Prof. Eduard Domluvil – kněz a historik.
Před 100 lety zemřel kněz a historik Prof. Eduard Domluvil.
Eduard Domluvil (1846-1921) pocházel z obce Moravičany v okrese Šumperk. Narodil se 1. ledna 1846. Už od dětství byl snad předurčen ke kněžství. Po studiu na gymnáziu v Brně se věnoval studiu teologie v Olomouci. Po vysvěcení na kněze byl v letech 1869-1873 kaplanem u sv. Michala v Olomouci. Jako kněz působil také ve Vizovicích. V roce 1873 přišel do Valašského Meziříčí a v sedmadvaceti letech byl téhož roku jmenován učitelem náboženství na tamním gymnáziu.
Mladý katolický kněz Eduard Domluvil při nástupu na učitelské místo na gymnáziu ve Valašském Meziříčí s vyučovacím jazykem českým určitě věděl, že historie tohoto vzdělávacího ústavu je velmi mladá, v čase jeho nástupu vlastně teprve dvouletá, avšak určitě netušil, že právě na tomto učitelském místě stráví plných 48 let svého života a že ve městě Valašském Meziříčí ve věku 75 let nakonec i zemře.
Katolický kněz a pedagog Eduard Domluvil se ve Valašském Meziříčí od prvých dnů svého pobytu plně zapojil do místního kulturního proudu. Zajímal se o historii, národopis a muzejnictví. Byl také zapáleným vlastencem. Stál u zrodu valašskomeziříčského muzea. Obětavý, pracovitý a schopný patřil k velmi aktivním členům muzejní společnosti.
V současnosti je považován především za prvního historika města Valašské Meziříčí a jeho okolí, neboť zpracoval cenná dějepisná fakta a události.
Napsal Paměti města Valašského Meziříčí a městečka Krásna (1878), Obrazy ze života rolnického lidu na Valašsku od 16. do 19. století a Valašskomeziříčský okres (1914).
Stál u zrodu valašskomeziříčského muzea, které je nejstarší na Valašsku, věnoval mu většinu svého života a také řídil jeho časopis.
Od roku 1892 až do své smrti v roce 1921 pracoval jako předseda muzejní společnosti. Pod jeho vedením začal v roce 1897 znovu vydávat Sborník musejní společnosti, který informoval o práci jednotlivých členů, o zachraňování památek, přírůstcích sbírkových předmětů o prováděných výzkumech a podobně. Zasloužil se o obeslání Národopisné výstavy v Praze roku 1893 rozsáhlou expozicí o Valašsku, která je uložena v Národopisném muzeu v Praze.
Pro valašskou obec Zašová, která územně spadá pod Valašské Meziříčí, je Eduard Domluvil významný zejména tím, že v roce 1908 napsal knihu „Poutní místo Zašová“, která je… „Jediným historicky-místopisným spisem o Zašové z doby před 1. světovou válkou,“ jak uvádí novinářka a dokumentaristka Jitřenka Svobodová v knize „Zašová“ (2003).
Prof. Eduard Domluvil, kněz a historik, etnograf Valašska, autor řady článků i samostatných titulů o historii a přírodě Valašska udělal pro muzeum a regionální historii obrovský kus práce a patří k nejvýznamnějším osobnostem Valašska.
Eduard Domluvil, zemřel 9. března 1921 ve Valašském Meziříčí.
Jan Karafiát – evangelický kněz a spisovatel.
Před 175 lety se narodil Jan Karafiát, evangelický kněz a spisovatel.
Jan Karafiát s narodil 4. ledna 1846 v Jimramově v domě čp. 10/55 na náměstí, ve Žďárských vrších.
Vystudoval gymnázium v Litomyšli a ve Vestfálsku v Německu, bohosloví v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. V Německu krátce působil jako vychovatel. Vzdělání si prohluboval ve skotském Edinburgu, kde navázal v kruzích evangelické inteligence trvalé přátelství.
