Zimní slunovrat začíná dnes 21. 12. 2020 v 11 hodin a 3 minuty.
Noc je nejdelší a den nejkratší z celého roku a to proto, že naše severní polokoule je teď nejvíce odchýlená od Slunce.
Zemská osa spojující severní a jižní pól, okolo které Země rotuje, je totiž vůči slunci šikmá. Slunce vystoupí v poledne pouze do výšky 16,5 stupňů. Znamená to mimo jiné, že sluneční paprsky u nás dopadnou na Zemi nejvíce šikmo z celého roku. V létě bude slunce stoupat až do do 63,5 stupňů.
Dnes tedy začíná astronomická zima. Zdánlivým paradoxem při tom je, že když my na severní polokouli máme zimu, Země se Slunci nejvíce přiblíží 4. ledna po své eliptické dráze.
Slunce vstoupilo do znamení Kozoroha a na obratníku Kozoroha se jeho cesta zastaví a začne cestovat zpět na rovník.
Všechny kulty a náboženství v tomto okamžiku nacházejí zrození něčeho transcedentálního a nadpozemského. Dochází ke zrození boha Slunce, slaví se Světlo, zavírá se hranice mezi živými a mrtvými, která byla otevřena od Dušiček rodí se Ježíš Kristus…
Doba slunovratu dříve bývala příležitostí k oslavám, v české kotlině ho v době předhistorické vítali už Keltové. Významným svátkem se stal i pro Slovany, kteří slavili zrození mladého boha Slunce – Dažboga. Všechno začalo večer před tímto svátkem magickými rituály, které byly zaměřené hlavně na věštění. Tradice rozkrajování jablíčka, házení střevíčku či lití vosku nebo olova se zachovaladodnes.
Pranostiky mají pravdu :
Odpozorované nebeské zákony jsou shrnuté do lidových pranostik, které nelžou. Lidová moudrost se sice vyjadřuje poněkud košatě, ale zároveň zcela přesně.
Lucie noci upije
Přestože se noc prodlužovala až do dnešní noci, 13. prosince se slaví svátek, o kterém se říká: „Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ Noc se sice prodlužuje a den zkracuje podle čekávání, ale zároveň se celý den posune směrem k západu. Večer je déle světlo a zároveň je ráno déle tma. Je to tím, že čím je Země blíž u Slunce, tím se pohybuje rychleji. Rotace Země je stejná, ale rychlost oběhu se zrychluje, Země se tedy jakoby nestačí dotočit, a proto se den a noc o něco posouvají. Tento posun činí ovšem jen něco okolo minuty.
Na Nový rok, o slepičí krok…
Novoroční slepičí krok 1. ledna znamená posun dne vůči noci o šest minut.
…na Tři krále o krok dále
- ledna je posun dvojnásobný a činí 12 minut.
Na Hromnice o hodinu více : 2. února už se den a noc posunou o hodinu a deset minut.
(autor|: sasah)
Zima na Valašsku.
Zima na Valašsku bývala mrazivá a až na malé výjimky byla každoročně spojena s množstvím sněhu.
V Beskydech se začalo lyžovat po roce 1900. V roce 1926 postavila Pohorská Jednota Radhošť na Pustevnách první skokanský můstek, na kterém v roce 1929 skočil rekordních 49 metrů Nor Sigmund Ruud; roku 1937 rekord překonal ostravský Alfréd Steinmüller skokem 52 m.
Zaniklý můstek na Pustevnách. Skokan na lyžích a Mistr sortu v biatlonu Mgr. Bohumil Maleňák a skokanský můstek v Rožnově pod Radhoštěm, který spolu s přáteli sportovci postavil.
Na předzvěst lyžování na Soláni v zimě roku 1905-6 svého času zavzpomínal učitel Ferdinand Wimmer z expozitury jednotřídky školy pro i víc jak sedmdesát děti, umístěné na Soláni v jedné světnici Matyščákově staré valašské dřevěnici, posměšně označované jako „vysoké učení na Soláni“.
„Zima při svých těžkostech a mnohdy krutostech přinášela dětem také řadu zimních radostí: stavění sněhuláků, hrudování, sáňkování a jiné hry. Těchto zimních her a sportu užívali jsme jen v poledních přestávkách, kdy téměř všechno žactvo zůstávalo ve škole. Nebylo sice dnešních moderních sportovních sáněk, ale to dětem nevadilo a přivlekly z domova sáně neumělé domácí výroby, ale pevné a veliké, mnohdy určené na svážení dřeva. Starší ogaři znali již tehdy jakousi předzvěst lyžování. Byl-li příhodný sníh aneb i sněhová stříň, tu stačil takovému ogaru pořádný čagan neb kousek destičky, sedl si na to a jako hrom sjel s kopce dolů.“
Skokanský můstek olympijského vítěze Jiřího Rašky a jeho plaketa na námětí ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Obec Dolní Bečva, usazená v jižních údolích na samém úpatí Radhoště, je kolébkou zimních sportů v Beskydech. Počátkem 20. století byla proslulá provozováním zimních sportů a na jižní straně Radoště nejvíce přispěla k rozvoji lyžování.
V průběhu let nejen mládež a sportovně založení občané, ale i lesní dělníci, hajní a myslivci získali zkušenost, že lyže by jim mohly významně pomoci jak ve sportu, tak v práci.
Vyhledávanou zimní radovánkou pro dospívající mládež byly také „sanice“. To se vždy několik chlapců a děvčat domluvilo, poprosilo nějakého sedláka, který měl pár koní a sáně na svážení dřeva, nebo kočárové sáně, aby s nimi, většinou v neděli „po požehnání“, vyjel „sanicí“ na projížďku.
