové činnosti zatčen a umístěn do koncentračního tábora. Po válce byl oceněn Záslužným křížem za odbojovou činnost v době Protektorátu za osvobození vlasti. V roce 1956 pak obdržel titul Zasloužilý mistr sportu.
Gustav Frištenský zemřel 4. dubna 1957 v Litovli, tam je také pochován. Před sokolovnou je v Litovli postavena jeho socha.
K přátelům Gustava Frištenského patřil i slezský bard Petr Bezruč, po zápasníkově smrti se s Gustavem Frištenským rozloučil čtyřverším.
Vítěz v boji mnohém,
udivils kruh zemský,
budiž navždy sbohem,
Gustave Frištenský.
Od dědečka Františka Frištenského po vnuka Františka.
František „Frank“ Frištenský v létě 2020 v rožnovském pivovaru. 
V závěru pěkného léta roku 2020 zavítal do Rožnova pod Radhoštěm muž sportovního vzhledu, který se představil jako František „Frank“ Frištenský. Seděli jsme v přívětivé restauraci interiéru po roce 2000 opětovně oživeného rožnovského pivovaru u kávy a bylinkového čaje. Jeho vyprávění bylo jako nahlédnutí do časů, které už sice odezněly, přesto stále rezonují.
„Po exodu v roce 1968 do Vídně a Švýcarska, po dvaatřiceti letech pobytu ve Spojených Státech Amerických a po návratu do České republiky v roce 2018 se pokouším vypátrat, kam až kořeny Frištenských sahají a také jaké peripetie museli členové rozvětveného rodu Frištenských protrpět za druhé světové války i v politickém uspořádání, které v Československu následovalo,“ řekl František „Frank“ Frištenský. „Je to velký úkol, ale snad se mi alespoň něco vypátrat podaří.“
Zápasníka a siláka typu Gustava Frištenského sice František „Frank“ Frištěnský nepřipomínal, ale marně jsem se pokoušel uhádnout jeho sportovní parketu. Jakoby četl moje myšlenky, usmál se a řekl.
František Frištenský,pradědeček Františka „Franka“ Frištenského. (FFF)
„Můj praděd František byl jedním ze tří mladších bratrů Gustava Frištenského, též zápasil. Také můj dědeček byl pokřtěný jako František a teprve právě on při křtu svého syna s pojmenováním potomků vybočil a dal mu jméno Jaromír – to byl můj otec, inženýr elektrotechnik. Právě on se při mém narození vrátil k tradici Františků a do křestního listu mi nechal zapsat jméno po pradědovi a dědovi – opět František. A abych se při brouzdání historií rodu Frištenských mezi tolika Františky neztratil, tak jsem si při toulání světem doplnil jméno na – František „Frank“ Frištenský. Sice nesedlačím, jako řada mých předků, ani nezápasím, ale na sport jsem nezanevřel a sport se mi nakonec stal celoživotním osudem.“
Vraťme se na chvíli do druhé poloviny 19. století alespoň vzpomínkou na fenomenálního siláka a nepřekonatelného zápasníka Gustava Frištenského.
„Často na prastrýce, slavného a světoznámého zápasníka Gustava Frištenského vzpomínám,“ řekl František „Frank“ Frištenský. „Když prastrýc Gustav v roce 1957 zemřel, hned druhý den tam přijel jeho bratr, můj děda František a jak byl pedant na všechno, tak celou pozůstalost podrobně sepsal. Medaile, které Gustav Frištenský za svá vítězství obdržel, to nebyl žádný plech, ale zlato a stříbro, vše osázené drahokamy.
Pro celou pozůstalost vzápětí přijely možná dva nákladní vozy z Národního muzea v Praze. Jenže se ukázalo, že část těch vzácných věcí se do Prahy nedostala a jsou nenávratně „ztracené“.
Prastrejda Gustav nebyl živ jen zápasnickým sportem, alespoň v začátcích sportovní kariéry určitě ne. V dospívání kromě neúplného vyučení kovářem a mistrovského glejtu vyučeného řezníka a uzenáře, teprve jako úspěšný zápasník profesionál byl ekonomicky zajištěný. Pak zase myslel na zadní kolečka a roku 1926 koupil spolu s mladším bratrem Františkem statek v Lužici.
Můj děda František často vzpomínal, jak se tam na tom statku hodně nadřel. I přesto si roku 1938 koupil pro sebe statek v Bedihošti v úrodných rovinách u Prostějova. Jenže za války mu statek sebrali Němci. A když ho po válce dostal vyrabovaný zpátky a znovu ho zvelebil, statek mu po roce 1950 v rámci družstevní kolektivizace vyvlastnili. A ve třiapadesátém roce navíc přišel děda František při měnové reformě o všecky peníze.“
To nebyla radostná doba…
„To rozhodně ne,“ navázal František „Frank“ Frištenský. „Přesto mám na poválečné období pěkné vzpomínky.“
To bylo tak…
„Můj otec Jaromír navštěvoval v září roku 1945 elektrotechnickou průmyslovku v Šumperku a šťastnou náhodou ve stejném roce navštěvovala v Šumperku obchodní školu také moje budoucí matka. Dopadlo to tak, že jsem se narodil 18. listopadu 1948 v Olomouci, ještě před svatbou rodičů.
Bydleli jsme tehdy v Zábřehu. A v čase, kdy dědeček František hospodařil na statku v Bedihošti, často jsme tam pobývali. Tenkrát to byly pro nás děti zlaté časy. A děda František mne chválil, že jsem jako kluk zachránil rod Frištenských.
Dobře si na dědu pamatuji, ale je pravda, trošku jsem se ho bál. Byl jsem tehdy malý a hubený. Kdežto děda byl hromotluk, měřil skoro 2 metry. Dlaň ruky měl jako moje dvě, učiněnou pracku.
Děda byl velký pracant, ale málokdy veselý. Spíš zatrpklý a velice přísný. Všecko muselo být přesně udělané, přesně zapsané, vždycky přesně dodržoval stanovený čas.
Tehdy nebyl na statku vodovod, jen pumpa. Ráno jsem přinesl v kbelíku od studny studenou vodu a děda svlečený do půl pasu se v ní umýval. Namydlil se a pořádně drhl žínkou. Pokaždé byla spousta vody kolem něho nacákané. Když se utřel, tak se postavil k zrcadlu a česal si vlasy, dbal při tom na pěšinku uprostřed hlavy. Pak si oblekl bílou košili a kravatu. Vždycky, i když nikam nešel, třeba jen seděl u stolu a něco psal, nebo šel pracovat na zahradu, pokaždé se takto oblékal. A pracoval pořád. Nakonec při práci, když v roce 1965 Kašperských horách brigádničil u nejstaršího syna Dalibora, i umřel. I v rakvi měl vlasy učesané na pěšinku, ale byly už bílé.
Když se moji prarodiče museli vystěhovat z Bedihošte, působil můj otec Jaromír nějaký čas jako elektrotechnický inženýr na vodní elektrárně ve Štěchovicích. Strejda Zdeněk mu nabídl, ať přijede do Rožnova pod Radhoštěm, kde se intenzívně rozvíjel průmysl. Otec Jaromír rád pozvání přijal.
Tehdy děda František s babičkou pořád ještě bydleli v Masečíně u Štěchovic, ale začátkem šedesátých let se rozhodli přestěhovat také do Rožnova. Bydleli tehdy u struhy, už dávno zasypané, ta ulice se dnes jmenuje Na Zahradách. Někde v místě, kde mají dům Billovi, byla stará rozpadlá budova, tam Zdeněk, můj otec Jaromír a několik kamarádů postavili ze zbořeniště byt, velkou kuchyň a jednu světnici. Později tam děda František ještě zbudoval záchod.
Tak se Frištenští dostali do někdejšího lázeňského městečka Rožnova pod Radhoštěm.“
Od té doby už nebylo jméno Frištenský v Rožnově pod Radhoštěm neznámé, jak ostatně také vyznívá ze vzpomínek posledního rožnovského pivovarníka pana Vladimíra Fassmanna.
„Po vyučení pivovarníkem jsem měl převzít rodinný rožnovský pivovar, jenže ten byl v roce 1948 znárodněn a později jako pivovar zcela zlikvidován, objekty byly využívány jako sodovkárna, sklad zeleniny a pracoviště Osevy pro třídění travních semen. Vše patřilo hospodářskému družstvu, kde jsem byl z milosti zaměstnán v dopravě. Našla se i chvilka posedět ve vyhřáté vrátnici.
Tehdy v bývalém rožnovském pivovaru našel práci jako skladník zeleniny také František Frištenský, syn mladšího bratra slavného zápasníka Gustava Frištenského. Prostory někdejšího pivovaru, které sloužily jako skladiště, byly zapuštěny do úpatí hory Kozák. Žádné vytápění, chlad v zimě i v létě. Když měl František Frištenský svou práci hotovou, přišel také posedět do vyhřáté vrátnice, povykládat s vrátnými. Tak jsem se s Františkem a pak i s jeho synem Jaromírem a jeho bratrem Zdeňkem Frištenskými seznámil.
Ve volném čase jsme působili v rožnovském Automotoklubu, který vyvíjel činnost pod hlavičkou organizace Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Na Bučiskách byly v té době pořádány známé terénní motocyklové závody Rožnovské kotáry. Frištenští Jaromir a jeho bratr Zdeněk byli také členy tohoto uskupení. Já jsem tam měl jako pokladník na starosti hlavně všechno zinkasovat, peníze a účty odevzdat. Jaromir Frištenský se staral spíš o technické záležitosti. Rád na něho vzpomínám.“
„Jen pro upřesnění,“ doplnil František „Frank“ Frištenský. „František Frištenský byl můj dědeček, Jaromír můj otec a Zdeněk Frištenský jeho bratr a můj strýc. V této sestavě jsme v padesátých letech žili Frištenští v Rožnově pod Radhoštěm.“
Ani přes obtížné podmínky se čas nezastavil a klopotně pospíchal dál.
Frištenský „Frank“ František – vzpomínka na uprchlický exodus.
„Začátkem šedesátých let byl v Rožnově usazen děda František, který dělal různé práce, aby se uživil, také skladníka zeleniny v bývalém rožnovském pivovaře. V Rožnově tehdy bydlel také strejda Zdeněk a můj otec Jaromír,“ vzpomínal Jaromírův syn František „Frank“ Frištenský.
„Můj otec Jaromír pracoval v Tesle Rožnov, ale byl zaměstnán také v místní textilní továrně MOP. Pak odešel pracovat do Komunálu, kde se v Palackého ulici naproti hotelu Koruna převíjely a opravovaly elektromotory. Děda František tam také pracoval, ale měl už v té době zdravotní problémy, někdy se musel cestou zastavit a dát si pod jazyk tabletu nitroglycerinu.
Měli jsme byt v nově vybudovaném sídlišti Záhumení v ulici Boženy Němcové.
Byli jsme na tom sídlišti parta kluků. Měli jsme spoustu aktivit, hráli jsme pozemní hokej, závodili na bicyklech a vůbec sportovní skotačeni venku bylo pro nás mladé důležitější než škola.
Naše parta kluků hraje hokej na přírodním kluzišti na původně fotbalovém hřišti na Harcovně. (FFF)
Roku 1962 první den do školy, Rožnov p. R. ulice Boženy Němcové. (FFF)
Prvé čtyři třídy jsem chodil do školy ke kostelu, dnes je tam prodejna sportovního zboží, pak do Základní školy Videčská. Následovaly čtyři roky stavební průmyslovky ve Valašském Meziříčí, obor vzduchotechnika.
Pak přišla prezenční vojenská služba. Odkroutil jsem si jenom několik měsíců v Praze v Kbelích u letecké posádky, kde jsem byl zařazen u vojenských staveb jako odborník na vzduchotechniku. Takže jsem jezdil po vojenských stavbách, vyměřoval a kreslil.
Tam mne u jedné tankové brigády nedaleko západních hranic zastihla 21. srpna 1968 invaze Rusáků. Nikdo nevěděl co se děje, jestli nás třeba nenapadli Němci nebo Američané.
V těch zmatcích mne naložili do gazíku a odvezli k domovské posádce do Prahy. I v té výjimečné situaci jsem dostal opušťák a mohl jsem odejet do Rožnova.
Měl jsem dovolenku na týden. Otec rozhodl, že cela rodina pojedeme do Rakouska na dovolenou stanovat. Neměl jsem pas, ani občanský průkaz, ale otec, protože jsem v Rožnově hrál hokej a házenou, objevil můj průkaz ČSTV s mou fotografií a podpisem. Bez velkého vysvětlování mne odvezl do Přerova, posadil na rychlík do Vídně, tam ať na nádraží počkám na ostatní. Příští den přijel zbytek rodiny do Vídně autem a skutečně jsme se na nádraží setkali. Teprve tam mi otec řekl, že už se do Československa nevrátíme.
Vůbec nic jsem nechápal.
Odvedli nás do sportovní haly, kde už byly stovky, ne-li tisíce Čechů a Slováků. Lidé spali na lavičkách, na zemi. V té chvíli nebylo jiné řešení.
Poslali nás na švýcarský konzulát. Švýcaři Čechoslováky přijímali. Vystavili nám doklady, dali peníze, jídlo. Ten samý večer jsme odjeli směr Švýcarsko. Tam už byli informováni, přijali nás a ubytovali v hotelu.
Když tehdy člověk pocházel z Rožnova a ze dne na den se dostal na západ, jenom zíral. Parádní hotely, všecko pěkné a čisté, obchody plné zboží. To jsem do té doby nikdy neviděl.“
Na zkušené ve Švýcarsku.
„Tak jsem se najednou octl ve Švýcarsku. Neuměl jsem německy. Jen rusky, ve škole jsem měl z ruštiny lepší známky než z češtiny, ale to mně ve Švýcarsku moc platné nebylo.
Neměl jsem žádnou představu o tom, co bude dál.
Otec dostal poměrně brzy práci v nějaké velké chemické továrně ve městě Domat/Ems. Mne zaměstnali ve stejné továrně s tím, že jsem otci i dalším zaměstnancům nosil tašky s nářadím a chodil pro svačiny. I za to jsem byl vděčný.
Nejdřív ze všeho jsem se naučil němčinu, ale především tu jejich švýcarštinu, což je skoro jiná řeč.
Po nějakém čase jsem pracoval jako geodet u zeměměřičské společnosti. Vyměřovali jsme v horách pole a rozměřovali stavební parcely. Držel jsem trasírky a opět nosil svačinu, ale pomalu jsem se dostával nahoru.
Pak si otec založil ve městě Chur v kantonu Gaubünden úspěšnou firmu na opravu automobilů, kde s nim také pracoval můj bratr Jarek. A já jsem se pak v jedné místní firmě dostal ke svému oboru se vzduchotechnikou.
Jenže pořád mne to táhlo ke sportu. Základ jsem měl z Rožnova. Ve škole byl výborný tělocvik a měli jsme výborné tělocvikáře. Se sportem mi pomáhal také děda František, vyráběl činky, zřídil v jednom sklepě činkárnu. I radou pomáhal. Nejlepší trenér je tvoje vlastní tělo, říkal. Musíš poslouchat svoje tělo, jinak všechno ostatní nemá žádný smysl. Všecko se musí dělat na sto procent. Ale když už nemůžeš, tak přidej, ale poslouchej své tělo, ono ti da vědět kdy máš zpomalit. Také říkal: Nos měj pořád nahoru, ten ti narovná celé tělo. Když máš nos nahoru tak se nehrbíš, ale jsi rovný a dobře vidíš na jiné lidi.
Tak já jsem každý zápas začínal – nos nahoru, všecko jsem si zkontroloval, hned jsem věděl o co jde. To jsem se od dědy naučil, zapamatoval a nikdy nezapomněl.
Později jsem ten princip – rozumět a komunikovat s tělem – s úspěchem uplatnil ve Švýcarsku a pak i v Americe.
V Churu jsem hrál hokej, druhou švýcarskou divizi, pak také házenou a volejbal. Švýcaři tehdy byli, kromě lyžování, takoví sportovní začátečníci. Jak to, že všecko umíš, ptali se. Byl jsem pro ně učiněný sportovní fenomén. Pořád mne přesvědčovali, ať jdu studovat na sportovní institut, když jsem takový sporťák.
Nechal jsem se přemluvit a šel jsem ve Švýcarsku do školy pro trenéry a tělocvikáře. Tu jsem s úspěchem vystudoval.
Po návratu do Churu jsem pak působil jako hrající trenér volejbalového mančaftu.“
Americké dobrodružství.
„Pak se mne jeden kamarád zeptal, jestli s ním nechci jet do Ameriky. Měl jsem našetřené nějaké peníze, proč ne? Anglicky neuměl hovořit ani jeden z nás, jen německy a já navíc rusky, tak jsme se shodli, že i s tím to v Americe nějak půjde.
Do Ameriky jsme odjeli v roce 1976. V tom roce byly v Montrealu v Kanadě olympijské hry, to byl náš cíl. Koupili jsme za 600 dolarů obstarožní Cadillac a do zahájení olympiády jsme projeli Ameriku křížem krážem, dokonce jsme stihli navštívit i Havaj – o tom by bylo možné napsat tlustou knížku, jak jsme s chatrnou angličtinou a ve starém autě projeli celou Ameriku a co všecko jsme při tom zažili. Mám na to putování moc pěkné vzpomínky.
Pak jsem se pokoušel uchytit v Americe na některé univerzitě jako sportovní trenér. K tomu mi dopomohl český spisovatel Arnošt Lustig se kterým jsem se potkal ve Washingtonu D.C. Zjistil, že na universitě, kde vyučoval hledají trenéra volejbalu a asistenta tělocviku na fakultě tělesné výchovy. Také mi poradil, ať při pohovoru tou mou primitivní angličtinou raději nic neříkám, jen když mi někdo položí přímou otázku, tak ať prostě řeknu: Yes. Tak jsem to místo dostal.
Tam jsem byl 4 roky. Tam jsem potkal manželku – Victorii. Hrála pozemní hokej za univerzitu. Tam začal můj americký život, který se protáhl na dvaatřicet let prožitých v USA.
Za tu dobu se odehrály všechny důležité věci v mém životě.
Z Washingtonu jsme se odstěhovali do Michiganu, kde jsem dostal jako trenér lepší místo. Tam se nám narodila naše první dcera Hana.
Rodiče tehdy zůstávali ve Švýcarsku. V roce 1987 jsme se rozhodli, že se přestěhujeme za nimi do Churu, to už táta onemocněl na rakovinu a v roce 1988 zemřel. Toho samého roku se nám ve Švýcarsku narodila dvojčata, Michael a Nadia.
Pořád jsem chtěl zpátky do Ameriky a v roce 1996 jsem dostal dobrou nabídku z Colorada. Máma nesla těžce, že jsme odjeli.
Měl jsem v Americe také malou cestovní kancelář. Tak třikrát nebo čtyřikrát do roka jsem vozil menší skupinky Američanů po České republice, Polsku, Maďarsku, Slovensku, Slovinsku a Chorvatsku – prostě po střední Evropě. V Coloradu jsem měl také fitnes centrum, něco jako osobní trénink pro klienty. Spolupracoval jsem s lékaři i s fyzioterapeuty. Měl jsem klienty, kterým jsem udržoval nebo zlepšoval zdraví, vždy se pracovalo jako „one-on-one“ (to znamená jeden trenér s jedním klientem).
Frank v Canyolands Národním parku. Utah – 2016. (FFF)
Nakonec jsem s tím vším v Americe skončil a vrátil se domů do České republiky.
V Americe jsme definitivně skončili v létě 2018. Americká kapitola mého života tak byla u konce. Všecko jsme tam prodali, všechno jsme uzavřeli, nemáme tam ani žádnou adresu. Přesto na Ameriku mám ty nejlepší vzpomínky. Mám tam stále mnoho přátel a především naše tři děti a vnučku.“
Frank na svém oblíbeném koníčku-Molas Pass 7. 29. 12 – Colorado. (FFF)
Co míjející čas nevzal.
„Až po létech jsem začal chápat, jaká to byla za druhé světové války a pak v 50. letech za komunistů krutá doba. Dozvěděl jsem se, že máma pocházela z židovské rodiny a že z její strany se konce války vlastně nikdo nedožil. Máma nějakým zázrakem přežila 3 roky Terezinského Ghetta, ale její rodiče a přes 70 příbuzných skončilo v jiných vyhlazovacích lágrech a v komíně. Jen její bratr ještě přežil, když utekl z nacistického vlaku smrti. Máma se s ním setkala po válce v Praze.
Rodina Frank Frištenský Family – Frank – dcera Hana a vnučka Emilia – manželka Victoria – dvojčata dcera Nadia a syn Misa. (FFF)
Já jsem nechtěl umřít v Americe. I když mám americké občanství, pořád se cítím být Čech. Pořád s děckama mluvím česky, všecky tři mluví česky. To lidi obdivují. Ve Švýcarsku se děti naučily švýcarštinu, němčinu, takže u stolu, když jsme měli Američany a Švýcary, tak jsme používali tři řeči najednou. Já jsem nechtěl mateřský jazyk zapomenout. A rozčilovalo mne, když Češi začali češtinu zameričťovat, nebo vůbec komolit s jiným jazykem. Mama vždycky říkala, mluv, jak ti huba narostla. Samozřejmě, že mně chybí děti i vnučka, kteří jsou v USA. Přesto velice často komunikujeme díky technickým vymoženostem, ale fyzicky kontakt to nenahradí.
Teď jsme doma v Praze. Manželka, i když je rodilá Američanka, je v Praze moc spokojená. Její čeština byla zpočátku jako kdysi moje angličtina, když jsem v Americe začínal, ale teď česky umí „nebezpečně“ dobře.
Snažím se v České republice vypátrat rodokmen našeho rodu. Pracuji na tom již mnoho let, jak na rodokmenu Fridsteinskych, tak i Aschermannovych a Kleinovych po mé mamince. Zároveň také píšu knihu s pomocí jednoho spisovatele zde v Praze o mé mámě, jejich předcích, o kterých jsem nic nevěděl. Také jsem se dal do bádáni rodu Klestilovych, odkud pocházela moje babička, kde byli tři sourozenci mé babičky za minulého režimu zavřeni. Standa a Laďa Klestilovi byli v Mírově, tam seděli dost dlouho, ale proč vlastně? Teta Langrová (sestra mé babičky) vedla v Praze i na Moravě protistátní skupinu. Všechno je v archivech bezpečnostních složek, výpovědi těch lidí, za co byli zavření, když jsem to četl, tak mi z toho bylo špatně. Když tetu Langrovou propustili, přijela navštívit svoji sestru – moji babičku. Vlasy neměla, jen pár chlupů vždycky někde na hlavě, bílá jak papír…
O tom se nic nevědělo, co se dělo za komunistů.
František „Frank“ Frištenský, Praha, léto 2020. (FFF)
Tak jsem si říkal, že když jsem se dal do toho bádání, tak chci vědět všechno. Je to velký úkol.
Co můžu zjistit zjistím, co nemůžu tak nemůžu. Ale udělám všechno abych zjistil co nejvíc. Takže se nenudím, práce mě baví a vždy mám radost když udělám sebemenší pokrok.“
Rod Frištenských byl v průběhu uplynulých let zatlačen málem až na existenční mez a také do zapomnění. Přece nakonec vzpomínka na legendárního siláka Gustava Frištenského, na jeho bratry a na další pokolení přečkala bouřlivá období naši historie a jejich hvězda ani dnes nepohasla.
Text, foto, reprofoto a archiv © Richard Sobotka
Foto označené (FFF) © archiv František „Frank“ Frištenský