V letech 1872 – 1874 působil jako správce evangelického semináře v Čáslavi.
Na Valašsko přišel v roce 1875. Působil na Velké Lhotě (tehdy Hrubé Lhotě) jako evangelický farář dvacet let (1875 – 1895).
Dne 5. července 1895 se přestěhoval do Prahy, kde žil až do své smrti. Zemřel 31. ledna v Praze, pohřben je na Vinohradském hřbitově.
Na Hrubé Lhotě se Jan Karafiát zabýval studiem a rozborem Kralického Nového zákona a jeho práce se stala podkladem pro jeho revizi a kritické vydání Bible kralické z roku 1613.
S Valašskem je evangelický kněz Jan Karafiát především spojován jako autor půvabné knížky Broučci pro malé i velké děti. V čarovném zákoutí Hrubé Lhoty, ačkoliv je pro děj knihy jako stvořené, však příběh Broučků nevznikl. Na Valašsko přivezl Jan Karafiát již hotový rukopis a nic již na něm neměnil.
K napsání Broučků se Jan Karafiát inspiroval po jedné návštěvě rodiště, kdy odpočíval vedle cesty a v trávě pozoroval hemžení hmyzí drobotiny.
Symbolický hrob Jana Karafiáta na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě a pamětní deska na evangelickém kostele na Hrubé Lhotě (dnes Valašská Bystřice), kde působil v letech 1875-1895.
Knížku ve které dětská fantazie přirozeně splývá s všední realitou vydal Jan Karafiát anonymně a vlastním nákladem v roce 1876, ale bez ohlasu zapadla. Teprve její druhé již ilustrované vydání roku 1894 v nákladu deset tisíc výtisků jej proslavilo. Knížka byla označena jako autorské pohádky a Karafiát nazván českým Andersenem. Od té doby Broučci vyšli v mnoha vydáních, i v překladu do řady světových jazyků a s ilustracemi renomovaných výtvarníků. Její první cizojazyčný překlad byl vydán v roce 1909 v Budyšíně.
V současnosti je tato kniha chápána jako umělecká alegorie lidského života, spojovaného se všemi jeho radostmi i tragickými okamžiky.
Kniha Broučci vychází dodnes, dočkala se také televizního zpracování a vyšla i na několika albech v podání Karla Högera (1968) a Miroslava Donutila (1999).
Za svého působení na Velké Lhotě napsal Jan Karafiát knihu pohádek Broučkova pozůstalost. Na sklonku života pak napsal pětidílný svazek Paměti spisovatele Broučků.
Knížka Jana Karafiáta ve spojení s Velkou Lhotou připomíná malebnou krajinu Valašska, jeho faunu, flóru, noční oblohu plnou hvězd a letní louky plné svítících broučků, proto je právě obyvatelům Valašska stále tak blízká.
Dr. František Saleský kardinál Bauer.
Před 180 lety se v Hrachovci narodil Bauer František Saleský – katolický teolog.
František Bauer se narodil 26. 1. 1841 v Hrachovec (od roku 1976 součást Valašského Meziříčí).
V té době Hrachovecký potok poháněl tři mlýny: jeden fojtův a dva vrchnostenské. Z nich „Prostřední“, který už byl postaven z materiálu tvrdého, koupil roku 1839 František Bauer ze Šenova za 3250 zl. konv. m.
Právě „Prostřední“ mlýn se stal rodným domem J. Em. kardinála dr. Fr. Bauera, kn. arcib. olomouckého.
Mlynář František Bauer se oženil s Annou Pekárková z Lešné. Dne 26. ledna 1841 se jim narodil syn, kterému dali jméno po otci František.
Chlapci uplývalo dětství v ruchu okolo mlýna a hospodářství na rovině nedaleko řeky Bečvy a městečka Krásno ve hře i práci s ostatními sourozenci. Už ve škole se ukázalo, že je to chlapec bystrý. Při studiu na gymnáziu v Kroměříži, a jako bohoslovec v Olomouci, vynikal nad ostatní. Na kněze byl vysvěcen roku 1863. Titulu doktora bohosloví dosáhl roku 1869, tehdy byl jmenován profesorem Nového zákona na olomoucké fakultě. Roku 1873 byl povolán na vysokou školu do Prahy, tam se také stal ředitelem bohosloveckého semináře.
Činnost kněze Františka Bauera byla velmi rozsáhlá. V Praze se zapojil do práce v „Křesťanské akademii“ pro umění a „Dědictví sv. Prokopa“ pro vědy církevní. Začal se také zabývat literární tvorbou. Psal věroučné a liturgické články do Časopisu katolického duchovenstva, také kritické úvahy o nově vydaných knihách. Z němčiny přeložil naučnou knihu „Útěcha věrných duší v očistci“ a k tisku upravil sv. Makaria egyptského „50 homilií duch.“ a „Apologeticum“ církevního spisovatele Tertuliana.
Učenost, práce a svědomité plnění povinnosti posléze přivedly tohoto muže na vesnici zrozeného bez protekce a rodových výsad roku 1882 až na biskupský stolec v Brně. Roku 1904, po uprázdnění arcibiskupského stolce olomouckého, mu byl papežem Piem X. svěřen úřad knížete arcibiskupa v Olomouci.
Už během pražských studií se kněz František Bauer zabýval křesťanským uměním. Zde pramenila jeho záliba v církevním stavitelství. Ve své brněnské rezidenci vystavěl gotickou domácí kapli. V Sirotčinské ulici nechal podle vlastních plánů postavit kostel sv. Rodiny. Vysvětil 39 kostelů a 55 oltářů. Zřídil nový bohoslovecký seminář. Zahájil opravu a přístavbu dvou věží katedrálního chrámu sv. Petra a Pavla, který se pak stal ozdobou města Brna. V Olomouci vybudoval barokní kapli blahosl. Jana Sarkandra, kněžský seminář a dům pro konzistorní úřady. V Kroměříži pak vybudoval arcibiskupské gymnasium.
Za zásluhy byl Jeho Apoštolským Veličenstvem vyznamenán hodností tajného rady, velkokřížem řádu Františka Josefa a řádu Leopoldova. Roku 1911 byl jmenován kardinálem sv. církve římské a byl z knížat-biskupů olomouckých kardinálem desátým.
Ani přes vysoké hodnosti a vyznamenání nezapomněl na svůj prostý původ. Do biskupského znaku přijal k uctění otcova řemesla „paleční“ mlýnské kolo. Rád se do rodného kraje vracel. Hrob rodičů a sourozenců ve Valašském Meziříčí ozdobil umělecky provedeným pomníkem.
Poblíž místa někdejšího a již zaniklého „Prostředního“ mlýna v Hrachovci byl ještě za jeho života vybudován pomník lásky a vděčnosti k rodičům. Na mohyle jsou reliéfní vyobrazení kardinála Františka Bauera a jeho rodičů. Text uvádí: „V Bývalém naproti mlýně dne 26. ledna 1841 narodil se František Bauer, kníže arcibiskup olomoucký z rodičů Františka Bauera z Šenova a manželky jeho Anny z Pekárku v Lešné.“ Pomník je datován rokem 1911. Kolem je parčík s velkými pískovcovými kameny. Vzhled místa se ani téměř po sto letech příliš nezměnil.
Jeho Eminence Dr. František Saleský kardinál Bauer, kníže-arcibiskup olomoucký, syn mlynáře, zemřel 25. 11. 1915 v Olomouci. Podnes patří k nejvýznamnějším osobnostem církve i Valašska, a je nejvýznamnějším rodákem Hrachovce. Svou pílí, pracovitostí znalostmi a svědomitým plněním povinností se vypracoval z obyčejné mlýnice až k metám nejvyšším – a právě tím může být příkladem i v současné době.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka