Vědma radí.
Při tem vandrování horami a údolími, potočiskami a sněžiskem, nebylo divu, že nekeří pokašlávali a jiní že měli nos jak tykev velký a jak řepa červený.
A tehdy stařešina Kvinta ulehnul.
„Tož, děti moje, tak sa mně zdá, že do téj země zaslíbené už s váma nedoputuju.“
Obkládali ho hřejivýma beránčíma kožúškama ze všeckých stran, akorát ďúrku pro trochu povětří na dýchání mu ponechali. Jedni mu nosili hafery a lesní jahody, ty prý sú najlepší na všecky nemoce. Jiní trhali všelijaké býlí a odvaru z nich mu na silu aspoň nekolik kapek do huby vpravili. Babska spínaly ruky a kvílely jak vlci, co sa svolávajú na výpravu mordovať ovčí stádečko. Chlapi dýmili z fajek suché listí, čmud že nebylo na krok viděť. A sakrovali, co oni bez stařešiny, ten ich vedl, ten znal cestu, všeci ostatní sa enem po svojemu zabávali, kde je jaké trochu šikovnější babsko sa ohlížali, kde sú poschovávané flaše s gořalú sa zajímali.
Když bylo najvěc zle a už už mysléli, že stařešinu Kvintu uložijá kdesi do jamky a mechem ho překryjú, vzpomněli si na vědmu, kerá umí potvorné věci od ludí odháňať a zdraví jim s pomocú Boží navracať, když sa podaří. Ale kde takovú hledať? Tož prý v Paprádném.
Našli ju tam v chýši, že vlčí ďúra byla proti ní křišťálový palác. Vyprávjali jí, co staříčka Kvintu trápí, jak chrmle, že ho to má chvílama až roztrhnúť, a jak při tem sakruje a málo posvátná slova z té své málozubé huby vypúšťá. Vědma pokyvovala hlavú, že je s takovú nemocú obeznámená, ale tož prý v takovém nečase a k temu do takového hrba až kdesi pod oblohu sa trmácať, že ju tam silú a mocú a ani párem volů nedostanú.
Tož co včíl? Otecko Kvinta može každú chvílu skapať a natáhnúť bačkory a oni sa furt eště enem dohadujú s babskem, za kterým by sa jináč ani v téj nejhlubší tmě, natož v pravé poledně za nejjasnějšího slunéčka neohlédli.
Vědma si nedala povědať.
Včil babo raď!
Vzali řemeně, kerýma měli opásané přes břucho kožušky, vytahali všelijaké šnórky, co jim držály gatiska, aj z košulí, až nebylo poznať, esli to majú na prsách přiškvařenů ovčí huňu, či esli to je jejich vlastní srsť. Posvazovali vědmu po celéj délce, že ani písmenko z huby nedokázala vypraviť, enem očiskámi zlostně mžurkala, potem ten věchýtek, u kterého nebylo lze poznať kde má začátek a kde konec, přehodili si ho přes rameno, a tož s Pánem Bohem pojďme.
Co vědmě zbývalo? Léčiť musela, jináč by ju nechali sešnorovanú už napořáď. Ale neradi na tu procedúru vzpomínali.
Vědma pálila jakési smradlavé byliny, že od čmudu nebylo lze v chýši ani dýchať. Pronášala jakési zmatiny, krútila sa a naříkala, chytala ručiskama staříčkovy nemoce a vyhazovala jich oknem, ať si idú jinam. Nic nepomáhalo, otecko Kvinta každú chvilu věc na umření.
Když vědma nevěděla kudy kam, šla uvařiť jakýsi lektvar. Nikdo sa neodvážil ani pomysleť, co všecko do něho přimíšala. Co jí padlo do ruky. Chlupy ze srnca a ze zajíca, myší ocásek, nohu ze žaby, pavučinu, pár kapek ranní rosy přidala a eště… Ale to rači nebudu povědať, co to bylo.
Na silu vpravila nekolik kapek oteckovi Kvintovi do papule.
Chvilu nedýchal.
Když už mysleli, že je dočista utrum a že je nadobro po stařešinovi, vyskočil z pelechu jak srnec, hnal sa do hory a při tem hromsky sakroval, že už musel vypiť ledasco, ale neco tak potvorného za celý svůj dlúhý život eště nikdy!
V té chvíli všeci věděli, že staříček Kvinta konečně vyzdravěl.
Oslavovali tu událosť, že eště o týdeň později jim brnělo v palici, jak kdyby ich medvědisko pošúlalo mezi pařezami a vlkové svými zubisky vychytali všecky blechy z jejich hábú.
Aji slunéčko sa smílo, až sa od tej radosti šúlalo po obloze.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek