Už dva tisíce let si o vánocích připomínáme legendu o zrození Krista. Neobyčejnost prostého příběhu, v němž nad zlem vítězí láska, nás o tomto čase pokaždé znovu dojímá.
Vánoční strom je jedním ze symbolů Vánoc.
Zatím co v domácnostech se zdobí malé stromky, na veřejnosti se staví velké vánoční stromy.
Tradice zdobení pochází z německých měst. O prvém osvětleném vánočním stromku je zmínka v brémské kronice z roku 1570. Do obytných domů začal vánoční stromeček pronikat v polovině 17. století a tuto tradici přijímali dříve protestanti než katolíci.
V zemích Koruny české poprvé postavil vánoční strom pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich ve svém libeňském zámečku Šilboch. Nový zvyk se rozšířil až ve 40. letech 19. století v bohatých pražských měšťanských rodinách.
Údajně se v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky na stromečku roku 1860.
Na venkov se tradice vánočních stromečků rozšířila až po první světové válce.
Zatím co v domácnostech se obvykle zdobí borovice, jedle, smrky nebo umělé stromky, na veřejnosti jsou stavěny úctyhodné smrky, zdobené stovkami elektrických světel.
Vůbec poprvé byl strom republiky postaven na brněnském Náměstí svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem, který v zimě roku 1919 nalezl s přáteli v Bílovickém lese prochladlé děvčátko. O Vánocích roku 1924 vztyčil na náměstí strom, pod ním uspořádal sbírku na pomoc opuštěným dětem.
Vánoční strom je symbolem Vánoc a poselstvím dobré vůle.
Tradice betlémů.
Trojrozměrné zobrazení příběhu, nazývané betlém, vzniklo teprve ve 4. století. Prvá připomínka betléma pochází z r. 1223, kdy sv. František z Assisi obdržel při odchodu z Říma svolení od papeže připomenout si Vánoce netradičním způsobem. Nedaleko Greccia přetvořil skalní jeskyni na kapli, nechal tam postavit žlab naplněný slámou, přivést vola a osla. Uprostřed noci stoupalo okolní obyvatelstvo ze všech stran se zapálenými smolnicemi k jeskyni, kde František, oděný jáhenskou dalmatikou, četl evangelium o zrození Páně. Tato výjimečně líbezná noc, plná poezie, nebyla nikdy zapomenuta, byla to vlastně první půlnoční mše.
Františkáni a především jezuité šířili zvyk jesliček po celé Evropě. Ke zlidovění betlémů však vedla dlouhá cesta. Teprve v 15. stol. sochař Quido Mazzoni vymodeloval a vypálil z hlíny figurky, které spíše připomínaly obraz ze současného života: matka s děckem na klíně byla podána jako sličná žena z lidu, také postavy žen a mužů, klanějících se děcku, byly lidové typy, oblečené do dobového kroje.
V českých zemích snahy po zlidovění vyobrazení Kristova narození sahají až do pozdního středověku. Největšího rozkvětu dosáhly v projevech lidových betlémářů v 18. a zejména v 19. století. Betlémáři stále volněji nakládali s tématem narození Krista, umisťovali tento děj do blízké krajiny svého domova, která se mísila s krajinou exotickou. Poezie zpodobení této události dosáhla takového stupně, že když třebíčský betlémář Antonín Čeloud (1839-1918) navštívil v r. 1905 Jeruzalém, byl tamější krajinou velmi rozčarován. Jeho představa byla daleko krásnější a nevzdal se jí ani později.
Betlémářství se stalo v Čechách a na Moravě součástí lidového umění a vyniká neobyčejnou variabilitou. Figurky byly celovoskové i kombinované, kašírované, dřevěné polychromované, dvourozměrné. Figurky „kalhotáči“ byly oblékané do prostého šatu, kdežto „kožicháči“ do hnědého kožichu. Figurky malované na papíru zachycovaly důvěrně známý denní život ve městě, na poli, na pastvě, tak blízký a milý lidovému tvůrci. Na figurky, oblékané do místních krojů, bylo také někdy použito těsto.
Některé betlémy se o každých vánocích stavěly vždy znovu, jiné byly tzv. skříňové a zůstávaly sestaveny po celý rok. Kuriózní betlémy byly vestavěny také do láhve.
Počet figurek se v betlémě pohyboval od několika desítek až po několik set. Někdy byly figurky průběžně doplňovány. Byly také betlémy pohyblivé.
I když jsou betlémy stavěny také v domácnostech, většinou pod vánoční stromek, už tradičně se objevují především v kostelech.
Rok třebíčských betlémářů začínal po 4. červenci, to byl nejpříhodnější čas vyhlížet v okolních lesích vhodný mech, musel být hustý a stejně vysoký. K použití pro betlém se mech sbíral v polovině října. V té době betlémář poprvé zaklepal na krabici s figurkami a řekl: „Pastýři připravte se, vaše hodina se blíží.“ Podruhé na krabici zaklepal počátkem adventu: „Pastýři vstávejte, advent začíná.“ Po 8. prosinci se chodilo na jedlové chvojky, neopadávaly a příjemně voněly.
Od poloviny prosince připravoval betlémář kostru budoucího betlému, natloukal papírové skály, pokládal mech a stavěl figurky do lahodného uspořádání. Jako poslední se těsně před večeří na Štědrý den umístila do „jeskyně“ Svatá rodina.
Postavený betlém lidé ponechávali zpravidla do Hromnic (2. února), někdy až do velikonoc, ojediněle po celý rok.
Vždycky o vánočním čase chodíme obdivovat betlémy, staré i ty novější. Necháváme se opájet kouzlem vánoc, těch věčných návratů do dětství, kdy kouzlo vánočního stromku a betlému je nejživější a nejbarvitější.
Vánoce na Valašsku.
Filolog a folklorista František Bartoš se narodil i zemřel v Mladcové (1837-1906). Působil jako profesor na gymnáziích. Spolu s Leošem Janáčkem vydal Národní písně moravské nově nasbírané, popsal moravská nářečí a věnoval se moravskému národopisu. K jeho literárnímu dílu patří také kniha „Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární“ (Velké Meziříčí, 1883). V závěru 19. století poznal a zaznamenal lidové obyčeje na Valašsku ještě v ryzí podobě.
Jaké tehdy byly Vánoce?
Na štědrý den se zachovával přísný půst, pouze v poledne se trochu posvačilo hrachové polévky s chlebem. Postil se i dobytek, jen krávy dostaly po kousku osúcha pomazaného husím sádlem, aby jim příštího roku čarodějnice neškodily a choroby se jich nechytaly. Navečer dostalo každé dobytče kousek vdolku se zapečenými bylinami, které o božím těle ležely na oltáři.
Pro domácí napekla hospodyně koláče z různého těsta, potěradla byla z povidel, máku a tvarohu. Také štědračku chystala – přidala do hrachové polévky sušené švestky, hrušky a hřiby, také kousky sladké řepy a zemáků. Polovina hotové štědračky se usušila a po celý následující rok se po troše přidávala dobytku.
Večer přinesla děvečka do jizby snopek ovsa a ščastikovala štěstí a zdraví do nového roku, všeho dobrého rozmnožení, hříchů odpuštění a co si kdo přeje, aby mu to Pánbů dal. Hospodyně postavila na stůl všechna jídla, během večeře nesměl od stolu nikdo odcházet. Teprve když byli s jídlem všichni hotovi, pak vstali najednou. Večeře skončila společnou modlitbou a zpěvem.
Stůl zůstal přikrytý stejným ubrusem po celé svátky, jen se po každém jídle smetly odrobinky a položily vedle chleba. Až na Štěpána po obědě se stůl uklízel. Ubrus hospodyně svinula, odrobinky děvečka rozesela po zahrádce, aby se urodily voničky.
Po večeři lidé vyzvídali rozmanitým způsobem, co bude komu následujícího roku souzeno. Už dříve děvečka odložila z ohniště pro každého jeden žhavý uhlík, hned po večeři se šli podívat – komu uhlík zhasl, ten do roka nebude. O životě a smrti hádali také podle kouře sfouknuté svíčky – komu stoupal kouř vzhůru, bude živ a zdráv, komu šel do dveří, umře toho roku. Osud dokázala určit i drůbež a když se po zaklepání na kurník ohlásil kohout, zůstanou toho roku všichni zdrávi, pokud se ozvala slepice, někdo do roka umře.
Děvčata se hlavně zajímala o vdavky. Když přinesla v náručí ke kamnům sudý počet polen, do roka se vdá, kdežto při lichém počtu zůstane následujícího roku svobodná. V místě křížení cest sypala zobání – ze které strany pták přiletěl, z té přijde ženich. Také strkaly hlavu pod necky, nebo se nakláněly přes roubení studny a podle šumu hádaly, jakého řemeslníka dostanou za muže – některá slyšela tkalce za tkalcovským stavem tkát, jiná kováře bušit, tesaře tesat a podobně.
Pokud během večeře usedla moucha na stůl, pak rodiny do roka přibude.
Na Štědrý den po večeři přinesl čeledín z lesa jedlovou větvičku – ščastičku. Následujícího dne časně ráno, ještě před jitřní, přinesla děvečka z potoka vodu jordánku, namáčela do ní šťastičku, ještě v posteli kropila všechny domácí a přála jim zdraví, štěstí, hojnost a podobně. Když už byli všichni vzhůru, nalila vodu jordánku do mísy, každý do ní vložil peníz, pak se v té vodě umývali.
Valaši se pokládali za potomky valachů – betlémských pastýřů. A když rechtor Liberda na Karlovicích při koledě zpíval: „Staňte, hlúpí Valaši, nic vás zlého nestraší“ – namísto: „Staňte hore Valaši…“ – všichni se tuze zlobili, co jim do hlúpých nadává, že se Kristus pán mezi valachy, prostým lidem narodil a ne mezi pány.
Na Štěpána zpívaly děti pod okny koledy. Na jitřní pak rechtoři připravili valašskou mši. Snad nikde jinde tolik obyčejů a koled vánoční lidová poezie nevytvořila, jako právě na Valašsku.
Vzhůru do Betléma.
K Vánocům neodmyslitelně patří hudba, půvabné české a moravské koledy, i valašské koledy. Také, snad nejvíce, pak česká vánoční hudba: František Xaver Brixi a Jan Jakub Ryba s muzikou vznešenou, plnou světelného jiskření, jásotu, ale zároveň plná pokory a úžasu. Zní o každém čase Vánoc už po celá staletí a stále udivuje, ohromuje, povznáší.
I když každé Vánoce jsou krásné, valašské Vánoce jsou snad přece jen nejkrásnější a nejpůvabnější. Vždyť právě Valaši se odnepaměti považují za betlémské pastýře. Však možná i dnes by postačilo docela malé pobídnutí a už by spěchali klanět se novorozenému děťátku do Betléma.
Jenom ta starost, co vzít maličkému. S prázdnýma rukama přijít nemohou. Jak by to ti betlémští pastýři z Valašska udělali?
Pastýř z Dolní Bečvy, co pásával početné stádečko kolem kaple na Radhošti, by podaroval ovečku. Pastucha z Velkých Karlovic alespoň jehňátko, na krk že mu zavěsí barevnou stužku a zvoneček s jasným hláskem. Teplou houni na přikrytí a vysoké soukenné papuče na zahřátí nohou by podarovali z Janové. Také z Valašských Příkazů oznamovali, že udělají pro maličkého papuče a z Francovy Lhoty, ze Střelné a z Horního Lidče že k nim přišijí prošívané podešve, aby měl právě narozený co rozdírat. Ze Stříteže že podarují maličkého vlněnými rukavicemi, co se v nich teplo samo drží, však víc jak sto rodin je tam podomácku pletlo.
Předháněli se, kdo co doma udělá, co vezme na podarování. Z Krhové a Valašské Bystřice, že obdarují děťátko dřevěnými hračkami. Pozděchovští vezmou plátno na košulku. Z Valašského Meziříčí pošlou pevné sukno, přiberou pár pěkných klobouků a barevný gobelín s dobře utlučenými nitěmi, aby měl maličký také pěknou věc na podívání. Ve Vidči a Tylovicích upletou punčochy, též potřebné. Zděchovští honem dělali čepce a přidají prý i pár košťat na umetání sněhu, kdyby třeba začal padat i v betlémské krajině. Pometla vzali i z Kateřinic. Tumlovali se také zuberští metláři a dušovali se, že nejlepší metly jsou od nich, a že k nim přidají ještě kus plátna.
Z Držkové oznamovali, že vezmou pěkně malované trakaře. Z Trnavy a Růžďky košíky. A aby s nimi nejeli a nenesli je po prázdnu, že z Leskovce a z Pržna přidají pravé valašské křiváky, pro ogárka akorát šikovně do ruky. Z Malé Bystřice chystali okřínky na chleba, z Ratiboře dřevěné hrábě a vidle, ze skelné hutě v Karolince po kousku pěkného skla. Sklo malované že vezmou také skláři z Krásna a navrch ještě něco hedvábného zboží. V Jarcové slíbili udělat necky, též věc potřebná na všelicos. Krejčí, ševci, mlynáři a hrnčíři z Kelče se nechtěli nechat zahanbit a chystali dárky, každý kdo co právě k obdarování měl a co mohl dát. Z Lázů že vezmou do kapes alespoň několik kartáčů. Z Poličné pěkné brousky, kosu jimi dobře nabrousit, aby travičku málem sama sekla. A z Liptálu přehršli lískových ořechů, aby měl malý co louskat. Z Juřinky prý k tomu přidají cukrovinky.
To už se hlásili z Hovězí, med že už dávno stočili z pláství, však také mívali kolem dědiny na sto padesát včelích klátů – vezmou maličkému džbánek s medem. I včelí vosk, též prý je k lecčemu třebný.
Ti z Hrachovce, že pošlou fůrku dobře vypálených cihel, jak je uměli pěkně udělat, to kdyby se Josef, jako tatík maličkého, rozhodl postavit vlastní přístřešek. Ve Vsetíně nařežou desek co bude potřeba a ve Velkých Karlovicích nastrouhají šindel na celou střechu.
A potom ze Zašové, že pro potěchu a trochu parády zabalí do krabice uháčkované něžné a křehké zašovské kytičky. Robky z Rožnova hned, že ony bílou rožnovskou krajku. A nenechaly se zahanbit ani zuberské vyšívačky, protože zuberská výšivka je prý to nejpěknější, co ruce valašských robek s mušelínem, jehlou a bílou nití dovedou.
A další slibovali co kdo doma udělá, vyrobí a čím maličkého podaruje. Rožnovští formani se dušovali, že všecky dary naloží na pevné vozy a párem vyšňořených koní s cinkavými zvonečky na chomoutech až do samotného Betléma dovezou. Portáši ze Solance pod Soláněm se uradili, že celou tu slávu svými obušky a puškami těšínkami ohlídají. V Křivém, co byl vyhlášený fotoateliér, že alespoň na věčnou památku pořídí ze všeho pár momentek.
Tož tak bylo, asi tak…
A litovali všichni, co se z hor valašských vystěhovali do cizích zemí, třeba až za okeán, že o tom čase nejsou zase alespoň na chvilku zpátky, tam doma na Valašsku, aby byli při tom, až všichni vykročí na tu dlouhou cestu, tam kdesi daleko za jasnou hvězdou do Betléma.
Okna tiše září do nejdelší noci v roce. Vysoko v černé tmě svítí vánoční hvězdy. A z hloubi údolí, z té dálky, až na planinu pod hřebenem hory zalétá melodický hlas zvonů.
To krásné kouzlo domova nás pokaždé o Vánocích očaruje. Rok co rok se vrací. A pořád hřeje.
Vánoce, Vánoce…
Vánoce
Už zase znějí
zvonypo špičkách vcházejí
Vánoce
do našich domovůsněží láskou
do srdcí a dušív mlhovině hvězd
míjíme světy
těch,
co nás předešli
i těch
co teprve přijdoupadají hvězdy
splněných přáníbuď vrchovatě štědrý
ten večer
člověčenstvím
Text a foto © Richard Sobotka