V posledních letech před první světovou válkou vzrůstal v Beskydech zájem i o závodní lyžování. V sezóně 1911/12 byl do svazového kurzu v Krkonoších vyslán tehdy nejlepší závodník Beskyd Cyril Mach, řídící učitel z Hutiska – Zákopčí, aby získal zkušenosti pro výcvik lyžařů v Beskydech. Kurzy pak pořádal nejen na Pustevnách, ale učil lyžovat i školáky. Pamětnice tetina Vilma Volková z Hutiska vzpomínala: „Ogaři ze Zákopčí dokonce na lyžách aj skákali. Divákom až stávaly od hrůzy vlasy na lebeňách, že sa děckám něco stane.“
Čilý lyžařský ruch na Pustevnách a Radhošti v první polovině minulého století tak nemohl ujít pozornosti občanů Dolní Bečvy.
Již v roce 1923 zaslal tamní řídící učitel Ferdinand Wimmer za školu na Dolní Bečvě na ministerstvo zdravotnictví žádost k přiměřené subvenci na zakoupení školních lyží, ve které se mimo jiné píše: „Věc tato může míti pro zdejší kraj značný význam a mnohý školák na lyžích může zbloudilému turistovi v zasněžených horách pomoc poskytnouti.“
Z roku 1924 je ve školní kronice záznam: „S radostí a potěšením zaznamenává pisatel ujímání se sportu na Dolní Bečvě, jmenovitě u školní mládeže. Polohou svou obec naše pod samým Radhoštěm ležící je takořka k zimnímu sportu vázaná. Vždyť v zimě blízké Pustevny a celý Radhošť jsou rejdištěm statných a bujarých lyžařů.“
Kromě výkonu se hodnotila také elegance.
A v další krnikářské poznámce: „To působilo jak na jistou část dospělého zdejšího obyvatelstva, tak i na mládež, která vidí, že lyží lze používati netoliko pro sport, ale i pro potřebu. Četníci, myslivci, hajní a různí zájemníci na horách mohou se dostati do vyšších poloh za zimních měsíců toliko na lyžích. I zhotovovány byly po celou zimu horlivě jak starými, tak mladými lyže podomácku. Je s obdivem,jak se žáci sami ve sportu tom vycvičili a jak mistrně na nedokonalých lyžích z prudkých svahů sjíždějí. Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich i do školy.“
Učitel ze Zákopčí Cyril Mach, šiřitel zimních sportů. 
V dalším pak učitel Ferdinand Wimmer zaznamenal: „Povolilo Ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy výnosem ze dne 17. června 1926 čís. 13044 škole zdejší subvenci na zakoupení školních lyží ve výši 1500 Kč. Za obnos ten objednala správa školy u firmy Jadrníčkovy ve Fryštáku u Holešova 23 páry lyží žákovských s krkonošským vázáním a 2 páry lyží pro učitele s vázáním Bilgerit. Nutno zaznačiti, že žactvo se lyžování s největší radostí, jak v hodinách vyučovacích tak i mimoškolně chopilo a za letošní zimy značné pokroky ve sportu tom učinilo. Lyže dodány 4. 12. 1926. Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich do školy.“
Ani dolnobečvanské ženy se nedávaly zahanbit a s chutí závodily jak ve sjezdu, tak i v běhu. V roce 1929 vyslala škola na Dolní Bečvě učitelku Machovskou do týdenního cvičitelského kurzu na Pustevnách, kde získala praktické zkušenosti pro výuku žáků v lyžování. Škola zakoupila několik párů lyží a půjčovala je žákům.
Kdo měl peníze a byl je ochoten obětovat na lyžařskou výstroj, mohl si lyže, široko daleko známé „plošky“, zakoupit třeba u místního truhláře Františka Kulišťáka, který měl ve svém domě č.p. 197 truhlářskou dílnu, nebo u pana Pařenice.
Areál sjezdového lyžování na Soláni ovládlo mládí a moderní lyžařská technika. 
V poválečných letech se Dolní Bečva proslavila i tím, že se zde šily nejlepší lyžařské boty v republice. Jejich výrobcem byl švec Antonín Vachůn. Od špičkového závodníka získal nejnovější typ lyžařských bot, boty rozešil a udělal svůj vlastní, často ještě vylepšený vzor, pak svým poctivým ševcovským umem z kvalitní kůže vyrobil na míru boty, které si závodníci nemohli vynachválit. V letech 1951 a 1952 celé representační mužstvo tehdejší ČSR jezdilo v botách, vyrobených ševcem Vachůnem z Dolní Bečvy.
Lyžování bylo tehdy především zábavou. O tom, že přitahovalo mladé i starší občany svědčí novinový článek z okresních novin Valašského Meziříčí z ledna roku 1941, jehož autorem byl dolnobečvanský farář Hurnik.
„Z Dolní Bečvy. Zimní sport našel i u nás své ctitele. Mladý, sotva ustavený sportovní klub, uspořádal v neděli dne 12. ledna první lyžařské závody na Dolní Bečvě. Zúčastnilo se jich 15 mužů a 8 dorostenců. Zájem o závody, první toho druhu v naší obci, byl takový, že na požehnání bylo v kostele 5 babiček, ministrant a farář s varhaníkem. Všichni pak, mladí, staří vydrželi dvě hodiny mrznout a dívat se. Nejkrásnější podívaná bude však na závody, které pořádá náš klub, a jichž se hodlají zúčastnit starší z obce v čele s p. starostou a p. fojtem. Jsme vděční p. Pavlíčkovi, že se ujal naši mládeže spolu s p. Grygarem a postarali se o pěknou a ušlechtilou zábavu. – Sport zdar!“
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka